ÚVAHA: Slovo k 1. září 1939

Ačkoli druhá světová válka měla na evropském kontinentu něco jako trojí prolog – anšlus, Mnichov 1938 a protektorát – skutečné boje začaly až 1. září 1939. Toho dne se stalo něco, co natrvalo Evropu změnilo.

Bezpočtukrát jsem přemýšlel o zásadním rozdílu v životě obyvatel v polském západním pohraničí 31. srpna 1939 a pak o den později. Jak diametrální rozdíl, jak děsivý konec mnohých plánů! Posledního srpna onoho roku byl čtvrtek. Lidé si ještě mohli plánovat svůj každodenní program, co zítra, co v sobotu, co v neděli. Přišel černý pátek 1. září - a všechno bylo jinak.

Polsko bylo vzhůru nohama, později byl celý kontinent vzhůru nohama, pak celý svět. Ten pak už nebyl nikdy takový, jaký ho naši předkové znali před 1. září 1939.

Nepopsatelné lidské utrpení, peklo na Zemi. Děly se věci, které se vymykají lidskému chápání. Potoky krve a slz, zvrácené krutosti agresora, lidská jatka, holocaust.

A za tím vším ... ano, vlastně jen jedna nacistická zrůda. Jistě, poslušně podporovaná kohortou přisluhovačů a patolízalů – a nikoli v poslední řadě velkou částí německého národa.

Jak absurdní při zpětném pohledu. My se ještě tak neptáme, protože mnohé víme a „chápeme“, ale přijde čas, kdy se nová generace bude ptát. Jak je možné, že jeden zločinec mohl způsobit tak nekonečné zlo, aniž mu v tom bylo zabráněno? Řeknou: To nemůžeme pochopit.

A budou mít pravdu. Něco takového jednoduše pochopit nelze.

Stalo se to všechno ovšem proto, že Hitlerovi nebylo v jeho zlu zdůvodněnému s ďábelskou rafinovaností zabráněno hned v samotné genezi. Naši potomci v dalších generacích si nejspíš nebudou umět racionálně vysvětlit, jak je možné, že politici svobodného světa mu šli na ruku, jednali s ním jako s rovnocenným partnerem a neváhali mu darovat úplatek v podobě československého pohraničí. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Přesně tak se démon Hitler zachoval. Tak dlouho Západ ustupoval, až bylo pozdě.

Po válce se změnily hranice, režimy, byla vztyčena železná opona, polovina obyvatel Evropy přišla o svobodu a částečně dobrovolně (částečně nikoli) vsunula šíji do jiného chomoutu. Svět byl otřesen zločinem holocaustu, z něhož se mnozí dodnes nevzpamatovali: bylo to něco tak šíleného, děsivého a hrůzostrašného, obludného a brutálního, že už při pouhé představě těch zrůdných činů přestáváme i dýchat.

A poučení? Nemlčet, když se kolem nás rodí zlo, byť lstivě maskované. Nebát se říci: „Císař je nahý“. Žádný appeasement ve vztahu ke zlu. Žádné obětování slabších, abychom se zalíbili silnějším. Čelit zlu znamená mít odvahu, nebát se říkat pravdu.

Jsou ale představitelé svobodného světa něčeho takového schopni? Malý aktuální příklad. Předseda českého Senátu byl kvůli své přátelské a mírumilovné návštěvě Tchaj-wanu (která nemůže Čínské lidové republice nikterak reálně uškodit) hrubě a zcela nepřijatelně napaden čínským ministrem zahraničí Wangem I. Byl to z jeho strany typický projev mocenské arogance.

Kdo na Západě se Miloše Vystrčila otevřeně zastal?

Odpověď na tuto otázku je ilustrací toho, nakolik se demokratický svět poučil z fatálních chamberlainovských omylů, které přispěly k tomu, že svět se dostal na samý okraj apokalypsy.

Na památku všem. (Zdroj: Pixabay.com)

Převzato z blogu autora s jeho svolením.