Slzy na tváří mého tatínka se přičinily o to, že jedno jaro bude v mé paměti uchováno navždycky. Nikdy předtím jsem neviděl tatínka plakat. Tehdy tekly slzy také po tvářich maminky, to mi však jako malému klukovi nebylo až tak moc divné. Ale aby brečel táta?
Ten mi vždycky říkával, když jsem fňukal nad odřeným kolenem či boulí utrženou v klukovských válkách, že chlapi nikdy nebrečí! Teď však plakal on. Mezi štkaním se ale taky smál a držel maminku kolem ramen. Dívali se kuchyňským oknem, jak strání za naším domem postupuje směrem k naší zahradě rojnice vojáků, flinty v rukou. Jeden z nich prolezl mou oblíbenou dírou v plotě do naší zahrádky; stále se ostražitě rozhlížel. Když naše babička vyběhla a mířila k němu s mísou pocukrovaných koláčů, několikrát na ni mávl rukou, ať jde zpátky. Věděl už svoje a nechtěl, aby kvůli koláči nastavil terč nějakému číhajícímu německému zabijákovi.
Na tři roky potom se k nám jaro nastěhovalo natrvalo. Lidé se smáli a smáli. Ten voják, který odmítl babiččiny koláče, se vrátil k ženě a dětem; moje maminka a tatík pracovali od rána do tmy. Vraceli se však večer domů rozesmátí a já jsem sem tam dostal něco dobrého na zub. Rodiče mi tehdy připadali jako šťastná, rozpustilá děcka. Nevěděl jsem tehdy ještě, že svoboda chutná líp, než sebesladší čokoláda.