Pokud se optáte většiny konzervativců na jejich víru, většinou dostanete ironickou nebo vyhýbavou odpověď. Víru mají podle jejich názoru ti, kteří si popletli politiku s náboženstvím, třeba socialisté. Konzervatismus je skutečný, byť nesystematický, filozofický přístup, který má obzvláště v dnešní pohnuté době jistě značný význam.
Konzervatismus se jaksi stává v dané zemi najednou důležitým vždy v době, kdy existují pochybnosti o budoucnosti národa a jeho směřování. Konzervativci se domnívají, že naše identity a hodnoty jsou vytvářeny prostřednictvím našich vztahů s ostatními lidmi, a nikoli prostřednictvím našeho vztahu se státem. Stát je podle jejich názoru pouze prostředek k ochraně občanské společnosti, nic víc a nic míň. Společnost funguje přostřednictvím svobodného sdružování, historicky zakořeněného v přátelství a komunitním životě. A zvyky a instituce, které si tzv. konzervativci váží, vyrostly zespodu „neviditelnou rukou“ spolupráce, zřídkakdy vznikají shora politickou prací a agitací. Úkolem pro konzervativce je sladit mnohé společné cíle a ne je diktovat nebo neadekvátně kontrolovat.
Faktem je, že pouze v anglicky mluvících zemích se politické strany označují za „konzervativní“. Proč je to tak? Je to jistě proto, že osoby hovořící v civilizovaném světě anglicky jsou dědici politického systému, který byl postaven zespodu, svobodným sdružením jednotlivců a fungováním obecného práva. Proto uvažují o politice spíše jako o prostředcích k ochraně společnosti a nezabývají se otázkami jejího vytvoření, popřípadě přeorganizování a zavádění nových pořádků. Typický v tomto smyslu je britský konzervatismus.
Od francouzské revoluce až po období Evropské unie se vlády států kontinentální Evropy koncipovaly ve většině případů „shora dolů“ jako sdružení moudrých, mocných nebo expertních osobností, které se zabývají vytvářením sociálního řádu prostřednictvím regulace a diktovaného práva. Konzervativní vlády vnímají věci jinak - vláda je nezbytná pouze ke konzervativnímu řešení záležitostí, konfliktů a problémů, ke kterým ve společnosti dochází. Konzervativci například ve Velké Británii to cítí tak, že nadřazenost nadnárodní autority EU oslabuje jejich společnost a vnitřně ji rozděluje. Obávají se dalšího bezkoncepčního přistěhovelectví, různých reforem a politizace svých zatím nezávislých institucí.
Konzervatismus má ambice se zaměřovat na soudržnost společnosti, která se řídí svými zákony a institucemi, které se vyvíjely po staletí. Je pro ně nepřijatelné, že EU ukládá členským státům, aby povolily třeba „volný pohyb národů“ bez ohledu na jejich národní zájmy (i když to trvalo, toto bylo naštěstí snad pochopeno v kontinentální Evropě také). Cítí to tak, že díky otevřenému sociálnímu systému, univerzálnímu jazyku, značnému bohatství a pečlivě hájeným svobodám je jejich země preferovanou destinací nové evropské migrační vlny. Na americkém kontinentu to cítí konzervativci v USA zcela stejně. Na pořadu každé konzervativní agendy je proto otázka imigrace - jak ji omezit a jak zajistit, aby se „nováčci“ začlenili do občanské společnosti, v níž jsou všechny svobody sdružování, svoboda názoru a dodržování zákona axiomatické. Konzervativci uznávají, že právo volit politiky a měnit zákony jejich země je předpokladem demokratické politiky. Domnívají se, že pokud je to možné, mělo by být toto jejich právo vykonáváno v Londýně podle zvyklostí jejich království, nikoli nezvolenými byrokraty v Bruselu ani evropskými soudy. U nás na tuto skutečnost a rizika s tímto spojená léta poukazuje třeba profesor Klaus.
Konzervativní důraz na občanskou společnost donedávna vedl ke stejnému apelu na rodinu. Tvrdí, že tento důraz byl zmaten sexuální revolucí, rozsáhlou rozvodovostí a mimomanželskými porody a nedávnými kroky k přizpůsobení homosexuálního životního stylu. A tyto změny musí být podle jejich názoru absorbovány a normalizovány. Svoboda podle jejich názoru proto závisí na hodnotách, které chrání jednotlivce před chaotickým osobním životem a které si váží celistvosti domova před mnoha hrozbami, je založena na osobní odpovědnosti a úctě k ostatním. Konzervatismus je filozofie dědičnosti a správcovství - neztrácí zdroje, ale snaží se je vylepšit a předat je dál dalším pokolením a ne je popřípadě zfůzovat, zglobalizovat a rozprodat. Ještě se divíte konzervativním Britům? A brexit, okolo kterého je takový humbuk, je jistě jen nevyhnutelná formalita, která dlouho trvá. Co ještě dodat - srovnávat tento způsob jednání s podmínkami třeba u nás, jako si pohrávat s myšlenkou aplikace této politiky je jistě nesmyslné. Pro Česko by toto bylo zničující jak z důvodů politických, tak i čistě ekonomických, domnívám se. I když přemýšlet a jednat konzervativně a snažit se pochopit souvislosti nám nikdo bránit nemůže.