Informace o průběhu jednoho zvláštního semináře
V pátek 19. dubna 2013 v 9.35 hodin mi přiběhla mailem pozvánka Senátorského klubu ODS: "…za účelem poskytnout Vám možnost se veřejně před laickou i odbornou veřejností vyjádřit k současné situaci a případně i historii a budoucnosti Ústavu pro studium totalitních režimů si Vás dovolujeme pozvat na veřejný seminář – diskusní fórum, které se bude konat ve středu 24. dubna 2013…", píše se v ní.
Konečně je tedy někdo ochoten poslechnout si názor členky Rady, pouhé archivářky, o níž téměř nikdo nic neví, dohadují se, proč byla zvolena a komu (které straně politického spektra) je nakloněna. Ale neptají se přímo, to raději ne.
"Protože věříme, že je Vaším zájmem informovat veřejnost o situaci v ÚSTR, doufáme, že naší nabídku využijete. Pro vyjádření členů Rady ÚSTR je v programu semináře vyčleněn celý programový blok." Uvádí se dále v pozvánce.
To mě samozřejmě potěšilo, veřejná diskuse a celý programový blok věnovaný Radě! Konečně budeme moci diskutovat důvody vedoucí k odvolání ředitele ÚSTR. Poslala jsem tedy potvrzení své účasti na uvedenou mailovou adresu a protože jsem trémistka, začala jsem si připravovat řeč.
Ve středu 24. dubna 2013 jsem přispěchala do Senátu, zapsala se do prezenční listiny
a organizátorka semináře mě zavedla do Jednacího sálu. Když jsem se zeptala, kde je vyhrazeno místo pro členy Rady, s údivem odpověděla, že nic takového není. Přisunula mi židli do kouta a pak také dalšímu členovi Rady, pro předsedkyni Rady už židle nebyla.
V plénu seděl moderátor, páni senátoři, ředitel jednoho z odborů ÚSTR, pan kardinál Vlk, paní Winkelmannová a také tam byla cedulka se jménem pana Vetchého. Seminář byl v plném proudu. Řečníci volali po odvolání Rady, poukazovali na její nekompetentnost, na to, že neuvedla žádné důvody změn, a zdůrazňovali úspěchy minulého vedení ÚSTR. Vyjadřovali své obavy o budoucí existenci Archivu bezpečnostních složek – bude uzavřen, bude sloužit jen vyvoleným. Rada má prý příliš silné postavení a měla by odstoupit. Výměna vedení bude důvodem k tomu, že se přestanou vyřizovat žádosti podle zákona č. 262/2011 Sb., Ústav má zaniknout nebo se dostat zcela do područí komunistů atd. atd.
Programový blok vyhrazený Radě byl v nedohlednu, a tak jsme se začali hlásit o slovo. Konečně byl vyzván pan Jelínek a měl úspěch. Prvních několik vět pronesl, aniž by byl rušen, ale záhy se začaly ozývat nesouhlasné výkřiky, urážky, bouchání. Pan Jelínek svou řeč sice zkrátil, ale dokončil. Pak byl vyzván pan Uhl. Začal přátelskými slovy, ale byl vypískán. Chvíli stál bezradně za řečnickým pultem a pak se zeptal: "…vy to nechcete slyšet?" Odpovědí mu byly výkřiky: "…ne, nechceme!!!"
Odešel.
Ti lidé, kteří volali po důvodech odvolání ředitele a chystaných změn, nechtěli slyšet nic, žádné důvody. Jejich povrchní pohled, pohled zvenčí, jim zřejmě stačí. Nechali se ohromit počty vydaných publikací, uspořádaných seminářů a konferencí, miliony pořízených skenů.
A protože až do konce "semináře – diskusního fóra" již žádnému členu Rady (a kde byl ten programový blok) nebylo uděleno slovo, dovoluji si předložit Vám svou původně jen v bodech připravenou řeč.
To, co k ÚSTR nemohlo být řečeno
Vážené dámy, vážení pánové,
zcela na úvod bych chtěla říct, že hysterické výkřiky politiků ať již z té či oné strany o jakýchsi pomyslných klíčích od ABS mi připadají mírně řečeno nemístné.
Jako archivářka jsem přesvědčena, že úkolem této profese je zpřístupňovat badatelské veřejnosti (ať již je tím míněn kdokoliv) archivní dokumenty, aniž by se dopouštěl jejich hodnocení, výkladu, interpretace nebo dezinterpretace. To ať ponechá historikům, politologům a dalším "žonglérům" využívajícím/zneužívajícím informace obsažené v archivních dokumentech.
Postup při zpřístupňování archivních dokumentů je dán legislativou – tedy případná omezení je nutno dodržovat, ale není třeba se domnívat, že některé archiválie nemohou být předloženy ke studiu z jiných než z legislativních důvodů. Alespoň ve většině státních archivů tento systém funguje. Za legislativu jsou zodpovědní zákonodárci, takže jaké mantinely archivářům nastaví, takové jsou. V poslední době těch legislativních omezení spíše přibývá, často si odporují, nejsou ve shodě, takže není divu, že i archiváři občas udělají chybu – čert, aby se v tom vyznal – archivní zákon, autorská práva, osobní údaje, zvláštní předpisy pro zpřístupnění určitých typů archiválií – jako jsou svazky StB, matriky, statistická data atd.
Chcete-li tedy mít archivy zcela otevřené, přimějte zákonodárce pracovat na smysluplné legislativě. Pak odpadnou takovéto debaty. Je profesionální ctí každého archiváře předložit badateli co nejvíce možného. A klíče nejen od ABS, ale i od ostatních archivů mají v rukou právě ti, kteří mohou zákony navrhovat a schvalovat. Nikdo jiný.
Je pouze jediný archiv v této zemi, na nějž si zřejmě činí nárok určitá skupina lidí – tím je Archiv bezpečnostních složek. Nechci bagatelizovat význam archivních dokumentů, které jsou v tomto archivu uložené, ale ujišťuji vás, že i v ostatních archivech jsou velmi důležité a často závažnější archivní dokumenty vypovídající o naší minulosti. Bez nich, bez jejich studia a kritického přístupu k nim by byl pohled na naší minulost pouze jednostranný.
A o to jde v případě ÚSTRu především – zákon mu tuto jednostrannost přímo předepisuje, je to Ústav pro studium totalitních režimů. Ovšem na druhé straně tentýž zákon ukládá Ústavu zkoumat a nestranně hodnotit - cožpak lze něco nestranně hodnotit na základě jediného typu archivních dokumentů? Na základě zákonem přikázaného směru bádání? Nebo v případě, kdy ředitel instituce prohlásí zcela veřejně, že pod jeho vedením nikdy nevznikne projekt, který by připustil diskusi o tom, zda jsme žili před rokem 1989 v totalitě (Aktuálně.cz).
Na otázku redaktora
A.cz: Teď trochu ironicky: není to vlastně zajímavé téma na badatelský projekt, zda jsme žili před rokem 1989 v totalitě, či ne?
Odpověděl Daniel Herman:
Vaši otázku beru jako nadsázku. Určitě by ji tak ovšem nevzali tisíce vězněných a stovky popravených lidí. Nicméně pro jistotu: pod mým vedením zde žádný podobný projekt nevznikne. Znovu - totalita zde byla a komunistický režim byl režimem zločinným. Nejen podle platných zákonů, ale svědčí o tom zejména utrpení pronásledovaných Čechoslováků.
To znamená, že bývalý ředitel nepřipouští žádnou diskusi o tom, jak dobu komunistické moci hodnotit, odmítá pluralitu názorů, ignoruje diskusi k tomuto tématu vedenou v akademických kruzích. Premisa je jednoznačně dána.
Takový výzkum však vede k tomu, že jsou vytvářeny různé kauzy a profanovány nepohodlné osoby.
O tom, že výzkum byl v tomto smyslu skutečně ovlivňován, svědčí mj. otevřený dopis V. Sommera i článek R. Šustrové a některých dalších, byť již bývalých zaměstnanců Ústavu.
Co konkrétně vytýkám Ústavu a ABS já, je digitalizace, její nesystémovost a bezkoncepčnost, neexistence metodik pro tuto činnost nezbytných. A také to, že data nejsou přístupná běžnému uživateli. Prezenčně celkem obtížně a on-line je přístupno jen minimální množství z naskenovaného. Většina digitálních reprodukcí archiválií neobsahuje popisná archivní metadata tak, aby mohly být snadno vyhledány.
Nelze však vytknout rychlost a množství skenů a věřím, že většina zaměstnanců k této práci přistupuje zodpovědně a již nedochází k poškozování archiválií, jako tomu bylo před rokem 2010. Jejich práce si opravdu hluboce vážím.
Cílem je nastavit systém digitalizace - postupovat podle pravidel, která vymezí odpovědnosti za jednotlivé fáze procesu digitalizace, kvalitu digitálních reprodukcí a jejich zpřístupnění podle příslušných legislativních norem. Jen minimum z celkového množství archiválií uložených v ABS totiž nelze zpřístupnit volně, ale podléhají režimu zákonů 107/2002 Sb. nebo 101/2000 Sb. Koncepce předpokládá vypracování kvalitních plánů digitalizace, do nichž budou archiválie zařazovány, a opatřování popisnými metadaty, které umožní on-line přístup k těmto digirepro archiválií.
Děkuji za pozornost.
To, co mělo být řečeno, pokud by někoho zajímala fakta
Z dokumentů, které byly předloženy Radě, vyplývá, že ABS a ÚSTR nebyly v předcházejících pěti letech schopny sjednotit evidenci digitalizovaných archiválií. Archiváři i badatelé mají k digitalizátům obtížný přístup. Lze důvodně předpokládat, že některé archiválie byly digitalizovány opětovně. V budoucnu to značně ztíží další archivní práce. Je pravděpodobné, že ani jeden z archivních souborů ABS není naskenován celý. Digitalizace je realizována výběrově, systematická je jen podle názvu.
V dokumentech předložených Radě a také z různých vyjádření zaměstnanců ÚSTR vyplývá, že od vzniku ÚSTR (2008) bylo zhotoveno více než 30 milionů skenů, tj. bylo naskenováno cca 30 milionů stran archiválií (včetně tzv. "bílých" stran a včetně převzatých skenů od předchůdců). Pan Herman uvádí, že to představuje asi 20 %, pan Vodrážka uvádí 7-8 %, z celkového množství archiválií, uložených v ABS. Přikláním se k tomu, že naskenováno je cca 25 % archiválií ABS (necelé 4 bkm z celkových cca 17 bkm - běžný kilometr, archivářská míra).
Kde však tyto digitální reprodukce archiválií jsou a jak jsou přístupné? Přístup k nim má zprostředkovávat tzv. elektronický archiv (EA). Jeho prezentace proběhla na podzim roku 2009, a slibovalo se, že v roce 2010 budou digitální reprodukce archiválií dostupné on-line. Avšak ještě v roce 2011 nebyl EA nefunkční. Výroční zpráva ÚSTR za rok 2012 uvádí, že provoz EA byl zahájen v listopadu 2012 a byly přiděleny dva přístupy badatelům v badatelně ABS.
Z dokumentů předložených Radě dále vyplývá, že je badatelům zpřístupněno prostřednictvím EA z celkového, výše uvedeného, množství pouze 4 264 pravděpodobně inventárních jednotek archiválií, což představuje cca 14 % z celkového množství naskenovaných archiválií. Časopis Paměť a dějiny 2013/1, str. 133 – uvádí, že do systému EA bylo ke konci března 2013 naimportováno více než 18 500 archivních jednotek, tedy 4 400 000 souborů - kde je těch zbývajících 25 mil. souborů?. "…z toho více než 4000 z nich jsou již z rozhodnutí ABS přístupné badatelské veřejnosti" – archivních jednotek nebo souborů(?). Ale nedejme se zmýlit, o on-line přístup se nejedná.
To jsou jen některá fakta. Komu vadí, aby nahlas zazněla?
Autorka je členka Rady ÚSTR