1.
Procitl jsem ve škole, ačkoli byli prázdniny, trochu se umyl u třídního umyvadla a šli jsme s tátou na snídani, byly housky s máslem a sýrem. 3. července 1974 mi bylo deset let (už od 16. dubna) a účastnil jsem se tzv. Šrámkovy Sobotky. Na Neviditelném psu jsem na to téma už třikrát brebentil a kdo to četl, ví, že jsme navštívili zámek Humprecht i hrady Trosky a Kost, přičemž ke Kosti dorazili údolím zvaným Plakánek.
A mimochodem, do Plakánku dnes utíká i buditel Cimrman, nebo aspoň na konci známého filmu (1983), který vznikal i ve Vesci u Sobotky. Tamní "Járova" chalupa ovšem ve skutečnosti náleží senátoru Josefu Pavlatovi (bratrovi herce Michala Pavlaty), a tam také na ní ponechává buditele připomínající cedulku...
2.
Tenkrát bylo všechno jinak, ale táta mě neseznamoval jenom s krajem, nýbrž i s lidmi, a tak jsem vedle roztočologa Karla Samšiňáka poznal třeba i Aleše Fetterse, pedagoga a pozdějšího publicistu. I tak jsem ale nezrale prozkoumával i lesklý MiG–15 usazený na kopečku za školou a byl šťasten. Ne, o většině zdejších krás jsem ještě poslední den školního roku neměl potuchy a Český ráj se mi pojil výhradně s Rumcajsem, lesem Řáholcem a Jičínem, ve kterém tento loupežník původně prtačil (ševcoval) po věží. Jičínské podloubí mě kdo ví proč zcela fascinovalo a toužil jsem taky spatřit Zebín a Prachovské skály, což se mi obé pojilo se zlým obrem. Právě tahle místa známá mi z (černobílé) televize a (barevných) knížek) mi táta předvede, těšil jsem se, skutečnost ale předčila toto očekávání a ve středu navíc následoval i kolektivní, skoro celodenní výlet několika autobusy. Odjezd byl v 8.00.
Já a táta jsme usedli hned u předních dveří, a tak hezky viděli za jízdy kupředu. Méně snadno nám taky mohlo být špatně.
I díky doktoru Samšiňákovi vládla v našem autobuse prima nálada, on měl stále v záloze nějakou "story", i když, pravda, spíš pro dospělé - později vydal i celou knihu O mouchách a lidech (Praha 1993) s obrázky Vladimíra Komárka a Josefa Kábrta. Živě si vzpomínám, jak se v tu středu vytasil před nějakou dámou (ale i přede mnou) se zkumavkou, kterou měl připravenu ve vnitřní kapse saka a která obsahovala mouchu. Mrtvou anebo živou? Už bohužel nevím.
3.
První zastávka se mi vypařila z paměti. Pak jsme ale dojeli do jedné vesnice. Omylem jsem ji jako kluk považoval za Malou Bělou, ve skutečnosti však muselo jít o Novou Ves u Bakova nad Jizerou, čekal nás totiž Antonín Pařík.
Byl řezbář a vytvářel pajduláky. Něco vyřezal, dál si ale pomáhal i březovým proutím. Proslavil se i ve světě a měl ty své figury rozesety po zahradě u domku, připadalo mi to tenkrát opravdu nádherné a měl jsem pocit, že během pobytu v Českém ráji už nic lepšího uvidět nemůžu.
Pan Pařík dělal z košťat a dřeva i loupežníky, ale ne Rumcajse, nýbrž Babinské. Pár jich stálo na zahradě a jeden ujížděl i na koni, ten byl ovšem taky březový. Kromě kůru Pařík využíval i mech a výtvory sytě natíral rozmanitými barvičkami. Vyrobil například i sedm různobarevných židliček, asi pro děti, a každá měla na opěrátku vyřezanou legrační tvář.
Taky ze sít dělal postavy. V kůlně, kam nás hrdě vlákal, měl skryty ještě nádhernější výtvory – i včetně unikátního vozembouchu. Něco podobného jsem viděl poprvé a dodnes mi to přijde jako dobrý vynález. Být v kapele, zamlouvám si právě vozembouch. Chřestí a stačí, když rytmicky mlátíte do pódia.
A podobně jako ten vozembouch vypadal celý Paříkův svět. Nádhera. Doma měl hlavu zápalného draka anebo mlýnek s legrační hlavičkou. Vůz tažený dřevěnými koňmi a hrozitánské množství paňáců a příšerných, ozubených hlav. Některé malé mi připomínaly tsanty... Uměl však dělat spousty výtvorů i ze šišek a dokonce i jen z ohryzků šišek a pamatuji, jak jsme prolezli celý dvorek, zahradu, kůlnu a teprve pak se šlo do baráku, kde visely obrazy, ale ne malované. Výšivky. Kotvil tu i koráb a lekal se nás krásný dřevěný srnec, od hlavy k patě pokrytý šupinami ze šišek. Čekaly tu taky dřevěné žehličky s dalšími lidskými obličeji a něco bylo i strašidelné, většina však veselá. Budík tu stál jako palice paňácy a další velikánské, placaté kebule strašily a pro dítě to byl úžas. Jak by k Paříkově galerii přistoupil dnes můj desetiletý syn se neodvažuji hádat, ale věřím, že by ho taky aspoň trochu zaujala. Mně už bohužel z paměti mizí a řezbář je také mrtev. Ve vzpomínkách se mi zvláštně pojí s jiným nadšencem, loutkářem Antonínem Klášterkou z Nových Mitrovic, ale to už by zase byla jiná historie.
4.
Rozhodl jsem se tenkrát, že si doma taky něco podobného udělám, z podobných plánů ale sešlo. Aby ne, musel by být Pařík můj děda, jenže já nikdy žádného dědu neměl.
Mou touhu nikdo nepodchytil a nerozvinula se. Ani já, ani můj otec jsme na práci se dřevem moc nebyli, a když jsme si "Paříkárnu" prohlédli (i s paní Paříkovou), zakončil návštěvu známý popěvek na šikulovu počest:
Ať žije pan Pařík... Ať žije pan Pařík... Ať žije, žije, žije pan Pařík!
A vsedli jsme do autobusu a frčeli k Bezdězu. Ano, Trosky jsou dominanta, on však zrovna tak. Tehdy jsem ho viděl poprvé a naposled, nikdy už víckrát ho nenavštívil a vzpomínám tedy nostalgicky, jak jsme zaparkovali hluboko pod neskutečným kopcem a začali vystupovat. Hrad jsme ale pozorovali už cestou, když jsme se blížili, a litoval jsem, že si ho nedokážu nakreslit aspoň oknem. Na to autobus moc drncal. Pak už čas nebyl. Výstup! Ale před hospodou jsme si koupili limonády. Pak dál, serpentinami nahoru, okolo božích muk, postupně projdete dvě brány, ale hradby se stále ještě tyčí nad námi. To je výška... Pak další brána. Zdál se mi neuvěřitelně vysoko. Nalevo zely strašné propasti. A ten výhled. Podobně jako na Troskách se mi zatočila hlava. Ohlédnu se – a za námi trčela k zenitu osamělá hladomorna. Je s Bezdězem propojena jen zubatou zdí a vy se rozhlížíte a pod patami stěn vnímáte s obavou závratné propasti. Stále nejstrašnější však zůstává věž hladomorny. Byla tenkrát úplně zarostlá travou a působila jako zahrada v mracích. Pohled pro bohy.
Minuli jsme konec závratné nákladní lanovky a vstoupili do čtvrté brány. U ní mě taky táta vyfotil, a pak jsme už stáli v nitru vlastního hradu, koupili si lístky, pohlednici... a já si koupil úplně stejně jako den předtím na Troskách i odznak. Sbíral jsem je.
Čekali jsme pak pokorně na průvodce, a když přišel, líčil historii, což jsem ale nedokázal sledovat. Vedl nás však ještě výš. Vstoupili jsme do kaple. Pod klenbou se vine ochoz. Po tom ochozu jsem tenkrát šťastně chodil, snad i pobíhal, a jednak zíral okny do dáli, jednak dovnitř, dolů k oltáři. Průvodce stál na ochozu a vykládal. Už sami jsme si pak prohlédli zbytky královských komnat a po můstku šli do jedné. Průvodce zase mluvil a pak jsme sestoupili na nádvoří. Právě odsud vedla závratná zeď - k hladomorně. A byl tu závratný výhled. Báječný. Průvodce opět vyprávěl a konečně jsme si směli prohlédnout i hradby, na ty jsem se těšil. Došlo ale i na templářské sídlo. Už bez průvodce jsme zdolali i věž. Bylo mi deset let a dokázal jsem vnímat absolutně. Stačily tři roky a shledal jsem, že se nedokáži řádně soustředit na čtení. Oči mi letěly po stránkách a hlava to nebrala a v těch třinácti jsem pak s tím začal úplně sám bojovat, ale to sem nechci plést...
5.
A frčeli jsme do Mnichova Hradiště. Šlo se povinně na hřbitov a ke hrobu válečného hrdiny Jana Švermy. Až pak jsme se vrátili do Sobotky, ale já a táta se rozhodli, že ještě pojedeme na Staré Hrady. Přesedli jsme tedy do autobusu 2. "Už jsem tam byl třikrát," řekl mi táta, "ale musíš to taky vidět."
Staré Hrady jsou zámek, ale začátkem šedesátých let to byla zřícenina, kterou se právem chystali odpálit do povětří dynamitem. Demoliční výměr vydal ONV v Jičíně roku 1960, to se ale nelíbilo několika místním nadšencům. "Opravíme si to."
Skutečně to tak tenkrát chodilo a roku 1974, kdy jsem na Staré Hrady zavítal poprvé, už byla hotová tři křídla zámku. V podstatě přitom na to stačilo pět lidí, podporovaných ovšem občas příležitostnými pracovníky - i včetně trampů.
Základní pětku vedl učitel Vladimír Holman, od roku 64 předseda sloučených obcí Sedliště a Staré Hrady. Pamatuji si ho bohužel už dost matně, ale zpívali mu zase: Až žije, žije, žije, žije pan Holman... Dosud jsem onen popěvek neznal, tak jsem byl nadšený!
6.
Quijote Holman začal s prací na obnově roku 1965. Aby měla i praktičtější efekt, udělali z jedné zámecké komnaty svatební síň. Tam jsme šli roku 74 především, dokončena ale byla až necelý rok nato. První svatba se tu odehrála koncem dubna 1975.
Zámkem nás však neprováděl Holman, ale dr. Karol Bílek. V budovách našla roku 1973 místo i část archivu Památníku národního písemnictví, pro který pracoval, a právě uzavření nájemní smlouvy s Památníkem vlastně taky stvořilo podmínky pro rekonstrukci z let 1968-74, která pak pokračovala i dál. Dnes...
Ale proč se o tom rozepisovat? Dokonce i šťastní manželé Bílkovi jsou už rozvedeni a mně osudy jejich i archivu poněkud ničí tuto vzpomínku na idylu. Vládla však tenkrát opravdu? A nakolik jenom v mé mysli a duši?
Kdo ví, každopádně jsem ale hodně snil. Taky, jak tam pracuji - a vypiplávám to s nimi. Čistou omítku, zdi kousek po kousku... Měl jsem pocit, že by mě to taky bavilo. Roku 1977 jsem pak byl v Sobotce už počtvrté a na Hradech zrovna vystavovali můj oblíbený obrázkový seriál o českých dějinách - z měsíčníku Mateřídouška, kreslil ho Jiří Kalousek. Konaly se tam ale stále rozličné výstavy a vzpomínám, jak nás Karol Bílek nechával nahlédnout do Vrchlického pracovny a mne a tátu a mámu jednou i do Štorchovy pozůstalosti. Nic se však už nikdy nevyrovnalo okamžiku, ve kterém jsme roku 1974 vstoupili už skoro za šera do kaple, a vzpomínám, že to tenkrát kapánek zavánělo i buřičstvím. Aleš Fetters vystoupal na kůr, zabasoval, jako to dělával i v humprechtském sále, a zpíval zprvu sám, ale připojili se i ostatní. Zbytek čekal v autobuse. Šli pro nás. Táta ale moc nezpíval, spíš jen broukal... A já mlčel. Neumím zpívat. Byl opravdu už večer, zpívalo se a zpívalo a nemohli nás do toho autobusu dostat. Chvilku. Pak už ano.
A abych nezapomněl, koupil jsem tam záložku. Dodnes ji mám. Existuje série podobných záložek s obrázky a vlastním jich šest. Na starohradské je devět fotografií.
7.
Vrátili jsme se do Sobotky a šli s tátou rovnou na večeři (polévka, neidentifikované mnou maso a brambory). Pak jsme šli do páté á a já zašel k MiGu. Ten ovšem získal ještě úžasnější roli rok poté, kdy mě v Sobotce doplnila i devítiletá sestra. Každý den jsme si na něm hráli mnohadílný "filmový krvák" Romeo a Julie, který jsem průběžně vymýšlel. Zatím byl ale rok 74 – a ještě se šlo do divadla. Před půl osmou. Hrálo se v sokolovně, ale pamatuji, že tam byl balkón. Neměli jsme na něm s tátou sice první řadu, což mě velice mrzelo, druhou však ano.
Nejdřív nám nějaké děti zahrály, jak nebyly vánoce, a smál jsem se. Nejen já. Následoval Nebojsa. Bylo mi deset - a strašně se mi to líbilo. Co je ale zvláštnější? Zážitky jediného dne se tenkrát nepřebíjely a navzájem se nepotlačovaly. Ani se nevymazávaly, jen se vrstvily. Když jsem vnímal toto divadlo, nemyslel jsem už strašlivě dávno na Staré Hrady a tamní kapli s mručivým Alešek Fettersem na kůru (pár let nato si v Sobotce zlomil ruku, když spadl u Samšiňáka na statku se stromu)... A když jsem předtím prolézal Staré Hrady a byl nadšený šikulovitostí jejich opravitelů, dávno už jsem zas nemyslel na "Máchův" Bezděz - umístěný až u nebe. A když jsem "lítal s Bezdězem" až mezi východočeskými mraky, už dávno jsem neviděl ranního pana Paříka. A přece... jsem si to všechno někde pamatoval...
Proč už takový nedokážu být? Nevím, ale právě to je důvod, proč miluji dětství a stýská se mi po časech, kdy jsem si rozhodně připadal víc živý. I tam v té sokolovně. Dnes jako bych "směl zůstávat" mrtev, ale tenkrát došlo i na hru tři, tu nejznámější. Na mostě.
U mne uspěla. Zatímco... Třeba taková Nezvalova Anička Skřítek a Slaměný Hubert - o rok později - už vůbec ne. Ne, Nezval neuměl psát pro děti. Ty tři hry tenkrát však za to stály a pak jsme šli domů a já si rovnou lehl a za chvíli usnul...
A ještě bych chtěl o tehdejším Ráji vyprávět dvakrát.
Pokračování příště