Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 146

Jsem stár (s dlouhým á, prosím), a tak si obtížně zvykám a neustále se divím. Na začátku devadesátých let jsem si koupil svou první ameriku a již jsem u nich zůstal a dnes vím, že bych žádné jiné auto nechtěl. Mám auta do roku devadesát dva. No jo, ale kdo je opraví? Měl jsem kamaráda Honzu ve Veselí nad Lužnicí a ten byl neuvěřitelně šikovný. Měl velmi dobře vybavenou autodílnu a ještě na pro něj neznámá auta uměl sáhnout. Bývalý majitel mé první ameriky ji zbořil a opravil velmi, velmi neodborně. „Hele, nech mi to tady, já se na to nemůžu koukat, já ti to dám do pucu!“ Za měsíc přede mnou stálo nové auto! „Hele kapotu jsem ti nechal udělat u kámošů, co dělají laminátový kanoe a oni ti jí udělali úplně novou, akorát ty nádechy udělali trochu větší, prej to líp vypadá, ale je to pěkný ne? Nastříkal jsem ti ji a přeleštil jsem lak, máš vyměněný olej a kapalinu v převodovce.“ „Co jsem dlužný?“ „Dal jsem jim za tu haubnu pět set, tak mi dej tisíc a máš to všechno dohromady, bereš?“ „To je nějak málo, co ten olej, filtry a tak? Hele, tady máš dva tisíce, ale stejně je to málo.“ Byl to excelentní mechanik. Jenomže měl ženu, která ho záměrně ničila, až se z něj stal podivín, který přestal komunikovat s okolím. Začal pracovat jenom v noci a později se stal absolutně nedosažitelným. Tak jsem přišel o vynikajícího mechanika a skvělého kamaráda.

Když jsem si k padesátinám koupil Pontiac Firebird, našel jsem za stíračem papírek, že kdybych něco na autě potřeboval, že mám zavolat. Servis byl v Čelákovicích. Byli tam dva Alešové, které znalci nazývali „malý“ a „velký“. Měl jsem opět štěstí, oba byli velmi šikovní a ještě se u nich scházela fajn společnost lidí, kteří měli stejný zájem a stejná auta. Každou chvíli se u nich na zahradě něco grilovalo, jezdil jsem tam rád, i když jsem zrovna nic nepotřeboval, jen tak, na kus řeči. Zažil jsem tam pro mne do té doby zcela neuvěřitelný příběh: jednou jsme tam se synem Honzou přijížděli a proti nám jela odtahovka s naloženým žlutým Camarem. Když jsme přijeli k Alešům, vládla tam pohřební atmosféra. „Co se stalo, pánové?“ „Tys neviděl tu odtahovku?“ „Jo, viděl, vezli to žluté Camaro, to je už hotové?“ „Jo, už jo a my jsme chtěli po majiteli peníze a dali jsme mu účet na padesát tisíc, víš, co si naporoučel, jenom díly stály třicet táců, vlastně víc. No a von si přivedl frajery, ti chytili mýho kluka a holku, hodili je do auta a řekli, jestli je chci ještě vidět, ať jim vytáhnu z dílny to Camaro. Naložili ho a kluka s holkou vyhodili z auta za zatáčkou.“ „To si snad děláš srandu? To jsem snad viděl ve filmu, ale ve skutečnosti to je snad blbost?“ Tenkrát bylo dětem kolem šesti, byly vyděšené k smrti a ještě pobrekávali, takže bylo vidět, že se opravdu něco strašného muselo stát. „Volali jste policajty?“ „Blbneš, dyť to byl policajt!“ Byl jsem naprosto šokovaný. Opravené auto místo placení ukrást? To snad není pravda! Psal se rok 2001 a tohle bylo jak na Divokém západě. Nevím, jak to nakonec dopadlo, snad nějaké peníze zpět dostali.

Jak se tak někdy stává a dva lidé, kteří spolu podnikají a nemají daná pevná pravidla, se nakonec pohádají a rozejdou. Majitel autodílny se dnes profesionálně zabývá úplně něčím jiným a jako koníčka staví dragstery, samozřejmně s americkým srdcem. Druhý Aleš se odstěhoval a dnes má dílnu u Litoměřic.

Za ta léta, co mám svá stará auta, jsem se stal velmi alergický na rčení: „To umíme za….“ A následuje suma, za kterou jsou schopni sehnat nějaký díl nebo udělat nějakou práci. Dnes vím, že, když někdo použije tuto větu, ve skutečnosti neumí vůbec nic. Vždy se mi to potvrdilo. Jezdil jsem také do jednoho servisu, který byl ze začátku velmi dobrý. Pak začal majitel žít s dívkou, která měla dojem, že musí všchny a všechno dirigovat. Majitel začal „plavat“, nestíhal a jeho družka začala zákazníkům slibovat nesmysly, které nemohl nikdy splnit. Také začal přehazovat díly z jednoho auta do druhého a to je cesta do pekel. Poslední, co jsem v této dílně zažil, bylo, když do dílny přijel Hummer a z něj vystoupil manžel jedné naší umělkyně, který je cizinec a měl u nich opravit Chevroleta Suburbana. Motor auta na volnobvěh chcípal. Auto tam stálo asi čtvrt roku, aniž by na ně někdo sáhnul. Spolu s majitelem vystoupily také dva pánové s hliníkovými kufříky, v kterých měli počítač a tiskárnu. „Natočte to, prosím!“ Napojili auto na počítač a z tiskárny začal vybíhat pruh papíru. „Můžete nám vysvětlit, co jste s autem dělal?“ „Seřídil jsem zapalování a časování ventilů.“ „Jo a jak?“ „No, tady jsem to posunul o pět zubů.“ „Jak jste přišel zrovna na pět zubů? Ten motor je totálně rozštelovaný. Můžete vysvětlit, jak se do auta z roku 2002, dostal počítač z roku 1998?“ „No víte, on ten počítač nechce komunikovat s motorem, ale to umíme vyladit, to je věc času.“ „Pane, to auto tady máte tři měsíce a vy vůbec nevíte, která bije. Domluvíme se tak, že do týdne dáte do auta agregáty, které jste z něj ukradl, a radím vám, aby to skutečně do týdne bylo!“ Po této scéně jsem tam již nikdy nebyl a nakonec i dílna zmizela.

Poslední zážitek na téma „to umíme“ jsem měl nedávno. Na trhu se objevila firma, která nabízí dovoz náhradních dílů. Potřebuji plechová kola a tak jsem se s nimi spojil. Zaslechl jsem ono známé: „To umíme za deset tisíc korun. Za ty peníze to budete mít u dveří vašeho bytu.“ „No fajn, to je dobrá cena, to beru.“ A objednal jsem si kola písemně. Za měsíc jsem se dostal mail, kde společnost uvádí, že mám štěstí, že zachytili ještě slevu na Floridě, kola jsme sehnali pouze za dvanáct tisíc korun a ještě nám napište, zda chcete kola hned nebo jestli počkáte na kontejner, to je levnější.“ „Takže po slevě, jak říkáte, to bude o mnoho dražší než před ní? Tak to tedy děkuji! Když nedokážete dodržet původní cenu, nic od vás nechci.“

Takže, když najdete svého spolehlivého automechanika nebo vůbec řemeslníka, hýčkejte si ho! Určitě neproděláte! Já jsem si svého už našel.

Klip: Jiří Wagner