Neviditelný pes

UDÁLOSTI: Velká farmářská kontrarevoluce

9.7.2015

(variace na Orwella)

Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. George Orwell

Následující řádky jsou jakousi variací na slavnou Orwellovu story o farmě zvířat. A zároveň taky její kritickou revizí, jak to má být. Revize je možná a nutná už vzhledem k tomu, že Orwell byl socialista a na příběhu je to malounko cítit (revoluce zvířátek byla OK, jenom pak se to nějak zvrtlo, na podobné vysvětlování jsem od mládí alergický). K tomu ovšem musím hned dodat, že evropský socialista se má k socialistovi z rodu Ivana Hrozného podobně jako ovčácký pes k vakovlku tasmánskému, a že tu nechci nijak zopochybňovat kvality té krásné knížky, ale vlastně jen kvality naší šeredné přítomnosti, o niž mi jde.

Shrnuji nejprve po pořádek v několika větách jádro příběhu, přestože je všeobecně známé: zvířátka na farmě pana Jonese se vzbouřila proti nehodnému majiteli, který chlastal a zapomněl je nakrmit (skoro se mi chtělo říci, že nemakal a kradl, ale o tom druhém není v knížce ani slovo, pokud bychom nechtěli vyvozovat, že pravděpodobně kradl svým slepicím vajíčka). Proto ho vyhnala a ve Velké zvířecí revoluci se zmocnila vlády. Vedoucí silou zvířecího společenství se během revolučního procesu, jak už tomu bývá, stala prasata. (Ježíšikriste, jen jsem začal, a už jsou to samé „poťouchlosti“, jak říkával první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný.) V průběhu Velké zvířecí revoluce byla chaotická samovláda pana Jonese nahrazena řízenou buranokracií, vítězná čuňata vstoupila do kontaktů s místními farmáři a když nakonec spolu rokují v hospodě a užaslá zvířátka to pozorují oknem, už se nedá dost dobře poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně.

Revoluční procesy bývají nevypočitatelné a jejich konce velmi často nedobré. Na počátku bývá spontánní chuť chovat se jako zvířata. Je pozoruhodné, že zvláště k tomu inklinují intelektuálové, samozřejmě ne všichni, jen malá část, ale ta obyčejně stojí za to. Většinou dojdou k závěru, že stará, zkostnatělá, prohnilá demokracie selhala a je třeba ji nahradit něčím jiným, lepším. Prosazují se různé pitomé nápady, např. že největšími nepřáteli demokracie jsou politici a na obranu proti nim musí „občanská společnost“ postavit pevnou hráz nezávislé státní byrokracie. Heslo zní: Vraťte nám farmu! (Je mi líto, ale nemohu nechat stranou skutečnost, že mezi bezděčnými praotci této ideologie byl u nás mj. i Václav Havel.)

Konečným výsledkem je stav společnosti, v němž se už nedá poznat, kdo je (ještě) člověk a kdo je (už) prase. Tomu se u nás už tradičně říká „normalizace“. Je třeba zdůraznit, že normalizace je to výhradně z pohledu prasat, a proto je zapotřebí jí ze všech sil čelit.

Orwellův model světa má z hlediska proměnlivé skutečnosti jednu slabinu, je příliš statický: je předem a neměně dáno, kdo je (obecně) zvířátko a (speciálně) prase, a kdo člověk. Sáhněme tedy k další literární inspiraci. Je jí hra Eugèna Ionesca Nosorožec. Story je rovněž prostá: obyvatelstvo malého francouzského městečka se začne nekontrolovaně, masově a dobrovolně proměňovat v nosorožce. Promění se všichni až na jednoho jediného, který zjistil, že něco takového je nad jeho síly. To je přesnější: čunětem (resp. nosorožcem) se člověk nerodí, ale stává. Zní to sice hrozivě, ale má to logický, velmi optimistický rub: každé prase se může zase zpátky stát člověkem. Zpětná proměna je navíc usnadněna tím, že je všeobecně považována za společensky žádoucí. Potíž je jen v tom, že transformace člověka v čuně je velmi snadná, její oběť si toho obyčejně ani nevšimne a často si toho hned nevšimne ani její okolí. Opačný proces je dlouhodobý, obtížný a náročný a vyžaduje činnou pomoc a spoluúčast.

A závěr z toho všeho? Revoluce už proběhla a jsme tam, kde jsme. To, oč dnes, v následujících letech a desetiletích jde, je Velká farmářská kontrarevoluce. Měli bychom si definovat, co je v dnešních podmínkách svoboda, demokracie a slušnost, tedy „tradiční hodnoty“. Demokracie proti autokracii, oligarchii, byrokracii a buranokracii. Farmářství proti čuňáctví. Měli bychom vědět, že zatímco revoluce jde ráz na ráz (stejně jako např. rozmlátit na padrť velké město trvalo v poslední světové válce v horším případě dva dny, v lepším na jejím konci už jen deset minut), uklízet trosky trvá léta. Těch, co trosky odklízejí, přitom bývá o dost míň než těch, co jim při tom překážejí. Třeba nás bude zpočátku málo. Třeba se to nepovede, protože k tomu vzhledem k světodějným převratným událostem už nebude dost času. To by však člověka nemělo deprimovat: zde, jako všude na světě a v životě, nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se. A konec konců, jak pravil George Orwell: „Přináležitost k menšině, i kdyby byla jednočlenná, nedělá z nikoho šílence.“

Použitá literatura:
George Orwell, Farma zvířat
Eugène Ionesco, Nosorožec
6. července 2015; psáno pro Svobodné fórum

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



zpět na článek