Předem bych chtěl požádat čtenáře, kteří nesnáší „silná slova“, aby laskavě ve čtení textu nepokračovali. Protože to, o čem bude pojednávat, je o „nasrávání“ národa českého a národů evropských obecně. Což jde sice opsat slovy decentnějšími, jako že jsou občané například rozhořčeni či rozčileni, namíchnuti, rozvášněni, uraženi, že mají vztek a nebo jsou frustrováni…. No prostě jde to říci všelijak, leč správné a výstižné české slovo je, že jsou lidi nasraní. Já netvrdím že „lid“ je nasraný. Já říkám že lidi.
Jak pravil kdysi ten soudruh generálnímu tajemníkovi Strany, když se jej dotyčný ptal, jaká že je nálada mezi lidem. „Lid,“ soudruhu generální, “nadšeně podporuje linii Strany. Ale problém je, že lidi na to serou!“ Tož tak.
A protože každá úvaha má mít úvod, začněme s ním.
Úvodem tedy sděluji, že jsem tuhle vyslechl v ČT 2 diskuzi o československé historii, kde se hlubokomyslně diskutovalo o chalupářství a chatařství. Zda režim chalupaření podporoval či jen „trpěl“, zda byli chataři a chalupáři „ostrůvky pozitivní deviace„ – to jako že aspoň na těch chalupách se chovali normálně a měli z toho radost.
Jen skromně se v diskuzi naznačovalo, že lidi byli za bolševika hlavně šíleně nasraní, namíchnutí, že jednou nebyl toaletní papír, pak vodovodní trubky, potom cement, pak nebyly dámské vložky a jak to lidi rozčilovalo víc než mnoho jiného a zdánlivě duchovně „vyššího“. Protože vložky a hajzlpapír jsou potřeba furt, zatímco dovolená je jen jednou ročně a intelektuální literaturu čte skutečně málokdo. A provětrala se v diskuzi ona slavná teze, kterou vrhli do medií po roce 1989 všichni kavárenští intoši, jak otevření hranic, možnost kdykoli lyžovat v Alpách, nepřeberná nabídka pensionů atd. ruče zlikviduje celé to maloměšťácké chalupaření a chataření, páč osvobozený národ... bla bla bla...
Osvobozený národ vyjel do světa, koukl se po něm a zjistil, že „všude dobře, doma nejlíp“ a na chatě a chalupě úplně nejblaženěji.
I pravil jeden z diskutujících, že si sám myslel, že chalupy vyhynou, ale tuhle mu řekl jeden známý, že už má celý tý dnešní politiky plný zuby a zase začne jezdit na chalupu každý týden a angažovaná občanská společnost mu může políbit …. No, víte co.
Takže jak říkal ten rabín, „všechno je jinak“.
Dneska je zřejmé, ale tak nějak všeobecně uznávané (až na některé levicové politiky a pár intelektuálů), že lidi se mají celkem velice dobře. Ovšem v rozporu s tím je také jasný fakt, že jsou čím dál tím více …rozčilení? Frustrovaní?! Ba ne, lidi jsou nasraní!. A to dost. To ovšem zase překvapuje mnoho tzv. demokratických politiků, ba dokonce bývalých disidentů a snaží se usilovně předstírat, že tomu tak není. Ale je, milánkové!
„Jak je to možný? Kde jsme udělali chybu?“ začne se brzo ozývat, až konečně novinářům, intošům a politikům dojde, že oni jsou dokonce silně nasraní i lidi, kteří se mají tak dobře, jak se nikdy předtím neměli. A ne jen ti, které kapitalismus poněkud sežvýkal a vyplivl, ale ti, kteří si kupují nová auta, jezdí na dovolenou k moři a v bytě mají tři barevné televize a na chalupě další?! „Je to vůbec možný?„ špitají si potajmu tajemníci partají a tvůrci veřejného mínění. „O co těm lidem jde?! Vždyť mají, na co si pomyslí!“
Toť je ta otázka, milý Watsone!
Vzpomínám si, jak jsem kdysi v šedesátých letech byl účasten diskuzí se zasloužilými význačnými soudruhy. Jak se nás, tehdy mladých, ptali, proč že mi vlastně pořád jen nadáváme. A protestujeme. Co nám vlastně chybí?
A se slzou v oku líčili, jak za Masaryka otrhaní dělníci stáli fronty na žebračenky, jak lidi bydleli v kolonkách ze starých vagonů, jak i úředníci měli maso jen jednou nebo dvakrát týdně... A soudruzi se radovali, že se už nemusíme bát německých imperialistů a že se všude staví panelákové byty první kategorie…. .
Vysvětlit zasloužilým soudruhům, že jim věříme, ale to, že nejsou žebračenky, považujeme za normální, a že nás serou esenbáci, co nám trhají nohavice kalhot ve švu, protože jsou moc úzký, že nesnášíme uslinatené dědky, co nás vyhazují z parketu za „americké tance“, že na střední školu se nedostane nikdo, koho neprokádruje soudružka kádrovačka, protože děda měl holičství, a že v novinách lžou o nadšené mládeži, která ovšem nadšená vůbec není, a že nám není jasné, proč cestovní pas, na kterém je napsáno, že platí „do všech států světa„, platí jen v NDR a Bulharsku, bylo skoro nemožné. A nejvíc nás štvaly ty věčný kecy o socialismu, co už už zvítězí a imperalisti budou nahraný.
A staří soudruzi, z mnohých pak byli „revizionisté“, nevěřícně zírali a cítili se ublížení a nepochopení a stále jen opakovali, jak se máme dobře oproti nim, když byli mladí, a jak chodili na dřevěný „reterát“ nad hnojem a my máme splachovací WC z porculánu a že už se všechno zlepší a že na střední a vysoké školy musí být kádrové přijímačky, neboť by se nám tam jinak vloudily „živly“. A že existuje u nás i ve světě móc a móc nadšených mladých soudruhů, co pořádají mírové pochody …. My o voze, oni o koze.
Přiznejme si dnes, že i když jsme za bolševika místo toaletního papíru často používali Rudé právo a že i když nebyly pomeranče a když, tak kubánské, v zásadě se lidi zase tak špatně neměli. Paneláky rostly jak houby po dešti, zrezivělé škodovky se daly koupit i bez pořadníku a bůček měli skoro vždycky. Pivo bylo dobrý a holky chodily bez podprsenek, a vzdělanci se kochali krajinou , jak bylo konstatováno v oblíbeném filmu.
Tak o co nám šlo? „No, nám jde o to, soudruzi,„ pravil jeden odvážný mladý diskutér, „že nás prostě serete!!!„ A bylo vymalováno.
Také dnes se mají lidé dobře. Ba co dím, většinou ještě lépe než si sami myslí. Jezdit mohou, kam chtějí, na školy už se dostane většina žáků, na lyže se jezdí do Alp i do Pyrenejí, rodinných domků se staví tolik, že Praha končí skoro až Mělníka a Plzeň u Berouna. Ale tyhle materiálně spokojené a relativně svobodné lidi kdekdo, jak může, vytáčí.
Jak dřív komunisti, když majitelům chalup vykládali, že není povoleno mít dvě bydliště a že jim do chalupy, co si koupili, nastěhují Cikány (tehdy ještě nebyli Romové), když si vymýšleli milion razítek a povolení, když chtěl člověk jet do Jugošky k moři, když o naší budoucnosti rozhodovaly otřesné knírkaté babizny z uličního výboru, co kontrolovaly, zda mají občané na významné dny vyzdobená okna…. . Což vše se dělo, jak jinak, jen pro naše dobro a světlou budoucnost našich dětí.
Že tohle dneska už není? Ale je, jen v jiném duchu, přátelé. Dneska už se zase lže o sto šest v duchu „politické angažovanosti“ a nové „korektnosti“, která je jen jiným způsobem sebecenzury a pokryteckého lhaní jako za bolševika. Napsat, že politik XY je zloděj, to můžete. Ale zkuste někde napsat, že boj proti domácímu násilí je v naší právní podobě pohlavně rasistický, protože je primárně zaměřen proti mužům, a o vině nerozhodují důkazy, ale tvrzení jedné strany, což je popřením základů našeho evropského práva. Zkuste veřejně říkat, že na Šumavě není žádný „národní park“ s nedotčenou přírodou, ale že to jsou průmyslové lesy vysázené hajnými knížete Schwarzenberga. A že řidič po jednom pivu není „opilý vrah“, ale ve většině Evropy bezúhonný člověk, že to, že nebudete kouřit, vám rozhodně nezaručí, že nikdy nedostanete rakovinu plic, a že je normální, když si tatínkové hrají s dcerami a že proto nejsou tatínkové úchylkové a dcery není nutno vyslýchat psychiatrem (sám, aby bylo jasno, dcery nemám, to jen pro uklidnění feministek). To bude řev!
Tvrdí se nám, že jehličnany jsou hnusné a zkáza a listnáče udrží vodu, což je na jaře úplně obráceně, jak ví každý, kdo byl někdy v lese. Máme prý jíst obilniny, ale corn fkakes jsou asi tak zdravý jako vyjetý olej. Nesmíme jíst tohle a máme jíst tamto. Ve školách blbnou eko-kuchaři jako třeba v Anglii, akorát že to žádný dítě nechce jíst. Homosexuálové jsou „in“, ale zkuste o nich říci že se vám eklují a nepřejete si, aby vašemu synovi osahávali zadek! A zkuste se dneska kochat líbeznou krajinou, v který trčí 150 metrů vysoké obludné větrníky. A tak dál a tak dál.
Politici usilovně předstírají, že se vlastně nic neděje, a stejně tak jako se báli ozvat směrem do Moskvy, že zrušit ševce byla hovadina a že pokoušet se stavět kontrolní body kolem měst je nesmysl, a báli se říct i to co sami věděli, a to že to šlo pomalu ale jistě všechno do „pihele tmavého“. Říct že lidi byli čím dál tím více nasraní, na to neměl nikdo odvahu. A dneska zase nemá. Dneska se „načalstvo“ bojí říci feministkám, že psychická kastrace, co provádějí s celou Evropou, je odpornost a vede, mimo jiné, k poklesu schopnosti plodit děti. Bojí se říci že grýnpísáci jsou obrovskou PR placenou agenturou a tak dál a tak dál. Tak jako kdysi se tvrdilo v knihách, novinách i na vědeckých konferencích na Východě i na Západě, že „vítězství socialismu je jisté“, o čemž věděl každý, kdo v něm obyčejně žil, že je to pitomost, tak dneska nedotknutelná mutikulti korektnost nás všechny zase vede k trpkým koncům.
Tisíce nových „buzerantů“ (ze slovesa "buzerovat" někoho), co je jejich největší slastí otravovat lidem život, je už zase tady. A tak se nebude smět nikde kouřit (jsem nekuřák!), protože chudáci číšníci by dělali v kouři! No tak ať jsou dělat jinam, dělníci v chemičkách také dělají ve špatném prostředí. Vždyť je nikdo nenutí. Ženám prý se ubližuje a jsou to vůbec chudinky, ale kam člověk přijde, tam narazí na nějakou ženskou, která mu nařizuje a poroučí – ve škole, u lékaře, na úřadě …. Všude!
Hranice jsme sice odstranili, ale zelení mužíčci udělali kolem celé republiky jiné a pomalu stejně neprostupné hranice z „národních parků„ a „chráněných oblastí“. Národní výbory dříve nepovolovaly přestěhování, dneska vám nepovolí v Praze skoro nikde zaparkovat, protože se dělají „zóny“. Že je to stejná logika jako ve středověku a že za ty prachy, co stát vybere na daních za benzín, by mohly stát patrová parkoviště všude, na to nikdo neslyší.
Komunisté byli naprosto mimořádně chytří, že aspoň ty chataře a chalupáře o víkendech celkem nechali na pokoji. Dneska? Každý, kdo má studnu, lítá od čerta k ďáblu a vyplňuje papíry, kolik má pramen ve studni průtok kubických metrů „za vteřinu na -1“. Stromy, které jste vysadili, nesmíte porazit, musíte si požádat a podat poníženou supliku.
Když nejste na podpoře a máte firmu, do práce v obchodě, kde se předpokládá vysoká úroveň obsluhy a vědomostí, musíte vzít špinavou nevzdělanou couru, kterou vám tam pošle nějaké „občanské sdružení“. Opilce a výtržníky tmavé pleti nesmíte vyhodit z vlastní hospody. Vyplňujete miliony papírů a běda vám, když se spletete. Zato když se splete úřad… no, tak to vlastně taky běda vám. Úřad není za nic zodpovědný.
Aktivisté zelení i feminističtí, všelijaké úřady a dozory všem lezou až do postele a kontrolují, co děláte pod dekou. A taky kontrolují, co sázíte na zahradu, nařizují jak likvidovat listí a rozhodují, jaký si postavíte altán anebo chlívek. A jestli vůbec vám to milostivě dovolí!. Když si dá pár kluků před školou pár facek, umístí je do ústavu, jestli nejsou „nenormální“. Dělat vedoucího jakéhokoli dětského souboru může jen naprostý šílenec. Zato kurev je všude u silnic jako máku, v družném rozhovoru s policajty.
Prostě, vážení, opět se dělá všechno, aby se lidi nasrali. A tak si myslím, že to nakonec nemůže dopadnout jinak, než to dopadlo s RVHP a Stranou. Lidi se tak namíchnou, že bude konec. A to bez ohledu na to, jestli byli na dovolené na Kanárech a nebo nebyli a jak mají splacenou hypotéku. Půjdou chrastit klíči za někým, kdo jim slíbí, že zloděje zavřou bez ohledu na to, jakou má barvu pleti a náboženství.
Dnešní mladé lidi už moc nedojímá, že můžou jezdit na lyžích v Alpách. A že se smí nadávat politikům. Ale to, že je dnes a denně někdo buzeruje, to je zajímá.
Takže už to není „Již vzhůru, psanci této země“. To nebylo ani v roce 68 ani v roce 89. Tehdy i dneska je to o tom, že blbce ze sebe nechá každý dělat jen nějakou dobu. A každým zákonem o zákazu kouření, o povinném označování každého baráku o jeho „energetické úspornosti“, zákony o „rovnosti„, která je maskovanou nerovností, a podobně se sune naše dnešní evropská demokracie blíže ke svému konci.
Jak že to říkali ve starém Římě? „Po nás potopa!“