Z pražského semináře jsem si přivezl poněkud chaotický dojem o své další práci a hlavně dvoje papíry. Jednak schéma vypracování výroční zprávy o činnosti oddělení za uplynulý rok (do konce roku chyběly tři týdny a termín zpracování byl do konce ledna), jednak plán na rok příští. Nebýt sestry Věry, nemohl bych se vůbec zorientovat. V každém okrese bylo též oddělení zdravotnické osvěty, vybavené sestrou a lékařem na nepatrný desetinový pracovní úvazek, z čehož předem vyplývaly překážky pro opravdu kvalitní práci. Navíc osvěta působila na většinu zdravotníků jako veš v kožichu, protože byla povinná a musela se vykazovat. Osobně jsem s tím neměl žádné problémy, ale to v tu chvíli nebylo moc platné.
Ponořil jsem se do plánu a zjistil, že jsem vržen do boje proti nejrůznějším zlořádům (v plánech práce se jen bojovalo) jako alkoholismu a tabakismu (později jsem jezdil na různé přednášky, ale nikdy proti kouření, protože po každém takovém výkonu jsem si s chutí zapálil cigaretu), proti špatným hygienickým návykům (žloutenka je nemoc nemytých rukou), zlozvykům ve výživě (střídmě z bohatého stolu), dětským úrazům (nehoda není náhoda), pohlavním nemocem (tak krátce známí a již tak intimní) a posléze proti náboženskému a jinému tmářství. Tento většinou přistěhovalecký kraj byl spíše nevěrecký, takže jsme moc nebojovali. Jednou jsem byl pověřen vyzpovídat jakéhosi léčitele, který nabídl ministerstvu převratný způsob léčení tuberkulózy, pamatuji si, že jsem ho dohnal na nějaké stráni. Vysvětlil mi, že plíce se léčí jenom v noci, tak se musí hodně spát a pít čaj ze zeměžluče. Na ministerstvo jsem napsal, že je neškodný, ať mu dají pokoj.
Ale to hodně předbíhám. Jak jsem seděl nad těmi papíry, řekl jsem si s panem radou – Dítě dráhy, ty móžná búdeš žíc, do čého sí to lez? - Ale musel jsem se s tím nějak vypořádat. Především jsem svolal počátkem ledna poradu, abych se seznámil se stádem svých oveček a vymámil z nich příslušné výroční zprávy. Popravdě řečeno, moc moudrý jsem z nich nebyl. A tak jsme s Věrou v lednu objeli všechny okresy - a všude kupodivu objevili něco celkem úspěšného.
Z této hrstky konkrétních údajů jsem spletl osnovu své zprávy a doplnil jakousi omáčkou okořeněnou steskem nad bídným kádrovým vybavením (jak pozoruji, činí tak dnes i některá ministerstva, ačkoli o mé osobě nemají ani ponětí) a předložil ji soudruhu vedoucímu. - Já věděl, že jsem si vybral dobře, - pravil a bez připomínek poslal na ministerstvo, odkud vzešel názor, že v kraji konečně zavanul čerstvý vzduch.
Přitom bylo nabíledni, že za tři týdny jsem nemohl nic ovlivnit. Můj úspěch spočíval hlavně ve výběru dobrých zpráv a jisté schopnosti vyjadřovací. Tak málo stačilo, abych se pěkně uvedl. Dnes je dobrá zpráva naprosto neprodejná...
V dalším jsem se snažil co nejvíce podporovat úspěšné projekty, třeba kursy pro těhotné, spojené s cvičením. Pořádaly je porodní asistentky, my jsme jim dodávali brožurky. Ve Staré Roli vedl kursy tamní obvodní gynekolog bulharského původu, mé ženě se tam moc líbilo, zejména jak pan doktor předváděl pohyb novorozence porodní dučejí (poučen profesorem Peterem, že něco tak delikátního nelze nazývat kanálem) s pomocí hadrové panenky a kolena roury od kamen.
Měli jsme několik celkem slušných putovních výstav, podle účelu jsme je uplatňovali na chodbách škol, nemocnic nebo úřadů, kam chodí a nudí se spousta čekajících lidí. Filmy, které produkoval Ústav zdravotnické osvěty v Praze, se také promítaly ve školách, nebo jako doprovod přednášek. Osobně jsem začal přednášet hojně zejména o dětských úrazech, prevenci nemocí, nemohl jsem se ovšem vyhnout ani boji proti alkoholismu. Tyto přednášky byly svým způsobem komické, protože na vesnicích býval jediný sál v hospodě. Zatímco jsem tam hřímal proti pití, z výčepu se ozýval cinkot půllitrů, a později i zpěv či řev opilců, který přednášku efektivně ukončil.
Mezitím jsem stále pracoval v nemocnici, střídali jsme se s dalším krajským odborníkem pro dorost, uběhla zima (mansarda měla jednoduché okno, naštěstí ústřední topení, nicméně pro dva byla velice těsná), s jarem jsem začal usilovat o byt. Byty se tehdy přidělovaly, a tak jsem vyrazil na bytový odbor ve městě se žádostí. - Doktore, vy jste se zbláznil, vaše paní dělá v Pozemních stavbách, to jsou magnáti, ať se postarají! - - Žena se vydá na ředitelství podniku, odbyta opět známou písní – my vám dáme byt, vy otěhotníte, a my přijdeme o pracovníka i o byt. Ať se postará manžel! -
A tak kolem dokola. To byly časy, řeknou si dnešní mladí, my se musíme zadlužit do konce života, zatímco banky a spořitelny je lákají na nejnižší úroky hypoték. Tehdy to bylo jinak, ale také jinak obtížné. Žena zjistila, že podnik má ve Staré Roli ubytovací zařízení dle dnešních podmínek 1 + 1 bez k.k., ale příslušná úřednice jí sdělila, že není nic volného.
A tak jsem si vyžádal audienci u soudruha vedoucího řka, že se nám sice město i práce líbí, ale k založení rodiny nám chybí to nejpodstatnější, a tak budeme muset jít jinam. - A vám by stačila ta ubytovna? - zeptal se. -
- Bohatě, ale nejde to. – Soudruh se chopil sluchátka, vytočil jakési číslo a řekl – Čest, tady Malecha, dejte mi Grose! Čest, hele, já tu mám perspektivního lékaře, a ty jeho ženu, inženýrku Bečkovou, byt nechtějí, stačila by jim buňka ve vaší ubytovně v Roli. Jo, tak díky, čest! - - Tak ať si paní zítra přijde pro klíč. - - Ale vždyť jí včera řekli - - Soudruhu, vy jste mladý, naivní, ještě nevíte, jak to ve světě chodí. Ředitel Gros vaši paní osobně vůbec nezná, ale my spolu jezdíme na hony, jednou potřebuje něco on, jindy já, víte? - Tak jsem poděkoval, a od té doby vím, jak to chodí dodnes, třeba i s miliardami.
Klíč opravdu byl, v Praze jsme naložili Věřin nábytek, prozíravě zakoupený téměř v předvečer měnové reformy v roce 1953 (opravdu v předvečer ji popřel osobně Antonín Zápotocký se slovy – Straně věřte, soudruzi! -), odstěhovali jsme se definitivně z Prahy a přestali bránit těhotenství. Počali jsme v měsíci lásky roku šedesátého, netušíce, že osud s námi spřádá nové plány.
V témže roce se spustila takzvaná reorganizace krajů (lidu obecnému známa jako rekorytarizace), slučoval se kraj Karlovarský s Plzeňským. Jednoho dne mě navštívil ředitel MÚNZ v Plzni řka, že je pověřen nabídnout mi místo krajského osvětového lékaře v tomto Městě Piva, protože dosavadní odchází na vyšší funkci. Ověřil jsem si telefonicky u Rudolfa, že nastoupí jako vedoucí organizačního oddělení, takže mravní překážka padla. Nakonec pravil soudruh ředitel, že mi samozřejmě bude přidělen byt.
Takovému lákadlu jsem opravdu nemohl odolat, netuše, že naopak příštích šest měsíců se mohu rychle stát bezdomovcem.
Vaše výhoda je v tom, že na příští pokračování budete čekat pouhý týden.
S pozdravem trpělivým čtenářům