VZPOMÍNKA: Opatrná naděje?

Žijeme čas koronový a systém karanténový. Opatrně, spolu s mojí paní totiž patříme k cílové skupině těch výrazně nad šedesát. Ten fotogenický hajzlík asi před lety ještě v netopýřím těle někde shlédl film „Tahle země není pro starý“. A teď už si možná chystá svoje spikes na naše plicní receptory. Vnoučata nás kontrolují na dálku a dcera Zuzka opakovaně píše: “Buďte na sebe opatrní!!!“ Krásné kouzlo nechtěného. Jednak je profesí imunolog, jednak rodným jménem - Opatrná.

Sám jsem si s tímto příjmením mnohé užil, zejména při každém karambolu či ourazu. „To jste nebyl moc opatrný, pane…doktore / profesore.“ S mojí narůstající titulaturou či věkem potěšení dotyčného lékaře z vlastní originální vtipnosti úměrně stoupalo. Není tedy divu, že nedávný titulek Lidovek vzbudil ve mně celou galerii rodinných vzpomínek.

Jaký význam to adjektivum vlastně má či mělo? Jací byli povahově moji / naši předci, cejchovaní dávno tímto přízviskem a posléze příjmením Wopatrney / Opatrný? Byli bázliví, váhaví, nerozhodní, raději nic neriskující, možná až „poserkové“?

Kým byli? Moje počáteční amatérské pátrání inicioval kdysi kufr písemností z pozůstalosti osobnosti našeho rodu, babi Marie. Dožila se devadesáti let, žel už se nedožila „Sametové revoluce“. Škoda, byla by ve svém živlu. Opatrnou se, pravda, stala až po svatbě s mým dědou Antonínem v roce 1905.

Ale pak se její vrozené vlastnosti spojily s těmi postupně získanými a výsledek stál zato. Oba měli jen základní vzdělání. Pro babi byla první školou života asi dvou-tříletá zkušenost české služky ve Vídni. Pro dědu, původně hrnčíře, válečné putování s vojenskými zásobovacími transporty. Svědčí o něm i balík pohlednic polní pošty, posílaných domů od Haliče po Terst. Na sklonku života stal dokonce panem ředitelem - dělnického družstva a konzumu. Takže byl vlastně místní honorací. Babi řídila domácnost a přidružené hospodaření, starala se o luka, les...

Otázky probuzené babiččiným kufrem si žádaly odpovědi. Před pár lety nám život do cesty přivál i známou onomatoložku, paní profesorku Dobravu Moldanovou. To ještě v rozhlase neběžely žádné pořady o původu příjmení a v televizi nebyly k vidění genealogické seriály. Tak jsem se jí zeptal na možný význam našeho příjmení a toto jsem se dozvěděl: „Vážený pane profesore, „opatrný“ byl i titul konšela, člena obecní rady: otcové opatrní, přičemž se význam slova „opatrný“ malinko posunul, dnes bychom možná spíš řekli „starostliví“ - tedy ti, co se starali o blaho obce. Ostatně opatrovat někoho je synonymum starat se o někoho…“

No uznejte sami, „otec starostlivý“, to už zní dost dobře. Soudě i podle jiných, ať už současných „Opatrňáků“ nebo našich předků, tak starostliví (asi) budeme, rozvážní už méně. Blízká je nám činorodost a zájem o věci veřejné - v časech klidných a obzvlášť v těch neklidných.

Nedávno na to znovu přišla řeč v komunikaci s olomouckým historikem, panem profesorem Jiřím Fialou: „Opatrný není právě běžné příjmení, ale jeho nositelé se museli těšit zvláštní úctě – bývala to česká titulatura, kterou se oslovovali magistrátuálové. Například když si Šternberští půjčovali z Olomouce mistra popravčího, neboť na vlastního neměli groše: „Vzáctní a opatrní páni“, popřípadě též „Poroučíme se Opatrnostem Vašim…“

No vida. A k jeho názoru můžeme přidat ještě citát z písemnosti pozdního období morových epidemií: „Službu svú vzkazujem, múdrí a opatrní páni, přátelé a sousedé naši milí! Zdraví i všeho dobrého toho Vašim milostem přejeme. Za to Vašich milostí prosíme, že dáte provolati poslu obecniemu, v kterémžkoli městě, městečku nebo ve vsi od mornieho nakažení lidé mrú, aby z těch žádný nám do Krumlova na jarmark o svaté Kateřině najprv příští nejel anebo nešel, že z takových měst, městeček anebo vsí morem nakažených lidi do města púšteti nebudeme. Purgmistr a rada města Krumlova Českého. Múdrým a opatrným pánóm purkmistru a radě města Budějovic Českých, pánóm přátelóm a súsedóm našim milým.“ (10. listopadu 1542 - Rada městská z Krumlova Českého žádá radu města Budějovic za veřejné ohlášení)… Jak aktuální.

Týkají se však tato svědectví také skutečných členů našeho rodu Opatrných? Můžeme to nějak přesvědčivěji podložit? Ale ano, alespoň některých, máme k dispozici slušný statistický vzorek - pár tisíc Opatrňáků. Není možná, opravdu tolik? Jasně že ano, ono se nás za více jak osmdesát let existence „Společnosti rodu Opatrných“ hodně nastřádalo. Jaké že Společnosti?

Inu, v počátku třicátých let minulého století započal jistý Ing. Alois Opatrný s intenzivním networkingem nejen mezi svými blízkými příbuznými, ale také s jinými rodinami téhož příjmení. Již do začátku měl bohatý materiál. V jeho rodném Zbirožsku, jmenovitě v okolí obce Líšná, se to Opatrnými již po staletí hemžilo. A hemží. Pokud třebas navštívíte malebný lesní hřbitov blízko ruin gotického hrádku Řepík (a kostelíku Petra a Pavla), tak málem půlka existujících hrobů patří Mudrům – a druhá Opatrným. Jeho snaha byla korunována v roce 1935 založením zmíněné Společnosti. A můj děda s babičkou patřili mezi její zakládající členy, ačkoliv pocházeli z dalekého severovýchodu republiky. Na archivním obrázku je najdete hned za Ing. Aloisem Opatrným (to je ten sedící pán co drží v ruce klobouk). Babička Marie je menší žena v tmavších šatech, děda Antonín stojí „úhlopříčně“ hned za ní.

Smyslem tohoto kroku však nebylo jen nějaké příbuzenské klábosení. Pozdní třicátá léta se, jak víme / víte, postupně stala dobou politicky velice vážnou. V republice se tehdy konaly různé akce pro posilu národního uvědomění. Jednou z nich byl projekt „Věrnost půdě“, realizovaný ministerstvem zemědělství a výrazně podpořený „Agrární stranou“. Hledaly se tehdy tradiční selské rody vlastnící svůj grunt nepřetržitě minimálně po dobu 250 let. A jedním z prvních takto oceněných, ne-li vůbec prvním, byl statek patřící společně rodinám Opatrných a Mudrů právě v Líšné. Pokud jste měli rádi filmově historický seriál pana Karla Čáslavského s názvem „Hledání ztraceného času“, možná jste viděli i dokument o „Celonárodní slavnosti zemědělského lidu na Zbirožsku“. Konala se tehdy dokonce za přítomnosti ministra národní obrany Machníka, šéfa „Agrární strany“ Rudolfa Berana a dalších významných politiků. A spousty nekrojovaných i krojovaných hostů. I koní. Slavnostní mši sloužil (jak jinak) Bohumil Opatrný, generální vikář Kapituly Svatovítské. A na čelní stěně statku byla odhalena pamětní bronzová deska, jejímž autorem byl (jak jinak) akademický sochař Karel Opatrný. Zdobil ji pluh a nápis „Za věrnost půdě“.

Děda i babi se tohoto shromáždění samozřejmě zúčastnili. Nejspíš s různou chutí. Babi byla sice také celoživotně věrná půdě, ale hlavně té zahradní, nikoliv selské. Největším domácím zvířectvem, pokud vzpomínám, byly kozy. Babi byla celoživotně věřící, kdežto děda „bez vyznání“. Měl na to dokonce ouřední papír. Takže se na zmíněném filmovém dokumentu děda drží spíše v pozadí slavnostního průvodu, kdežto babi je blízko „prelátů“. Koneckonců, pohleďte sami i na foto z babiččina archivu. Babi stojící pěkně uprostřed, druhá vpravo od něho.

Živé písemné kontakty se mezi členy Společnosti udržely ještě během války a těsně po ní. Do formující se komunistické republiky se Společnost politicky věru nehodila. Takže poslední pohlednice s pozvánkou na sraz v kavárně Demínka na Královských Vinohradech byla odeslána na podzim 1948. Pak byla Společnost zakázaná a komunikace mezi jejími členy ustala.

Čas oponou pohnul, zazvonily klíče, zazněl Otčenáš na Letenské pláni… S novou dobou zmrtvýchvstala, zejména díky paní Emě Srbové roz. Opatrné, také opatrňácká Společnost. V roce 2000 se konal její první novodobý sjezd. A vloni už čtrnáctý, kterého se účastnilo 170 hostů. Nejmladšímu miminku bylo 6 měsíců, nejstarší tetě Lidušce 102 roků. Naše rodokmeny dnes zahrnují 15 generací a více jak 2870 osob z celého světa.

Tedy naše rodokmeny, ale jaké přesně rodokmeny? Do revitalizované Společnosti jsem byl v roce 2000 vřele přijat jako ztracený syn a samozřejmě zájem vzbudily i dokumenty ilustrující tehdy 12 generací naší větve společného stromu. Leč, opravdu společného? Dědové a babičky ji ustavili ve víře „jsme jedné krve ty i já“. Ale naší generaci spekulace nestačí. Shodné příjmení, byť dost unikátní, bereme jen jako vodítko. Líšeňský praotec Matěj tesař vyšel někdy koncem šestnáctého století (narozen roku 1592) z Křivoklátských lesů. Ze současných „líšeňských Opatrných“ můžeme jmenovat ty mediálně nejznámější - skvělého parkurového jezdce Aleše Opatrného a prof. Josefa (Josého) Opatrného, doyena tuzemských „iberoamerikánských studií“, univerzitního kantora, lingvistu, spisovatele. Mám to potěšení znát osobně oba. A s Josém mne pojí i úsměvná historka. Do jednoho z rozhlasových pořadů Dvojky byl pozván prof. Opatrný. Jenže – paní produkční oslovila mailem jednoho, pan redaktor toho druhého. Oba jsme se sešli v recepci těsně před vysíláním… Kdyby se to stalo třebas Novákům – ale Opatrným?

Naši předci pocházeli z Čech severovýchodních, z okolí náchodského panství. Tam se kdysi na konci třicetileté války objevil nějaký Jan. A ten měl mezi dětmi syna Jana. A ten zase Jana. Až 1710 ejhle Matěj Wopatrny… Rod ale rozhodně nebyl „selský“, postupně v něm převážili řemeslníci. Ti se nedrželi rodné hroudy, velká koncentrace by jim navzájem spíše ukrádala živobytí. A tak své spolehlivě identifikované příbuzné máme různě po světě. Povahově zakřiknutí nejspíš nebyli. Třebas jeden z jesenických Wopatrných se živil i jako profesionální družba na svatbách… Opatrní/neopatrní konšelé se nám začali rojit v rodě až počátkem dvacátého století. A taky je tu jeden národní hrdina, štábní kapitán Vendelín Opatrný, „španělák“ padlý na Dukle (jinak synovec dědy Antonína), který se dostal až na poštovní známku…

Bohužel přesvědčivé propojení obou rodů – tedy líšeňského a východočeského - se nám „matrikově“ prokázat nezdařilo. A tak přišla na řadu forenzní genetika. Ano, i na to máme v rodu experta, byť přiženěného. Výsledek byl, bohužel (byť očekávaně) negativní. Ty naše geny po meči, tedy sedící na Y chromozomu, jsou jiné. Potvrdila se tak verze, že si tu žijí vedle sebe potomci (minimálně) dvou linií. Prostě Wopatrní zbirožští (nazval jsem je pracovně „Přemyslovci“) a Wopatrní náchodští („Slavníkovci“).

Co teď s tím? Už patříme k sobě. Máme se rádi. Opakovat libickou řež, rozdělit se? No to ani náhodou. Rody při sobě stály za války a jsme spolu i teď v době koronavidové tsunami. Prapředky bychom rozchodem jisto jistě naštvali. Proti rozdělení hovoří i sama líšeňská pamětní deska - visí sice na „přemyslovském“ statku, ale její autor byl náš „slavníkovský“ prastrejda. Takže pokud vůbec něco změníme, tak nepatrně název Společnosti. Z toho původního „rodu“ uděláme „rodů“. A nic víc. Hlavně už se moc těšíme, až se spolu za rok zase sejdeme. Ano, zase v Líšné. Ctěme tradici a krom toho, těch Přemyslovců je přece jen víc.

Psáno pro www.dzurnal.cz.

Zuzana Krátká (roz. Opatrná)

a