Slovo úplatky se skloňuje všude a dvakrát. Nikdy jsem neměl povolání, kde by se dávaly. Nepamatuji si, že by nějaký pilot ke mně přišel a dal mi do kapsy montérek nějaký obolus s tím, že doufá, že je letadlo letuschopné. Dokonce mi ani žádný z cestujících nedal stovku, kterou dává běžně v autoservisu se slovy: "Šéfe, tady máte na pivo, udělejte to pořádně, prosím!" Auto, když zastaví, tak stojí, ale když Rusové zastavili let korejského Jumba, všichni víme, jak to dopadlo!
Jednou, jedinkrát, ještě za komančů, se u letadla Lufthansy ke mně přitočil jeden Němec, strčil mi něco do kapsy a přátelsky mě bouchnul do ramene. Strčil jsem ruku do kapsy a nahmatal jsem zmačkaný papír: "Do pr…, co si ti Germáni o sobě myslí, že si budou dělat z ubohého mechanika odpadkový koš? Avšak pozor, vždyť to není papír na vyhození, to je úplně jiný papír, ten se dá vyměnit v krámě za tři láhve vína!" Strčil mi do kapsy ten dobrý člověk sto korun československých! Ale bylo to za těch čtyřicet pět let na letišti poprvé a naposledy…
Ještě jednou jsem zažil zajímavou situaci. Na dovolené na Zuzanině chalupě mi volal kdosi. Číslo jsem neznal, ale ten člověk se představil a protože jsem se domníval, že mě volá člověk stejného jména, který má také americké auto, domníval jsem se, že to volá on. Jen mne trochu mátlo, že je tak nesmělý: "Prosím vás, Honzo, letím s kamarádem na dovolenou a on se v letadle strašně bojí a já dostal vaše telefonní číslo, a tak si vás dovolím požádat, jestli byste se nemohl podívat ještě jednou na letadlo, které letí v 17:30 do Hurgády, my jsme už na letišti a vám věřím, můžete mi na toto číslo potom zavolat, že je všechno v pořádku, prosím?" "Já nejsem v práci, ale požádám svého syna, který tam je, aby na to dohlédl a pak vám zavolám, to je maličkost." "Honzo, prosím tě, nemohl by ses mrknout na mašinu do Hurgády v 17:30? Volal mě jeden člověk, že se bojí v éru, a já mu slíbil, že se na to mrkneš, udělej to pro mě, prosím!" "Tatí, teď jsem se z Líčka vrátil (OK-LEE), dělali jsme na tom weekly a ručím ti, že je všechno OK, ale jestli chceš, tak to ještě jednou obejdu, ale štveš mě, je ti to jasný?" "Díky, jsi moc hodný!"
Za chvíli mě Honza volal, že je všechno opravdu jak má být, a já jsem to na dané číslo vyřídil. Za dva dny jsem dostal esemesku, že sekretariát ministra mi jménem pana ministra děkuje za projevenou snahu… A protože to byl jeden z mála sympatických ministrů, byl jsem rád, že jsem mu pomohl se nebát v letadle.
Nevím, jestli se dá považovat za úplatek, když jsem dostal poštou dva páry teplých ponožek od jedné své čtenářky. Jestli tuto mou úvahu ta paní čte, ať si je jistá, že v zimě je se Zuzanou nosíme a vždy na ni s láskou vzpomínáme. Také jsem dostal, ještě když jsem směl provádět po letišti, od jedné holčičky umolousaný bombón jako projev díků za prohlídku. To asi Zeman, ten, co mě vyhodil jako ikonu letectví, nikdy nedostal, proto jsem nejspíš musel odejít, závist je sajrajt!
Naposledy jsem dostal nabídku od jednoho čtenáře, že pečou s přítelkyní skvělý chleba, jestli bych se neurazil, že by mi jeden bochníček poslali. Určitě bych se neurazil, ale on se jim ten chleba od té doby nedaří, protože svým vytahováním, že pečou skvělý chléb, urazili chleboucího boha a ten jim od té doby nedovolil upéci dobrý. Vím, že se to stává, chleboucí Pán je svině mstivá a mně udělal totéž:
Kdysi k nám měla přijít návštěva, která si přála, zdy by má žena nemohla upéct chleba. V sedmdesátých létech to byla velká móda a ona ho skutečně uměla, měla dar těsta. Já si myslím, že dokážu uvařit cokoliv, ale nemám dar těsta, a tak se do něj nepouštím. Žena mě požádala, že letí kamsi, jestli bych to za ni neudělal, že to nestíhá, že mám všechno připravené v kuchyni a návod, jak na věc. I zadělal jsem těsto, dal na topení kynout a přikryl jsem ho za tím účelem utěrkou. Když jsem po hodině sundal těsto z topení a sundal jsem utěrku, něco bylo špatně: těsto vykyne vždy nahoru, jenže já měl místo Řípu Macochu! Pomoučil jsem si vál a chtěl jsem na něj těsto vyklopit. Vypadl pucík, ani ne na jeden rohlíček. Zato v míse to vypadalo jako v krápníkové jeskyni. I vyhrábl jsem z mísy těsto rukou, ale ono zůstalo na té ruce! Popadl mě vztek a chtěl jsem to těsto z ruky odhodit. Všechny předměty těžší vzduchu díky gravitaci letí dolů, ale těsto letělo nahoru, kde se přilepilo na kuchyňskou linku, stékalo po ní pomalu dolů a vytvářelo na ní zajímavé ornamenty. V tu chvíli se otevřely dveře, vešla má žena a sladkým hlasem řekla: "To jsi hodný, že se do toho pustil, ale já jsem ti zapomněla říct, že je tam málo mouky, že si jí tam máš přisypat!" Od té doby se nedivím, když v televizi Nova vyprávějí, že nějaký manžel zavraždil svou manželku. Tehdy měla má žena od své smrti jen nepatrný krůček! Chleboucí Pán nechtěl, abych se mu pletl do řemesla.
Čili kráčím životem neposkvrněn úplatky, a tak mám čisté svědomí, nikoliv křišťálově čisté, to měl někdo jiný, ale čisté. A dožil jsem se poměrně vysokého věku a nemusím přemýšlet, co s milióny v krabici od vína.