Tak začíná známé úsloví, verba movent. Ano, slova dokážou pohnout. Příkladem byly události ve washingtonském Kapitolu poté, kdy Donald Trump celé měsíce prohlašoval, že prezidentské volby byly zfalšované. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Snad nejotřesnějším způsobem to ukázal ministr propagandy Třetí říše Josef Goebbels, když ještě v létě 1944 vykřikoval, že Německo válku vyhraje. Bohužel mu stále mnoho lidí věřilo.
Slova hýbají. To ví před volbami každá politická strana a jde o hesla. Líbivá a srozumitelná, netřeba nad nimi přemýšlet. Kolik stran nám slibovalo, že vymýtí korupci? Vzpomínám si třeba na ODS, kde premiér Nečas skončil v propadlišti politiky, ale kolik lidí ještě dnes věří, že hnutí ANO dostojí svému slibu a „zatočí“ s korupcí? Výsledky jsou pochybné; politické otřesy v Brně i jinde to dokládají. Není snadné ubránit se pokušení moci. Nedávno byl přednostně očkován hejtman za ANO, ale prý nechtěl.
Těm heslům každý rozumí. Boj s korupcí, zvýšení platů. Dnes jsme však až příliš často svědky něčeho jiného – výrokům politiků se nedá dobře rozumět, navíc dnes říkají často opak toho, co včera. Volby jsou na dohled, každý si chce přihřát svůj kastrůlek polívčičky. Vláda je občas jakýmsi nesmyslným chorálem nesourodých hlasů. Samozřejmě, že nežádám od politiků, aby „vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne; co je nad to, je ze zlého“. To si mohl dovolit evangelista Matouš. Dnešní člověk-volič je skromnější.
Uvítal bych ale, kdyby se například k současnému stavu pandemie u nás vyjadřovali odpovědní činitelé jasně, a hlavně – aby dali srozumitelná pravidla a neměnili je pomalu každý týden. Také jak dlouho budou platit, pokud budeme dodržovat předpisy. To se bohužel neděje, a není se co divit. Nejen, že slyšíme pořád něco jiného, ale také to sledujeme. Vrcholem je obraz distribuce vakcín. Jistě, zatím je jich málo, ale i s tím málem je to složité. Nemyslím na distribuci mezi příbuzné a kamarádíčky, což se bohužel muselo čekat.
Spíš vládne organizační chaos, takže se vcelku nedivme, že to pan Blahuta vzdal a složil svůj poloviční úvazek koordinátora. Premiér, který se jaksi sám jmenoval hlavním koordinátorem, to očividně nezvládá, bohužel to zatím nevzal na vědomí. Naopak od něj víme, že je vynikající manažér, zkušený šéf firmy, což je možné (zvlášť za podpory dotacemi EU).
Teď se například mnozí zarazili, že podle pana Babiše praktičtí lékaři zatím nemají očkovat. Přitom kdo zná lépe pacienty ze svého okolí než oni? Navíc, proč jezdit někam do očkovacího centra, riskovat přitom návaly a nákazu, když by šlo zajít kousek ke svému lékaři? Beztak prý praktici budou občas vypomáhat v těch centrech. Na podzim se premiér oháněl tím, že jde o nejsložitější logistickou operaci. Nepochybně jde, ale on a jeho tým to nezvládají. Skoro mám pocit, že by ani nedokázali připravit rozvrh hodin pro pět tříd středně velké základní školy. I to je logistická operace. Jistě, vytknete, že kritizuji premiéra, ale on za to vzal zodpovědnost, on se jmenoval tím koordinátorem.
Přitom se mu nabízeli odborníci na logistické operace, kteří to dělají profesionálně a mají zkušenost. Kromě toho neřídí vládu, nebojují s Bruselem o nařčení ze střetu zájmů, neuvažují o předvolebních preferencích. A jak dopadli ti odborníci? Neslyšíme o nich. Tady se ukazuje, jak zaostáváme v digitalizaci státní správy. Zase jsme v mezinárodních přehledech klesli. Přitom právě sítě by mohly propojit praktiky a centrálu řízení vakcinace.
Můžeme se divit premiérovu volání, aby lidé dbali nařízení? Co žádat od občanů skoro po roce, kdy jsme byli směrováni ode zdi ke zdi, kdy hlas odborníků zanikl? Zatím jsme to v krátké době dotáhli ke třem ministrům zdravotnictví, což je opravdu neslavný výsledek. Do toho páně ministrova vystoupení, kdy se míchají počty obětí covidu a dopravních nehod. Zkusme odhadovat. Kolik je ročně dopravních nehod? Asi desítky tisíc. Kolik lidí při nich přijde o život? Stovky. Kolik se uvádí celkem nakažených covidem? Podle optimistů jeden milion, podle pesimistů snad tři. Nikdo neví a sotva se to zjistí. A konečně – kolik lidí zemřelo v souvislosti s covidem? Ministerstvo zdravotnictví uvádí šestnáct tisíc. Přibližně. Takže jak je to s covidem a dopravními nehodami?
Nepřekvapí, že odborníci hovoří o frustraci. Vždyť je to normální stav mnoha lidí, kteří sedí doma, jsou odříznuti od svých příjmů, také od příbuzných, přátel. Finanční pomoc státu je pořád kolísavá, slyšíme o tom co chvíli. Podpora státu mívá zpoždění.
Což mne přivádí k pokračování věty v titulku: exempla trahunt, příklady táhnou. Bohužel, a jsou namnoze varovné. Majitelé hotelů a restaurací houfně otvírají, tu potají, tu úplně otevřeně. Vláda varovala před postihem, ale dostal někdo tu pokutu tří milionů? Takže další uvažují − proč bych také já neotevřel? Jsou ještě horší příklady, například bývalý prezident Klaus. Objevil se v roušce na půl žerdi, i bez ní, a navíc hovořil na shromáždění těch, kteří roušky odmítají. Měl by platit deset tisíc korun. Kdo věří, že je zaplatí? Pak se nedivme hostinským. Na rozdíl od Václava Klause nemají žádný institut placený někým jiným, mají jen tu restauraci nebo hospodu. Platí tedy předpisy jen pro nás, obyčejné lidi? Vzpomínám si na případy, kdy někdo nezaplatil včas pokutu za jízdu načerno tramvají a po čase zvonil u dveří exekutor. To jen na okraj.
Chcete jiné příklady? Snad to byl ministr Hamáček, který nás opakovaně žádal, abychom raději zůstali doma, nikam nechodili a vyřizovali opravdu jen to nejnutnější. Dokonce občas zaznívá, že bychom měli mít předepsanou vzdálenost, jak daleko smíme od bydliště. Teď se objevila zpráva, že paní Monika Babišová je v Dubaji. Ostatně pan premiér byl loni v létě na Krétě a předpokládá, že lidé zapomenou. Ovšem co obyčejný občan? Když paní Monika, tak si vyrazme aspoň do Bulharska. Je to levnější, zaplatíme si to snáz než exotický svět.
Odpírači roušek s Václavem Klausem v čele prý „bojují proti omezování osobní svobody“. Bývalý prezident možná nepostřehl, že si tu svobodu omezují na světě miliony, ne-li miliardy lidí a nosí roušky (snad prý příznak levičáctví, ale nevím přesně). Také nosím roušku, pohodlná není. Po úvodním váhání Světová zdravotnická organizace naopak bojuje za roušky. Nikdo nepochybuje, že virus covidu je nebezpečný, především pro seniory. Ale nevyhýbá se ani mladším ročníkům. Asi jsme už zapomněli na zdravotní sestru, co před časem na covid zemřela. Bylo jí třicet devět let. Odpírači roušek nemyslí právě na ty doktory, sestry a další zdravotníky, kteří jsou doslova v jednom kole. Takže postoj těch odpíračů není pochopitelný a není omluvitelný. Nemyslí na druhé, přitom ale bránit šíření viru může být v jejich vlastním zájmu. Co kdyby se jim něco stalo, nikoli nákaza virem, ale třeba úraz na lyžích? Bude v nemocnici rychle po ruce lékař? Přijede včas záchranka? Hlásili z chebské nemocnice, že možná nezvládnou ani akutní zásahy…
Takže snad je jasné, že stát není firma. Ve čtvrtek 4. února se ukázalo, že pro vakcínu Astra Zeneca, jejíž dávka má přijít za dva dny, zatím není distributor. Co dělalo ministerstvo zdravotnictví? A co samozvaný koordinátor premiér? Říkává se, že máme vládu, jakou jsme si zvolili. Není to přesné. Zvolili ji ti, kdo šli k volbám, což nejsou všichni oprávnění voliči. Jistě, kritizuji především premiéra, ale on navrhuje a odvolává ministry, on je hlavním koordinátorem boje proti pandemii. Ještě k tomu o nás rozhoduje jedna z nejmenších stran – komunisté. Ti určují, zda se prodlouží nouzový stav. Bohužel opoziční strany hrají v těchto debatách spíš roli malých dětí odmítajících šmahem všechno. Zase však – vláda by měla říci jasné slovo, ale toho už asi není schopna.
A tak snad aspoň někteří, kdo procitají ze sna, neuvažují možná o slavných výrocích, jež jsem použil, ale vybavují si prostou lidovou moudrost. Podle ní je známo, z kterého konce ryba smrdí.