Zapomeňte na teplotní rekordy. Ty pomíjejí. Důležitější je nárazový ráz počasí, který trvá
Příběhy, ve kterých hraje hlavní roli sucho, teď letí. Jeden z nich můžeme použít jako malý test. Přečtěte si ho ve stručném výtahu a pak zkuste odpovědět na jednu otázku.
Ta aktivní sedmdesátnice žije v zemědělském kraji. Ještě loni sklízela úrodu, mimo jiné i vinné hrozny. Ale letos jí došla voda. Pumpa je v pořádku, leč hladina ve studni zmizela. Nastala doba, kdy se musí vrtat hlouběji a dráze. Ale ani to není spása. I když si vyvrtáte třeba patnáctimetrovou, sousední agrokombinát vrtá ještě hlubší, takže časem vám vodu z té vaší odvede. Dáma se rozhodne k činu. Vezme dodávku, v obchodě nakupuje balenou vodu a sama ji distribuuje v okolí. Je vítána a naráží jen na jeden problém: mnozí z těch žíznících jí nerozumí, neboť jde o čerstvé migranty.
A teď se zamyslete. Kde se ten příběh odehrává, respektive kde by se mohl odehrát? To je ošidné. Řeknete si, že v nějaké aridní oblasti, třeba ve Středomoří. Nebo snad u nás? Dnes už nikoho nepřekvapí ani vytrvalá sucha, ani běženci z cizích krajin.
Ve skutečnosti se odehrává v Kalifornii, v jedné z nejbohatších a technologicky nejvyspělejších oblastí planety. Ta dáma z novinové reportáže se jmenuje Donna Johnsonová a žije v centrálním kalifornském údolí, v tradiční oblasti intenzivního zemědělství. Ale čím dál víc tradic teď mizí.
Mizí i tradiční představa, že sucho – myšleno fakt drsné a dlouhodobé sucho, které ovlivní nejen výsledky jedné zemědělské sezony, ale povětrnost v celém regionu – je problém jen tradičně vyprahlých, a navíc chudých zemí. Kdepak. Snad to působí jako nadsázka, ale časem by se hrdinkou podobného příběhu mohla stát, řekněme, důchodkyně Helena Nováková.
Vidět, co zbylo ze Sázavy
Letošní sucho, jak ho zažívá notný díl Evropy, není katastrofické. Nemá parametry proslulého sucha roku 1947 a ke srovnání se nabízí spíše rok 2003. A řekněte poctivě. Utkvěl vám rok 2003 jako průšvih alespoň z poloviny tak závažný jako povodně roku 2002? Kdepak. Vždyť neovlivnil lidské životy, ale jen takové detaily jako výpadky v zemědělské výrobě, limity na použití vody (zalévání), návštěvy lesa či splouvání řek. Ale i když se letošek od roku 2003 moc neliší, do společenské paměti se asi zapíše více.
Vypadá to, že sucho se – na rozdíl od časů, kdy bylo fenoménem přírodním a strategickým (hrozba hladomoru i potravinového vydírání) – stává fenoménem společenským. Jistě, je to jen spekulace. Může přijít několik vlhčích let a na letošní výheň a vyprahlost se zapomene, ale řada argumentů hovoří proti tomu.
Za prvé: letošní sucho není ojedinělé. Stačí se podívat do databáze starších novin. „Průtoky dosahují 20 až 60 procent dlouhodobých průměrů.“ (2008) „Kvůli počasí vysychají řeky.“ (2011) „Řeky vysychají, někde až na letitá minima.“ (2012) „Jezy na Sázavě vysychají.“ (2014).
Za druhé: letní sucha souvisí s chodem zim v poslední době. Ty jsou teplejší, s minimem sněhu, takže pak logicky schází to, co má na jaře odtát a doplnit zásoby podpovrchové vody. Vyšší výpar letních horkých dnů zásobě dále pouští žilou. A jde-li to tak více let za sebou, deficit podpovrchové vody narůstá. Je to ukázka pozitivní zpětné vazby, která neblahé jevy nepotlačuje navzájem (jak je tomu u negativní zpětné vazby), ale naopak posiluje. Rozvíjí se spirála mířící vzhůru. Výsledkem je třeba fakt, že „díky“ suchu a neúrodě oliv bude muset Španělsko dovážet olivový olej.
Za třetí: že jde o sílící trend, říká v rozhovoru pro Právo i klimatolog Jan Pretel. Podle modelů měl prý nastat takový nárůst tropických a suchých dnů až asi v polovině století – a je tu už teď. Takhle zřetelně by to v roce 2003 asi neformuloval.
Nechme ideologii, stačí realita
Nemusíme do toho zatahovat třeskuté slogany typu „globální oteplování způsobené člověkem“. Ty vedou k ideologickým půtkám. Nemusíme šermovat teplotními rekordy. Ty jsou populární už proto, že lidé jsou soutěživí a mají rádi, když se něco kvantifikuje. Patří k dobrému společenskému tónu vědět, že rekordní maximum padlo v srpnu 2012 v Dobřichovicích (40,4 °C) a minimum v únoru 1929 v Českých Budějovicích (-42,2 °C). Ale důležitější než rekordy je chod počasí a jeho charakter (třeba právě vývoj počtu tropických dnů, kterým se letošní rok dost výrazně vymyká). Tento charakter je čím dál chaotičtější, nárazovitější, extrémnější a obtížněji předvídatelný.
Sem patří jevy, které nelze snadno kvantifikovat jako teplotní rekordy, ale z posledních let je známe více než důvěrně – třeba střídání výrazného sucha a ještě výraznějších (bleskových) povodní z prudkých místních srážek. Ty nejde ani přesně předpovídat (nanejvýš vydat obecnou výstrahu), ani proti nim stavět hráze (nejsou vázány na tradiční velké toky).
Leckomu to zní jako stálé opakování téhož, ale je to holt tak. Důležitým krokem v nejistých poměrech (ať už za ně může člověk, nebo slunce) je zvyšovat retenční kapacitu krajiny – její schopnost obrušovat hrany extrémů (ať už je to sucho, nebo povodně) a udržovat v sobě vodu.
LN, 15.8.2015