Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 409

28.3.2017

Říká se, že kamarády, skutečné kamarády člověk potká do svých patnácti let. Pak už to jsou jen známí. Mám toliko technologického vzdělání, nejsem oběť filosofické blbosti, takže mohu pouze papouškovat, co jsem slyšel.

Mám dojem, že u mne to je naopak. Moji kamarádi z mládí se změnili. Dost možná, že jsem se změnil já. Když se po létech sejdeme, je to jako bych se sešel s někým, koho jsem v životě neviděl. Místo lotrů, se kterými jsem dělal zamlada věci, kvůli kterým má máma předčasně zešedivěla, dnes potkávám ušlechtilé duše, které v životě rum nepily, nikdy nekouřily a nikdy nechodily za holkami. Jen ta svatozář chybí!

Jsou to jiní lidé. Kam se poděli kluci, se kterými jsem seděl v zahuleném ateliéru, kde kouř z bétéček a klejek (BT, Clea – značky cigaret, pozn.red.) se usazoval na stěnách, které žloutly? Kde jsou moji kamarádi, s kterými jsem táhl Prahou a dělal v době bolševického teroru kraviny? Jeden kamarád tak nešťastně pokousal služebního psa, že ten na místě vykrvácel. Pak ho policajti týden mlátili tak, až to vypadalo, že to nepřežije. Aby byli z obliga, tak ho nakonec se zlámanými údy a s rozkopanými ledvinami převezli do nemocnice, ale předtím musel podepsat, že s ním bylo slušně zacházeno. Když se dal dohromady, slavili jsme jeho znovuzrození tak usilovně na Petříně v dnes rozpadlé restauraci V Kinské. Někdy se slavilo tak usilovně, že se někteří jedinci skutáleli z kopce dolů. Když se nás sešlo dole víc, pokračovali jsme na Újezdě. Kamarád měl výstřižek z Večerní Prahy s nadpisem „Výtržník pokousal služebního psa!“ podlepený a obřadně to ukazoval. Čas rány zahojil a zůstala jen vzpomínka na tu srandu. Nevím, co dnes kamarád z Plzeňské dělá, doufám, že se nezměnil. Jejich dům zbourali a on se odstěhoval bůh ví kam.

Jiný kamarád dnes vypráví, jak nikdy nekouřil bétéčka a nepil tuzemák, že pil jen karibský rum. „Hele, a kde jsi ho tehdy sehnal?“ I když se občas před vánocemi objevil Havana Club, stál 130 korun, kdežto tuzemák stál akcptovatelných 28,90! A tak se dnes aspoň častujeme různými hláškami: „Ty vole, to, co jsme s spolu a s Todorem vypili, to bys nepřeplaval!“ „Já tuzemák nemůžu, já po něm zvracím.“ „Kdybych já nepil, po čem jsem se pozvracel, tak bych nemohl ani vodu!“

Abychom mohli žít jako lidi, tak jsme chodili vykládat vagony. Rodiče nám peníze dát nemohli, protože je sami neměli. Zato si nikdy nezavdali s bolševikem.

Druhý kamarád z dětství se na stará kolena zbláznil a začal vyprávět, že víno, které stojí pod sto šedesát korun, nemá cenu pít. „Ty bláho a co ty krabice, co jsme spolu vysrkli?“ Začal na stará kolena holdovat divadlu a vypráví o zážitkové gastronomii. Přitom byl mistrem v úpravě bulharských fazolí v tomatě. „Fazole stokrát jinak!“ to bylo naše heslo. Ale to už dávno není pravda, to nikdy nedělal. Když vidím kolem sebe ty ušlechtilé duše, které chodí na muzikály a tvrdí, že lístek pod 1200 nemá cenu, je mi smutno. Pro mě totiž nemá cenu lístek ani za korunu, na muzikály prostě nechodím, není to a nebude to šálek mého čaje. Byl jsem jednou v New Yorku na Cats, abych neumřel blbej, a to mi do smrti stačí. Chodím na Ivana Hlase a Láďu Mišíka, Wooden shoes a jiné úžasné kapely. Tady se lidé nezměnili. Jo, zestárli jsme a s Láďou jsme si povídali o lécích. V tom jsme se změnili.

Rozhodl jsem se změnit svůj život a najít cestu ke kořenům. Měl jsem dost své rodiny. Moji tehdejší příbuzní do mě hučeli, abych přestal být hrdý a vstoupil do KSČ: „No jo, pan Čech je hrdej, a tak nepojede do Singapuru zastupovat ČSA, když odmítá jít s proudem!“ Nepochopili, že se nechci stydět za nic, co jsem v životě udělal. Když dnes slyším ze všech stran, jak bývalí komunisti vypráví, že taková byla doba, že tam vlézt museli... Nemuseli! Nikdo tam nemusel. Já jsem musel odejít od rodiny, která nade mnou ohrnovala nos, protože jsem neuměl vydělávat peníze a to jediné se u nich na vesnici cenilo.

Tak jsem se vrátil k muzice, kterou mám rád. Také jsem se začal znovu stýkat s kamarády z Houtyše a dělá mi to dobře. Jednou mi Honza Hamerník řekl, že s námi na naší trase po amerických leteckých muzeích pojede Olin Nejezchleba. „Nevadí ti to?“ „Samozřejmě, že mě to nevadí, je to slušný člověk, ale jestli muzikantovi nebude vadit poušť a letadla?“ Kupodivu ani jedno, ani druhé mu nevadilo, pouze poslední dva dny tiše poprosil, jestli bychom nemohli do civilisace, že písku a letadel už má dost. Skončili jsme v LA a bylo nám fajn. Od té doby vím, že i vynikající muzikant a básník (píše skvělé texty) může milovat letadla. Takže člověk sice ztrácí své kamarády z dětství, kteří se stali ušlechtilými, ale na druhou stranu jich na stará kolena může pár nových najít! Díky za to!



zpět na článek