aneb Zbraní lopata a úhybné pohyby
Záleží ovšem na okolnostech, kde a kdy se narodit - zda v blechárně či mramorovém paláci, v blažené době mírové prosperity nebo za vlekoucí se zuřivé války, navíc trýzněné dýmějovým morem. Narodil jsem se v Plzni do rodiny maloburžoazní, otec automechanik, motocyklový závodník s vlastní živností, matka ze sousední vesnice v sudetoněmeckém selském prostředí. Takovým provdáním ovšem zradila svou teutonskou identitu, aniž by ji české příbuzenstvo mezi sebe zcela přijalo.
Vyrůstal jsem dvojjazyčně, což se mi málem vůbec nepovedlo. Jako pětiletý hošík jsem se totiž srazil s nákladním automobilem, lebka pořádně nakřápnutá, pět operací hlavy a důvěrné lékařské ujištění mému otci, že v nepravděpodobném případě mého přežití normální už nebudu.
Krátce poté započala druhá světová válka a rodná Plzeň, město nejen piva, ale i potřebného vybavení pro Hitlerův Wehrmacht, se těšila pozornosti angloamerických vzdušných pirátů (oficiální terminus technicus té doby), kteří se ale strefovali ledabyle. Škodovku, vyrábějící kanony a tanky, vesměs míjeli, zasahovali pokojná předměstí, střecha našeho domu několikrát důkladně pošramocená, okna vymlácená, návratu do postele předcházela důkladná inspekce s odstraňovánímn střepin.
Teprve v dubnu 1945, posledním měsíci válečného utkání, se pořádně trefili (180 letadel B-17 svrhlo víc než 700 bomb, ze 125 továrních budov úplně zničena polovina).
Při zásahu nádraží utrpělo i naše reálné gymnázium, k oprávněnému jásotu žactva pak mimo provoz až do příjezdu osvoboditelů. Ti k nám v podobě americké 16. obrněné divize dorazili za sychravého sobotního rána 6. května. Velel sympatický plukovník Charles H. Noble, legendární generál George S. Patton se k oslavám dostavil později.
Německý velitel, generál Georg von Majewski, se zastřelil, nikoliv tedy harakiri po vzoru neméně nevítězných japonských spojenců. Američané rozdávali cigarety, čokoládu a nám neznámé žvýkačky. Já tehdy kvartán, už s jakousi začátečnickou schopností anglicky komunikovat. Podařilo se mi uvidět první americký film - Objective Burma, válečnou ságu z barmské džungle, Errol Flynn, hollywoodský idol původem z Tasmánie v hlavní roli.
Onen první víkend května 1945 zůstal mým největším životním zážitkem, spolu s posledním víkendem června 1959, když se mi podařilo vykličkovat z klece právě oním západním směrem.
- - -
Po válce se mi podařil přesun na klasické gymnázium, jedno z mála zbývajících, s důkladnou výukou nejen latiny, ale i antické řečtiny. Pouze patnáct nás ve třídě. Výteční pedagogové (Vlasta Doubková, profesorka češtiny, „V touze po originalitě jste hrozně banálním“, její vyjádření cituji ze svého deníku 14. prosince 1947), první mé důkladné zamilování, výstředně inteligentní Dagmar, posléze psychiatryně a též má manželka milosrdně krátkodobého trvání.
Vítězný Únor 1948, rok poté na brzo pak zrušeném klasickém gymnáziu maturita, jíž předcházely všelijaké testy. Expert mě doporučil na studium farmakologie, měl jsem se stát apatykářem. Přidělen jsem ale byl na medicinu, kam mířila většina mých spolužáků. Můj zájem o studium literatury nesdíleli rozhodující činitelé, takže jsem skončil na fakultě právnické, byť tedy maloburžoazního původu.
Tam jsem pobyl čtyři mimořádně nepříjemné roky, s čistkami, jež postihly snad třetinu nijak se provinivších spolužáků. Tehdejšího děkana Turečka jsem zahlédl, jak brigádnicky vypomáhá na zednických pracích při zvelebování akademických prostorů, které za protektorátu sloužily jako jeden z hauptkvartýrů Waffen SS. Popoháněli nás modrokošilatí svazáci-aktivisté, mezi nimi tací, kteří jednu generaci poté, se zlidštěnou tváří, kritizovali spoušť, jejíž byli spolutvůrci.
Účast na přednáškách byla povinná a kontrolovaná. Vysedávat při poslechu monotonního předčítání skript dosud nevyhozeným pedagogem bývalého režimu. Pravidelně jsem pod lavicí hrál šachy s budoucím pracovníkem ministerstva financí. Druhý soused, budoucí advokát v Brně, překládal spis o horolezectví do arabštiny.
Připomenu tři profesorská jména: Miloš Kaláb, filozof, původní náš zasvěcovatel do marxismu-leninismu. Dělal dost věrohodný dojem, že svým projevům víry věří.
Takto mohl jen s velkými obtížemi zapůsobit Viktor Knapp, obor právo civilní, současně pracovník v Gottwaldově prezidentské kanceláři. Nezapomenutelným pro mě zůstává jeho bravurní vystoupení, reakce na publikaci Stalinova moudra o jazykovědě, rok to snad 1950: „Dosud jsme jen tápali! Ale teď svitlo světlo! Soudruh Stalin!“ Takto v aule pro dvě stovky posluchačů hřímal, rozplýval se inteligentní člověk, který přece svým volovinám nemohl ani minivteřinu věřit. Tím třetím zde jmenovaným byl Vladimír Kadlec, snad z téže prezidentské kanceláře, ale někdo, kdo byl schopen dělat dojem normálně si počínajícího lidského stvoření. Přišel do posluchárny, rozpovídal se a zanechával dojem, že mu asi zas tak moc nezáleží, kolik toho si kdo z jeho přednesu permanentně odnese.
Dobelhal jsem se k promoci v červnu 1953, zrovna když se odhaloval Beria, a Stalin jakož i Gottwald již byli pár měsíců ubalzamováni. Rok poté, jako vojín přidělený k útvaru obránců vlasti beze zbraně, jsem v Praze před Rudolfínem Kadlece potkal a představil se mu.
Podíval se na mé výložky Černých baronů a zeptal se: „Poslyšte, věřil jste tomu, co jsem vám přednášel?“
„Nevěřil, pane profesore.“
„A co ti odstatní?“
„Někteří ano - ale většina asi ne - určitě ne.“
„Taky jsem měl ten pocit,“ přikývl.
Vřele jsme se rozloučili.
S žádným jiným bývalým pedagogem z onoho učiliště jsem se nesetkal a po takovém zážitku nebažil.
BUDE POKRAČOVÁNO
(Z příspěvku do projektu „Národní kronika - Vojna nebyla kojná“ Nadace Charty 77 a Národního muzea.)