Přiznám se, že výraz „outfit“ nemám v oblibě, ale tak jde život a s ním i vývoj jazyka, takže tenhle termín se bude v textu objevovat. To abych šel s duchem doby. Jinak však outfit v mém slovníku není. Nedávno si mi známý stěžoval na přemíru anglických slov, jak ve formě originální, tak různě počeštěných. Takový trend přejímání tu však byl vždy. Vzpomínám na svou babičku, která mne posílala, abych se podíval do „šranku“ a pak si sedl na „sesli“. Je to jen malá ukázka zkomolené němčiny, kterou jazyk našich prarodičů nejednou oplýval. Moje babička byla na učení ve Vídni. Ostatně mnohá z těch slov žijí dodnes – svým vnoučatům také říkám, aby se podívala do horního šuplete, kde hledaná věc je nebo by měla být. Koneckonců, i pozdější doby přinesly nová slova. Sám jsem byl od dětství obklopen „kolchozy“, „sovchozy“ či „stachanovci“. Teď tedy outfit, čímž se po jazykové odbočce vracím k tématu.
Přivedla mne k němu známá, jejíž patnáctiletá dcera nastoupila na internát, kde se rychle ubezpečila, že je „socka“, protože její outfit je prostě nemožný. Tak usoudily dívky z jejího okolí; ona o tom byla přesvědčena už dávno, takže spolužačky tento nedobrý stav jen potvrdily. Ovšem dívka žije s jen matkou, která pracuje v jakési továrničce, tudíž se sotva najdou prostředky na oděv z hlediska mladé dámy přijatelný. Jaké modely by to měly být, to nevím. Móda už mne míjí.
Nad tou sockou jsme s manželkou vzpomínali na naše dětství, na vstup do školy krátce po válce. Moje žena žila na vesnici, kde klasický outfit byly tepláky. Sám jsem na tom byl lépe. Jsem sice dítě periferie, pražské Nuselské údolí tehdy bylo už blízko okraje města, ovšem většina z nás, kluků, nosila pumpky. Pro mladé: volné kalhoty pod kolena, kde jsou sepnuté, aby nepadaly. Možno spatřit ve starých, především prvorepublikových filmech. V našem případě bývaly často přešité z předválečných textilií. Samozřejmě, pokud byl starší sourozenec stejného pohlaví, zachovalejší součásti oděvu se dědily. Znám to dobře, měl jsem staršího bratra, a v mnoha rodinách se tak děje dodnes. Děti rostou rychle. Přiznám se, že to dědění ve mně vyvolávalo pocit socky. Ne tak silný; dědili mnozí spolužáci. Abych učinil zadost genderové vyváženosti – snad se tak dělo rovněž u spolužaček. Ale nevím to jistě.
Byli jsme do značné míry uniformovaní, skromně, protože po válce toho moc nebylo. Už si nepamatuji, ale snad i textil byl na lístky. Tento stav jsme přijímali jako daný a je pravda, že jsme si moc nezáviděli. Nebylo většinou co. Rozdíly majetkové tady, na předměstí, byly nevelké. Pravda, byly mezi námi socky, vzpomínám na Frantu Kverku, dobrého kamaráda, jehož rodina bydlela v jedné místnosti nad pekárnou. Měli dvě nebo tři děti. Světlým bodem bylo, že nemuseli tolik topit a z pekárny jim dávali pečivo, jímž nás Franta občas hostil. Jeho oděv byl ještě skromnější než náš, ale nad tím jsme se nepozastavovali. Především to byl výborný kamarád. Na druhém pólu byl Pepíček Lejsků, syn místního hoteliéra. Ovšem vyšší společenský statut pominul, když otci hotel vzali. S tím pominuly i příjmy. Zatím to zní jako vzpomínkový optimismus – zamlada bylo všechno lepší – což je zčásti pravda. Vztahy mezi námi dětmi byly dobré. Do optimismu se však mísí vzpomínka to, jak jsem nejednou šel v těch nekvalitních textiliích promrzlý na kost.
Zimním oděvem nám byl povětšinou hubertus, takže jsme vypadali jako horda malých myslivců. Ti velcí snad dodnes nosí takový kabát, jen bezpochyby kvalitnější a lepšího střihu a právě teplejší. Nám z tohoto oděvu vyčnívaly dole často dost hubené nohy v podkolenkách, přičemž hubertus svou délkou zakrýval pumpky, což budilo dojem, že máme pod ním krátké kalhoty. Postavu ukončovaly také více méně jednotné boty, přezdívané křusky, většinou hnědé, simulující kůži, na podrážce opatřené kovovými cvočky. Při chůzi cvakaly, na náledí se dalo pěkně klouzat.
Nedávno jsme se bavili s mladým manželským párem, dvojicí o generaci mladší, a také přišla řeč na vybavení dětí, mimo jiné na hory. Zas outfit, jinak budou socky. Ve věku raně pubertálním jsme jezdívali na hory a naše maminka ušila bratrovi a mně na běžky kalhoty, takové golfky. K tomu si posloužila starým montgomerákem. S tímhle termínem jsem narazil na zeď nepochopení – mladí lidé tento oděv neznali. Zmíněný plášť, obvykle zelený, jsme v mládí mívali rovněž coby uniformu. Nevím, zda nějaký takový nosil i maršál Montgomery (ani toto jméno mladá generace mnohdy nezná). Ten náš, tuzemské provenience, byl vcelku bytelný, jen jsme z něj vyrostli.
Maminka ho tedy zpracovala na kalhoty, některé kapsy zachovala, jiné byly falešné. V tomto outfitu doplněném červenými pletenými podkolenkami jsme v Krkonoších sklízeli obdiv. Naše kalhoty, zcela originální, byly zřetelně nekonfekční, takže jsme čelili dotazům, odkud to bylo dovezeno. Tehdy se automaticky rozuměla západní cizina. Kupodivu se neobjevil názor, že je to domácí výroba. Měl jsem k tomu ještě tmavorudý svetr s norským motivem jelenů, takže jsem býval občas pokládán za člena Horské služby. Ten svetr byl starý, dostal jsem ho darem, a právě jeho mírně omšelý vzhled budil dojem horského borce. Ač to byla doba již lepšího stavu trhu, nestali jsme se sockami.
Dnes sledujeme s manželkou už jako senioři tuto nevypsanou oděvní, a nejen oděvní, soutěž a rozhodně nezávidíme mladým rodičům. Sociální rozvrstvení je staré jako lidstvo. Snadno si představit, jak nesnadné je říci dítěti, že „na tohle doma nemáme“. Sotva lze v jistém věku apelovat na rozum. Takže, bohužel, bývá outfit, ale také mobil, tablet a kde co další kriteriem hodnocení, předmětem závisti. Obdivu asi méně. Nezbývá, než s tím žít. Pokusy o společnost, kde by si všichni byli rovni, zatím končily nezdarem, a to v lepším případě. Častěji tragedií.