Praha. Student Mates (20) kráčí kolejní chodbou, zatímco já (20) na nedaleké židli rozhořčeně odmítám mentolovou cigaretu značky Seno a užívám k tomu plzeňské nářečí: "Ne, ne, tuto ne! Copa s tim? A pročpa bysem měl mít chuť, dyť já přeci nekouřim."
Hanka (20): "Vážně ne?" A zapaluje si. Asi jako dívčiny dnes...
Já: "Kouřil jsem vážně naposled ve třech a půl. Ne, nesmějte se mi!" Všichni se nicméně smějí, protože jsme mladí a já i pitomý. Sabina: "No, vidíš. A já myslela, Ivo, že kouříš..."
"Depa! Co tě nemá, já a žváro? Nikakdá! Naposled v jeslích, kdy sem si řek: A dost, hochu, mysli na peníze. Tedy... na plíce. A jak jsem řek, tak jsem s tim i sek."
Hanka se diví: "A TO ti to nechutná? A to vydržíš?" Suverénně se rozhlíží po kolejní chodbě. "To já teda né."
A já... "No, abych nelhal, vloni jsem to zkusil. Doteď mam tuberu." Kašlu. Chrchlám. "Já jsem prostě nějak dobrej či co... to ve mně vězí, že se mnou žádná taková trubička tabáku ani nepohne, vážně, no... Fakticky mi kouření nic neříká."
Atraktivní Pavlína (20): "Heleď, Ive, a to číslo tady... Co znamená? Že jsem až stá šedesátá třetí členka tvého klubu? Nebo co?"
Zastydím se, rudnu, ale tu uzřím Matese, co stále kráčí chodbou, a dostanu spásný nápad: "Nevěříte mi, holky? Počkejte! Támdle jde jeden z prvních členů. Teďka bacha. Dokážu, že nekecám, a hned to bude." A skoro bych řekl: jen co ho klofnu.
Uháním za šarmantním Matesem, ale jdou s ním ještě nějací kluci a on je rozpačitý, což však bývá skoro vždycky: "Ahoj, Ivo, kde se tu bereš?"
"Ahoj, Matesi! Máš chvíli čas? Jo? Pojď mi něco dosvědčit!"
Čučí mi nad ramenem ke stolku, od kterého jsem se přihnal, a už registruje krásky. Ale ptá se: "A kam? A co máš?" Já: "Jesi, Matesi, chceš, seznámím tě s novými bezva členkami klubu!" A ukazuji na ně, což se nemá. Mates však rezolutně: "Já tam nejdu!"
"Neblázni! Jenom na chvíli!"
Zůstává lakonický: "Nejdu. Ne a ne." Otráveně dodává: "Podívej, já dneska nemam na ty tvý kraviny čas, ještě musím..." Neposlouchám. A: "To mi přece neuděláš! Kamarádi chtějí vidět i ňákého raného člena klubu a živýho!"
Mates zdeptaně: "No, dyť vidí tebe."
"Ne, to nestačí! Chtějí i tebe!" "Určitě?" "Na stopro." A kluci, s kterými šel, si Matese dobírají, anžto mají za to, že se stále bojí žen. Tedy dívek. A on cosi mumlá a v duchu mě jistě proklíná, náhle však se mu jasní líc: "Ivo? Mám aspoň svoji legitku!"
"Jo? Tak mi ji dej, to bude stačit. A v kolik vůbec jedeš z Prahy domů?"
"Západním expresem."
A utíká. Ještě se přece obrací: "Budu někde uprostřed."
"Hm. A v kolik to jede?"
"Ňák v osm večír."
"Uneseme ho?"
"Jako vždycky."
2.
Vracím se ke stolu bez Matese, což mi až tak nevadí. Holky jsou i tak nadšené, i když není z čeho. "Co je?" ptají se. "Proč jsi ho nepřitáh?" A Niagara údivu.
"Koukněte, že vám nekecám," říkám. "Tohle je průkazka šestnáct." A Pavlína se jaksi shovívavě usmívá: "No, jo, opravdu. Ukaž? Hezkej kluk. Tak já se mu aspoň podepíšu."
Než jí v tom stačím zabránit, čínskou propisovačkou píše na průkazku: Pav-lí-na. Dodám odevzdaně: "I celou adresu... můžeš."
"Ale to zas né!" A ošívá se.
"Jen ji tam napráskni, Pájo, ne? Co to tam čteš, Sabino?"
Dotyčná decentně: "Švejdu."
"To nečti, ty hloupá!"
I zaklapne Molocha: "Co se ti na Švejdovi nelíbí, vždyť nejspíš neznáš ani obsah?"
"A kdo ti nakukal, že to má obsah? Dyť... je to povrchní paskvil! Jsou to jalový žvásty pro snoby."
"A tys to čet?"
"Samo, ale pořád to samý. Od začátku do konce. Nula kladných hrdinů, pseudoproblémy a... Pochybný plytký čtivo!"
Hanka: "Ivo, když jsi teda tak chytrej... Máte v tom fanklubu Ringo Čecha taky ňákou funkci, kterou nezastáváš ty?"
"To se ví! Nabízím je, kudy chodim!"
"A stojí ty funkce za to?"
"Aby nestály! Samé bezva funkce. Skoro jako v SSM."
Pavlína: "A nemohla bych být rovnou předsedkyní?" A zasněně: "Víš, když já mám toho Frantu Čecha tolik ráda, Ivo. Viď že mi pak dáš i jeho adresu!"
"A Gottovu nechceš?"
"Ne. Tu už mám. Bertramka..."
"Copak o to, adresy nejsou tajemstvím, ale předseda jsem já, to už bys ty nemohla dělat, to bys ostatně ani nezvládla, víš?" A zkroušená Pavlína: "Né? Tak to mám smůlu. A pročpa by to nešlo, Ive?"
"Nebylo by to atraktivní."
Urážka krásky anebo přeřek? Tak či tak, marně se to snažím napravit a lichotím: "Jsi hezká!" Až konečně zase přede a jen Felix Holzmann by na mém místě i zablekotal:
"A tak vám teďka nevím! Je tak pitomá vona anebo já?"
3.
Hodinu poté čtu na pražském Hlavním nádraží nový Mlaďák. Jsem západní agent? Kdo ví! Napříč halou jde René Duras, spolužák. Už mě spatřil, ale předstírám, že mě víc zajímá Pedagog ve výslužbě Miloslav Šimek. René: "Ahoj, čoveče, co tu sedíš?" A já: "Jé, nazdar! Ty si eště v oběhu?"
Ignoruje mé obvyklé kecy a vážně se ptá: "Čekáš tu na někoho?"
"No, jak se to veme. Čekam a nečekam, ale hlavně na vlak do Norimberka."
"Jo? Tak poď! Ten už tam bude."
"Na nástupišti?" "Ne. V Norimberku."
Svolím, jde se. Čtvrté nástupiště. Večer. Západní expres na Norimberk. A na Paříž! Jak exoticky nám to roku 1984 zní a v ona místa se nelze tak snadno dostat. Západní hranice bděle střežena a já říkám Rendovi: "Mám se vlastně sejít s kámošem. Bude v prostředku." I razíme si cestu nitrem expresu. Všude plno. Matese nevidím. Už jsme úplně vzadu. Já: "Zpátky!"
René: "Ne, nikam nejdu. Tady je volno."
"No jo. Ale dyť to je taky německej vagón."
"No a? Druhá třída. Já už tu seděl kolikrát." A zrovna když to říká, oslovuje nás úplně cizí dívka: "Kluci, máte místenky?"
Já: "Ne. A na co taky?"
Dívka s batohem: "Tohle je místenkáč."
Vystupujeme všichni na perón. Na bílé ceduli stojí miniaturními rudými písmeny: Pro cestující s platnou místenkou. Optimista Renda: "A co? Dyť nás snad nevyhodí."
Šárka s batohem: "Já si taky myslím, kluci, že ne, a já si vlezu k vám, jo?" Zdá se mi aktivnější než otrokyně lampy, abych tak řekl, i když bych jí osobně nevěřil ani za roh. Má zvláštní dikci. Nejspíš lže, i když mlčí, napadá mě skepticky. Znám už to. A sotva se usadíme, vstávám a jdu pro Matese. Vlakem. Což skoro nejde. Znovu vystupuji a cestou nástupištěm čtyři kupuji v trafice "Neckermann" bílý Dikobraz. Pak pokračuji podle expresu, který uneseme, nakukuji do oken a vdechuji pomyslné vůně myrhy a skořice. Ve snech je to i Orient expres a opilý "Halliburton" s žulovou tváří támhle soustředěně pročítá populární americký bestseller Páni mají radši blondýnky, ale žení se s brunetkami. Až je tu konečně známá Matesova hlava, zbystří mě a stáhne okno. "Zdar, Ivo!"
"Ahoj. Poď dozadu k nám, je tam plno místa."
"Tak jo, počkej..." S taškou vyleze z narvaného vagónu, kde cestující stojí snad i pod sedadly. Jdeme podle vozů Západního expresu a Mates se po chvíli rozpačitě ptá: "Kam tak dozadu mě to vedeš? Tady už jsou jen německý vagóny!"
"Však. Právě v nich sedíme!"
Mates úplně zajíkavě: "Ty vole, tam nejdu! Vocaď nás vyrazí!" "Co?" "Ti hrabe, Ivoši? To jsou místenkový vozy - do Německa!"
"Možná. A co má bejt?" mám pro strach uděláno. "Tak se přezveme, ne?"
"Jak?" kulí oči.
"Já ti budu říkat George Challenger, dejme tomu, a ty mě oslovuj Franz Ringo Bohmen."
Mates opět nevnímá, pomrkává očima, náladu má zlou a dál vede svou: "Já přece nemám místenku, ty blbečku!" Říká mi to dost zoufale.
"To vim taky, že ji nemáš, ty hlavo. A? Stejně sem už nikdo nenastoupí, nic se nam nemůže stát, ti řikam. Já nevim, čeho se furt tak bojíš? Muj kámoš nam tam drží místa a neveze se takhle prvně, tak mi věř. Renda... to zná!"
Mates se cuká, chce zpátky, ale držím ho pevně. Žertuji: "Kam bys chodil? TO místo tam ti stejně už zastoupli."
Až tu úvahu Honza uznal za správnou a što ďélať. Je nucen připustit, že mám "jako obvykle" pravdu. Nicméně nové tábořiště mu není zrovna po chuti, vzpírá se a vzpouzí, co mu síly stačí, není však již pomoci a cesty osudu i Západním expresem jsou nevyzpytatelné. A René? Mezitím už se stačil výtečně obeznámit s Šárkou a skočit si i pro pivko. Živě diskutují, on a tato cizinka nedefinovatelného věku, a ona dokonce rovněž cosi popíjí. Co však jiného, než prožluklý Staropramen! Hnusnou to břečku nehodnou plzeňského rodáka. Ale kat to sper! A nikdo není dokonalý. Hned po ahoji Šárka ostatně vlídně obrací oči i ke mně a k Matesovi a prý nás odněkud nezná.
Ó, podmanivá feťačka! bleskne mnou. A Šárka se zjihle pousměje a ze záňadří loví namísto myrhy povědomý balíček mentolových cigaret (už zase!) To "seno" rázně odmítám s vysvětlením, že radši inhaluji suřík, a ona - s plným pochopením pro tuto mou zálibu - se jen ráda obrací na zamlklého Matese. I na Rendu. Ale mentol nejede ani jim a Šárka (s klidným humorem): "A co tedy fetujete, kluci?"
A nevinný pohled jejích očí mi přijde je zkoumavý, ale i oceňující a uznalý. Oni bez mentolu vydrží. A možná až do Norimberka.
Uklidňuji dámu takto: "Jsme náhodou tři notoričtí narkomani, viď, Matesi? Já a Renda navíc pašujeme Hašiš do Paříže a od jeslí jsme totálně závislí i na přídělech heroinu. Vdechuju ho tímhle plastovým brčkem každých šedesát minut a po dvou deci."
René se chabě směje, nicméně i dotvrzuje mé žvásty. A já? "Děláme to tak už pátej rok a nikdy nás ještě na hranicích s Německem nedopadli. To víš, už jsme starý páky! Za náma je díra. Narkotickej kráter."
Šárka se servilně i sterilně usmívá a šlukuje. Šaramantní, i když divoká husa, myslím si. "Kromě toho expres uneseme. Budeš tak zlatá a nezradíš?"
"Nebojte. Já vás nevydám." A směje se.
Já: "Šárce nevěř!" A smějeme se. A Západní expres? Hne se. Zvolna vyjíždí k jihu. Bavíme se o běžných věcech, jakými jsou Praha, Plzeň, pivo, Ringo Čech, doktor Skála, kapoun na víně, srnčí s lanýži, hardrock, nová vlna, stará vlna, drhání i mrhání časem, krátká vlna, Hlas Ameriky i hlasivky před třemi roky tragicky zesnulého Jirky Schelingera. Na přetřes ale přijde i skvělý román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále vydaný zatím jen Jazzovou sekcí. Tak meleme páté přes deváté a jen Mates zarytě mlčí a Renda vykládá povětšinou o věcech, které – tedy pozor, podle mého názoru - nemohou absolutně nikoho zajímat. Natož pak Šárku. To já jsem jinačí kofr, ne? A ukazuji náhle i zbrusu nový singl Pražákům, těm je tu hej-Mám ji rád a jsem jako slepý. Všem se líbí, i když se shodujeme, že je to pěkný podraz a že by tu mělo být uvedeno i jméno Míši Kocába, o kterém však dokonce i v televizní Galašarádě hovořil Ringo Čech pouze jako o koze. S kozou jsem to nazpíval...
I tak je to singl znamenitý a každičké jeho spuštění na kvalitní kvadrofonní aparatuře opatřené blikacími věžemi jistě zapůsobí na citlivého posluchače s mocí vrchovatě plného poháru lahody vyklopeného do ucha, lebedíme si, když tu najednou přichází průvodčí alias dosud neznámá modrá žena s kleštěmi. S cynickým úšklebkem pak tato poťouchlá vetřelkyně otvírá i dvířka našeho "salóního coupé" (jak by řekli Cimrmani), kde si hovíme, a...
"Prosila bych vaše jízdenky a vaše místenky," zní monotónní alt.
Šárka okamžitě předstírá mdloby. Nezabere to. Ba spíš naopak. Průvodčí funguje přímočařeji než pistole a...: "Heleďte se, vy nemáte co se mnou diskutovat, seberte se, jo, a kudy jste přišli, vypadněte zase ven!" A tak to i děláme, ale ještě než úplně vymizíme z vagónu pro ty lepší, pohádáme se, a to přímo v přeplněné chodbičce.
Zahořklý Mates: "Tak ti pěkně děkuju."
"Nemáš zač!" A měkce: "No, tak promiň. Měls pravdu, no... Udělals holt chybu, žes na mne dal. Zpackal jsem to, uznávám. Aspoň ale vidíš, blbe, že máš věřit dycinky jen sobě! Co říkáš?"
Už se nebaví. Půjčím mu aspoň Mlaďák. Expres teprve opouští Beroun. René zmizel. TE´d to ještě jde, ale ve Zdicích už nás bolí nohy a v Hořovicích Mates upustí Mladý svět a...: "Tak já nevim, Ivo. Jseš tak naivní anebo..."
"Anebo rafinovaný? Za b, ty vole. Ne, v Plzni dneska nezastavíme a uneseme vlak do Norimberka."
Ale nevyšlo ani to.