Už (až) 29. dubna nám souška (tedy soudružka učitelka Voříšková) řekla: "Bude První máj! Budeme dělat mávátka."
Zrovna, tuším, probíhalo tzv. pracovní vyučování. Bylo to v pondělí a poslední, pátou hodinu. Vzápětí rozdány krepáky (krepové papíry) a hurá! Vyšel na mne červený.
Nebo snad rudý? Jakkoli chcete. A dali jsme se do díla.
Každý ten svůj krepák nejprve rozstříhl, ale ne přesně na stejné polovičky, a v lavicích jsme seděli po dvou a vždycky ty stejně široké pásy jsme si vyměnili se sousedem či sousedkou, takže já s Petrou Koubů. Tak, a tím přede mnou ležely dva úplně stejně široké kusy krepáku, ale každý měl jinou barvu, v mém případě to byly červená a modrá barva a u Petry...
Když se nad tím zamyslíte, tak logicky taky. Nato... jsme pruhy začali mnohonásobně překládat na sebe a stříhali je odborně na třásně a soudružka učitelka nechala rozdat i takové tenké hůlky. Vzal jsem svou... a krepák na ni namotal. Upevnil jsem ho provázkem. Pak jsem na červený pruh svého papíru nalepil ten modrý s delšími třásněmi a stejně jako ostatní obtočil hůlku ještě i proužkem bílého papíru.
Nakolik mě to bavilo? Už nevím. Ale nemyslím si, že bych podobné problémy řešil. Ve škole jsem zkrátka poslouchal a na 1. máje se vždycky těšil, protože se ten den neučilo. To bylo hlavní. Ale na druhé straně... Žádnou velkou SVOBODU onen první květnový den taky nepřinášel, vždyť... Muselo se jít do průvodu.
Ale nejen to, muselo se jít v pionýrském. Za pionýra, jo, tak jsem tomu říkal, a jindy, když byl třeba v místní Sokolovně maškarní, šel jsem "pro změnu" za čaroděje, ale máma mi tenkrát fixem domalovala vousy a celý "karneval" jsem se pak styděl. Nemálo. A byli tam i jiní kouzelníci a kouzelníčci a v jednu chvíli se chytili i za ruce a tančili v kole. V reji. Milý mi Jirka Kunzendorfer z toho kola i volal, abych se, kryndapána, zapojil, ale já měl sám co dělat se sebou a svým obličejem a byl nakonec rád, že prchám domů, i když, pravda, plášť byl jinak nádherný a špičatá čepice taky. Klikyháky, hvězdy... Zlaté... To celé na černi... Hotový Harry Potter, řekli by děti dneska. I kouzelnou hůlku jsem měl. Jen brýličky ne.
A tenkrát jsem přišel nazítří do školy a jedna holka se přihlásila a řekla soudružce Voříškové, která na bále v místní Sokolovně nebyla: "On, kdybyste ho viděla...! Jak vypadal..." Vyprskla.
Už ani nevím, jestli byla vzápětí přerušena... anebo zda jsem si ucpal uši, ale chci vám tím ukázat, že když se za něco stydíte, ještě to rozhodně neznamená, že se za to nestydíte oprávněně.
2.
Za pionýrský kroj jsem se však nestyděl. Jen mě otravoval... Ani za bílou košili jsem se nestyděl, kterou jsem taky ještě zažil, ale ani ne za následující bledě modrou (od roku 1972 nebo 73).
A rudý šátek? Ale jo! I ten jsem vydržel. A jen jsem se na začátku strašně bál, že ho budeme povinně nosit na všechny schůzky. I kroj. Naštěstí to nebylo nutné, naopak. Nikdo v kroji nikdy nepřišel!
Proč? Na schůzky se mohlo "v civilu" a navíc byl náš oddíl Hvězdička v podstatě totožný s naší třídou, takže jsem ani moc nevnímal, že chodím do "pionýra", a snad jediný spolužák nebyl členem a taky jeho, tuším, posléze přesvědčili – a byl už členem.
Také formálně. Byl to, abych tak řekl, jenom kolorit. Zkušenost nelze mladým předat. Ale nechci zde filozofovat.
Členství mi tedy bylo volné, na druhé straně však mě velmi bavilo, když jsem mohl psát naši pionýrskou kroniku, záznamy z výprav, výletů, schůzek... A vždycky jsem pod to či nahoru přidal samozřejmě i obrázek. Povinně, ale na to jsem nemyslel. Byla to věc prestiže. A všem se to líbilo, já se tak realizoval, ale kde je ta kronika dnes, netuším. Spíš ve škole... než u Voříšků. Ale kdo ví. Grafomani jako já jsou ovšem na svá "raná díla" vysoce hákliví...
3.
Ale k prvním májům, abych se zase nevykecával. Takže: modrá košulenka s odznáčkem (ten ještě mám) a červený šátek, který jsem si zpočátku ani neuměl sám uvázat. V osm ráno byl vždycky sraz před měšťankou na náměstí, ačkoli jsme navštěvovali až do páté třídy jinou školu za řekou, na tzv. Malé Straně. Ale tohle byla akce všech dětí i dospělých a muselo se na "vakzál". Asfaltkou se pak šlo městečkem do čtvrti zvané Sedlec, tak jako každý rok, a tam se řadil průvod. Veškerá doprava byla zastavena a mohli jsme za břeskné muziky (a nejen dechovky) vykročit. Muzikanti také a... Nepamatuji, že by pršelo.
A šli jsme a šli okolo naší skládky Chválov a podniku Jitona a ... bylo-li to daleko?
Mně připadalo, že docela dost, ale ve skutečnosti se šel pouhý kilometr. Zpátky do centra Plzence, na náměstí. Tam pokaždé následovala přehlídka alegorických vozů, přičemž slovo alegorický jsem ještě léta poté nechápal a nijak nespojoval s pojmem alegorie. A jak takový maloměstský alegoričák vypadal? Různě, ale třeba jako hasičské auto - a na něm fáborky a nápisy.
Nebo to byl náklaďák, ale korba chyběla, abychom lépe viděli výrobek neboli radiátor ústředního topení (dejme tomu). A nahoře? Transparent s prostým nápisem První máj.
Ta auta samozřejmě už jela spolu s námi průvodem, ale viděl jsem je vždycky pořádně až pak na náměstí. Z průvodu jsem naopak mohl pozorovat babičku a tetu a strýčka a všichni stáli u silnice a mávali. Za nimi jejich barabizna. Rodiče? Pokud si vzpomínám, většinou ne. Ti byli ve svých průvodech a to znamenalo v Plzni, a kdyby tam nebyli a mávali zde, mohli to i všelijak schytat...
"Ať žije První máj!" skandoval jsem docela rád a mával pracně vyrobeným krepovým mávátkem. Mezitím se ale našly i chvíle, kdy jsme si mávátky zašermovali s klukama a dříve anebo později došlo i na jejich odrbání a rozlámání. Všech samozřejmě ne.
Ani pochodový krok v průvodu mi nevadil, on ostatně až tak pochodový nebyl, a nato soudružka učitelka Voříšková, která byla současně i oddílovou vedoucí naší Hvězdičky, vhodila do vzduchu i další heslo a my nadšeně skandovali: "Ať žije KSČ! Ať žije KSČ!" Vzpomínám, že jsme to hlavně křičeli, když jsme míjeli místní továrnu.
4.
A co ještě? Oslav se účastnili i různé jinak krojované "grupy" a mezi nimi samozřejmě i Lidové milice, u kterých mě pochopitelně zaujaly pušky. Nejen ale pušky, jak si dobře vzpomínám, nechali nás jednou v lese zastřílet dokonce i ze samopalu. To však nebylo na prvního máje a souvislosti mi šly totálně mimo.
A na MÁJE se rozhodně nestřílelo, ale hlavně skandovalo a... Pak mluvilo. A z rudě potažené tribuny. Před MNV (dnes radnicí). Zněly projevy, jejichž obsah mi pravidelně šel jedním uchem dovnitř a druhým ven, a možná ani to ne, protože jsem nechápal prakticky vůbec nic, a to jsem stával pod tribunou. Prostě... nuda.
Ale působivé bylo vypouštění poštovních holubů. TO JO! Docházelo k tomu během oněch projevů a pamatuji, že hejno pokaždé ufrnkalo z klece, ale speciální pár vždy vypustili nějaký pionýr a nějaká pionýrka, kteří se ocitli přímo na tribuně. Mne... to štěstí nepotkalo nikdy, že bych byl jedním z nich, ale škoda, ty dva jsem možná totiž obdivoval nejvíc.
Ale i zaplněné náměstí s kostelem se mi moc líbilo a co bylo vyloženě fajn? Že nás pak rovnou pustili domů.
5.
A ještě jedna hezká věc. Hymna. Československá. Česká... i slovenská. Ale kromě toho se hrávaly i Internacionála a Píseň práce a nemohu říct, že by se mi ony melodie a texty od těch časů už vykouřily z hlavy. Poslední bitva vzplála! Dejme se na pochod!... Zrovna nedávno jsem to na procházce zpíval synovi a hezky z plných plic. Bylo to, pravda, za městem.
A ještě jsem přidal: Ó zazni, písni vznešená – o práci, která vrozena... přírodou lidstvu jest! Vše čeho člověk užívá – z šlechetné práce vyplývá... Buď práci čest... Buď práci čest!
Ta práce, matka pokroku... a s ní armáda otroků...
Nicméně... to snad taky znáte. No, a druhý den ve škole při zpěvu mě vyvolali a jelikož mám hudební hluch, poprosil jsem, zda bych nemohl zkusit Partyzána.
Nevím proč, ale ještě dneska se mi zdá dost lehký. Na druhé straně se s ním ale nepářu a text velmi často měním, což jsem si tenkrát ještě dovolit nemohl, tedy určitě ne během hudební výchovy. A výsledky oněch změn?
Skal a stepí divočinou,
hladový a rozedrán,
s ohněm v ruce, s puškou v srdci
uhání vpřed partyzán...
Atd. Howgh.