Čeština má hezké úsloví „udělat kozla zahradníkem“. Ale taky se – minimálně v kovbojkách – vždycky říkalo, že nejlepší šerif se stane z polepšeného gaunera. Obojí nás může napadat v souvislosti s informací, že by se „véčkař“ Vít Bárta mohl stát ministrem vnitra.
Tím samozřejmě nechceme naznačit, že by sponzor a šedá eminence Vít Bárta snad byl někdy v minulosti gaunerem, a ani to, že pokud by byl, že se polepšil. Ani k jednomu nemáme dost důkazů. Ale platí, že své návyky a zkušenosti ze zóny mezi byznysem a kriminalitou může spolumajitel jedné z největších soukromých bezpečnostních agentur zúročit i ve veřejné sféře.
V pondělních LN Vít Bárta přiznal, že má osobní zkušenosti s korupcí. A to nikoliv jako průměrný občan (že o korupci slyšel někde u piva nebo že se setkal s některou z jejích „měkčích“ projevů na úřadě nebo u lékaře), nýbrž jako soukromý agent provokatér. Jinými slovy se v rámci práce pro klienta zúčastnil jednání, kde „došlo ke korupční nabídce“ (této formulaci v rozhovoru se nedá rozumět jinak, než že tuto nabídku sám učinil), a pokusil se „zajistit pro zákazníka důkazní břemeno“ (překlad: člověka ochotného úplatek převzít či dát si tajně nahrál).
Kdo by nesnil o tom, že korupčníky sám pěkně natáhne na skřipec? Například když se ho policista ptal „Hm, hm, tak jak to uděláme?“ a „Kolikpak u sebe máte hotovosti, pane řidiči?“ nebo při nějaké podobné příležitosti. Na rozdíl od pana Bárty ovšem drtivá většina z nás nic takového neudělá. Důvod? Nemáme na to potřebné prostředky a ani žaludek. To si žádá nejen specializovanou techniku (mikrofony přilepené na těle jsem například já viděl pouze v biografu), ale i pořádně hroší kůži.
Sobotní MF Dnes zase popisuje, jak Bárta své agentské dovednosti využil ve prospěch vlastního byznysu. To když si v roce 2005 nahrál jednání, na kterém se domlouvala zakázka pro velkého klienta. Přítomen byl zástupce další soukromé bezpečnostní agentury, která se měla o kšeft podělit, a pak manažer klienta, který ho měl „přiklepnout“ a požadoval za to dvouprocentní provizi. Když se to klient dozvěděl, svého manažera žádajícího provizi propustil a zakázku „přiklepl“ pouze Bártově firmě.
Líhne se tu obraz podnikatele, který dělá byznys polepený mikrofony, případně ještě za dohledu kamer z povzdálí. Nevíme ovšem, zda je duší spíše Superman, který idealisticky trestá každou nepravost, anebo se získaným materiálem spíše nakládá tak, jak se mu to zrovna hodí do krámu.
Věci veřejné každopádně nelze obvinit z pokrytectví, protože pro nás nechystají nic, co by už samy nevyzkoušely samy na sobě. Jak počátkem týdne napsal server Aktuálně.cz, členové Věcí veřejných – zejména zastupitelé a teď i poslanci – prošli či procházejí „testy integrity“. Nastrčení agenti testují, zda a za jakých podmínek by „véčkaři“ byli ochotni hlasovat proti své straně. Test absolvoval i šéf strany Radek John, který to novinářům potvrdil. Zaráží propracovanost systému, kterým se tak děje. Souhlas s testem museli dobrovolně podepsat všichni kandidáti. a je dokonce určeno, kdo rozhoduje o testování nejvýše postavených členů strany včetně předsedy. Kdo odmítne nebo neprojde, musí ze strany odejít.
Myslím, že všichni cítíme, kde je zakopaný pes takového postupu. Z názvu testu může snadno vypadnout slovo „morální“, vždyť jde beztak o termín s nejasným významem. A ve straně donucené k jednotnosti mohou těžko vznikat frakce a názorové proudy, tedy to základní, co ji udržuje při ideovém životě. Ale ptejme se i jinak. Když se ohlédneme, bylo „nakupování“ poslanců považováno za jeden z nejhorších politických přečinů. Věřil snad někdo, že zákonodárce měnící politické dresy vedl k přeběhlictví hlas svědomí? Možná jeden člověk ze sta.
Stejné je to s korupcí ve společnosti. Drtivá většina lidí ji bez váhání označí za možná největší nešvar. Vadí nám, že se o něm jen stále dokola mluví, ale nikdo ještě nic účinného nepodnikl. Když Bárta „dostal“ manažera firmy, který dohazoval zakázky za provizi, udělal bezpochyby dobrou věc. Nezdá se pravděpodobné, že by teď ještě chtěl někdo něco podobného na Bártovu firmu zkoušet. A stejně tak je nepochybné, že zavedením institutu „provokatéra“ ubude ve společnosti korupce. Aspoň v té nejkřiklavější, bezostyšné formě.
Ten problém je ovšem mnohem hlubší a míří do podstaty světa, ve kterém každý z nás chce žít. Můžeme si to převést do osobní roviny. Každý se může zeptat: Jsem ten typ člověka, který bude „testovat“ svou ženu, jestli se nechá svést nastrčeným nápadníkem? Nebo své děti, jestli neodmítnou v parku vedle školy ubaleného jointa? Děkuju pěkně, já o takový svět nestojím.
Ale významná část společnosti ano, což ukázal úspěch Věcí veřejných. Je to jako zbavit se strachu ze zlodějů tím, že si pořídíme vytrénovaného a nabuzeného pitbula. Kolem domu bude hned bezpečněji, ale na pozoru budou muset být všichni. I vy. A hlavně budete potřebovat pořádný řetěz. Ale ani pak nebudete mít jistotu, že se z něj neurve.
LN, 15.6.2010