Neviditelný Pes

ÚVAHA: Homosexualita v národopisné kultuře

10.9.2019

Jedním z projevů současné genderové revoluce jsou snahy některých neziskovek (i vládních míst) podporovat homosexuální kulturu v „lidové slovesnosti“, například v pohádkách. Leckomu z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Je však tato hrůza oprávněná? A pokud, do jaké míry?

Homosexualita byla v západním světě po celá staletí více či méně tabuizovaným fenoménem. Přitom se podle současného vědeckého poznání nezdá, že by množství homosexuálů v populaci (minimálně těch vyhraněných) záviselo na prostředí, ve kterém žijí, snad s výjimkou tzv. pseudohomosexuálů. Jinými slovy, dosti významný segment společnosti žil po celé věky v utajení, ať již z důvodu kriminalizace, odmítnutí, či alespoň z důvodu výsměchu heterosexuální majoritou.

Je s podivem, že ke skokové LGBT revoluci (lze-li to takto nazvat) došlo až na přelomu milénia (a ne kupříkladu v 60. letech, jak by snad mohl někdo očekávat). Revoluce přitom ani zdaleka neskončila; mohl jsem si to nedávno uvědomit na letním hudebním festivalu Colours of Ostrava, kde jsem ve zvýšené míře potkával mužské páry držící se za ruce - s něčím takovým se člověk v České republice (snad vyjma Prahy) prozatím tak často nesetkává. Tedy alespoň ne v takovém rozsahu, v jakém by to odpovídalo procentuálnímu zastoupení LGBT párů v populaci. Otázka, proč k tak razantní emancipaci gayů dochází až nyní (zatímco kolonializované národy, národnostní a náboženské menšiny, ženy, proletariát a další sociální segmenty, prošly svými procesy sebeprosazení již mnohem dříve, navíc pomalejší, evolučnější cestou), by vydala za samostatný text.

Nuže, v současném západním světě rostou snahy o jakousi implementaci LGBT prvků do všeobecného vzdělávání a kultury. Jsou podporovány pohádky s dvěma zamilovanými princi či kreslené gay postavičky. Tu k tomu dochází spontánně v rámci zmíněné emancipace, tu z podnětu genderových inženýrů. Nechci popírat, že zmíněný proces se zčásti veze na vlně mravního rozkladu západní kultury, ostatně jako mnoho analogických „osvobozeneckých“ procesů už od dob Velké francouzské revoluce. Přesto mám za to, že jde - minimálně zčásti - o narovnání po celé věky pokřiveného stavu. I když připustíme tezi, že praktikovaná homosexualita je hříšná (jak tvrdí většina tradičních výkladů hlavních světových náboženství a - nalejme si čistého vína - právě tato teze je v pozadí odmítání LGBT idejí mnohými církvemi), mám za to, že úděl homosexuálů žít své životy tajně, pod kriminální hrozbou či minimálně v pohrdání, nebyl a není zrovna košer. Ostatně stanovisko (dokonce i) konzervativní římskokatolické církve to potvrzuje.

Je zde ovšem ještě další významný aspekt. Jedním z projevů uvědomění a emancipace menšin - u nás kupříkladu menšiny romské - jsou úvahy o posílení školních osnov ve věci výuky romské historie a romských národopisných zvyků. Není přitom tajemstvím, že mnoho romských obyčejů se odvíjí od historických událostí, které nebyly vždy čisté jako padlý sníh. Nicméně i slovanští (a vůbec světoví) národní hrdinové se nezřídka rekrutují z plejády kontroverzních postav historie. Namátkou zmíním slovenského zloděje Jánošíka, válečného zločince Napoleona či teokratické vrahy Žižku a Kalvína. O ruských či mongolských ikonách raději pomlčím úplně. Kultury a sociální skupiny potřebuji mít své idealizované mýty, a není vůbec samozřejmé, když tyto ikony byly - i ve své době – většími či menšími mravními vzory (jako například náš Masaryk či Hus). Nemusím asi dodávat, že úcta k pravdě a k pravdivým vzorům je, pokud jde o identitu, mravním ideálem, kdežto nyní přemítám nad západní společností, kterážto má k onomu ideálu dosti daleko.

Proto bych se a priori nebál přirozené integrace zmíněných upozaděných kultur do společné identity (ať už ono upozadění vyplývá z totalitních tlaků či z jakéhosi spontánního vnucování většinových archetypů menšinám). A to přes skutečnost, že multikulturní inženýrství naordinované uměle, potlačující přirozený vývoj lokálních a většinových tradic, je dnes v liberálně-sociálním prostředí druhým neblahým extrémem.

Prameny na poušti



zpět na článek