Neviditelný pes

SPORT: Válečné stíny olympijských kruhů

Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (MOV), jenž doporučil národním federacím, aby umožnily ruským a běloruským sportovcům návrat na mezinárodní scénu, zejména s ohledem na Letní olympijské hry v Paříži 2024 spustilo lavinu veskrze nesouhlasných komentářů a kritiky.

Proti se postavil i Český olympijský výbor a jeden z jeho funkcionářů se při této příležitosti poučil, že ventilovat veřejně svůj antimainstreamový názor se u nás nevyplácí.

Podstatnější je, že ukrajinská vláda v reakci na doporučení MOV explicitně nakázala všem ukrajinským sportovcům, pod hrozbou odebrání národního statusu příslušným svazům, aby bez výjimky bojkotovali jakékoliv potenciální soupeření se svými protějšky z Ruska či Běloruska. V tomto konkrétním případě to nevnímám jako projev exaltované hysterie či umíněné negativistické pózy ze strany Kyjeva. Nazíráno jeho prizmatem jde o verdikt zcela pochopitelný a relevantní.

Na první pohled lehce naivní (ale už tradičně motivovaná primárně byznysem) představa MOV předpokládala (mimo jiné), že olympijská Paříž se za rok stane dějištěm dlouho očekávaného bilaterálního dýchánku sportovců Východu a Západu, kde se smíchá vodka s whisky, pivem, vínem a zázvorovou limonádou – a výsledkem nebudou hromadné žaludeční potíže, ale symbolická obroda válkou pošlapaných či přerušených vztahů.

Tento modus operandi je však momentálně spíše z oblasti science fiction.

Na společnou party s Rusy a Bělorusy by totiž při současné geopolitické konstelaci kromě už zmiňované Ukrajiny téměř jistě nedorazily ku příkladu Skandinávské či Pobaltské státy a také země Střední Evropy v čele s Polskem a právě Českem.

Jde samozřejmě nikoliv jen shodou okolností o státy, které měly v blízké či vzdálenější minulosti tu čest vyzkoušet si, jaké to je, žít v ruském, respektive sovětském područí.

Ale nepředbíhejme čas, který do začátku letních olympijských her v Paříží (26.července 2024) ještě zbývá. Jak rychle a zcela nečekaně se mohou věci a okolnosti dokonale proměnit, o tom nás přesvědčilo uplynulých 14 měsíců a předtím dva roky kovidové pandemie.

Přesto je trend vcelku jasný. Ruský sport se tváří, že nemá příliš mnoho společného s Evropou, naopak naděje vkládá do Asie, což je venkoncem světadíl, na kterém se rozkládá většina „Putinolandu“.

Pikantní je ku příkladu neobyčejný progres ledního hokeje v Saúdské Arábii. Tamní šejkové totiž angažovali hned několik kvalitních ruských hokejistů a hlavně jim také okamžitě zajistili nové státní občanství. I to je samozřejmě jedna z možných cest jak se z black listu dostat zcela oficiálně na mezinárodní sportovní akce.

Politika a sport zkrátka nejsou oddělené nádoby. Nebylo tomu tak ani v době starověkého Říma či antického Řecka - a už vůbec tomu tak není dnes. Mají ale nevinní a v politických či vojenských strukturách nezainteresovaní lidé platit za to, že jsou občany státu, který rozpoutal a stále vede agresivní válku? Proč by měli pykat za svou národnost a státní příslušnost?

Jsem zastáncem teze, že občan je vždy do určité míry spoluzodpovědný za jednání své mateřské země. A přesně to musí ruští a běloruští sportovci pochopit. A pochopí to, jestliže jim dokážeme nastavit zrcadlo nemilosrdné reality. Znamená to, dát jim jednoznačně najevo, že na ně nelze nahlížet o nic příznivěji než na totalitní režim jejich země, na jeho krutou a agresivní politiku a samotné vůdce, kteří vše dovedli až do současného stavu destrukce.

Ač nemám nikterak v lásce institut uplatňování kolektivní viny a dokonce přiznávám, že ještě před půl rokem jsem se stavěl proti jeho aplikaci, aktuálně jde o jeden z mála způsobů, jak přimět obyvatele těchto dvou zemí, aby se odhodlali učinit byť jen sebemenší krok k nápravě věcí veřejných, každý dle svých možností a prostředků.

Přeji proto všem ruským i běloruským sportovcům především to, aby si nepletli zdravý patriotismus s populistickým nacionalismem.

Hrdost a loajalita k vůdci, který svou agresivní politikou připravil o životy a domovy desetitisíce nevinných lidí a ve svém úsilí stále pokračuje, je zcela iracionální, nepřijatelná za všech okolností a nemá nic společného s vlastenectvím a nezištnou láskou k domovině.

Ruští a běloruští sportovci musí ponejprv dokázat, že k civilizovanému světu, kde chtějí hrát, závodit a samozřejmě vydělávat, skutečně přináleží.

Většina z nich disponuje totiž nemalým, avšak po hříchu jen velmi málo využívaným potenciálem, ovlivnit skrze média všeho druhu názory a postoje minimálně tisíců až desetitisíců jiných lidí a pootočit tak kormidlem veřejného mínění směrem k cestě rozumu a humanity.

zpět na článek