Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Víra, sola fide….

7.7.2007

I když mohu tvrdit, že jsem se narodil za kapitalismu, byla by blbost na tom bazírovat. Komunisti se ujali vlády, když mi byly tři roky.
Otec se tenkrát odstěhoval, více méně dobrovolně, na venkov, a tak jsem v příhodném věku počal navštěvovat dvojtřídku. Žili jsme tu až do 4. třídy a nikdo se nedivil, že jsme měli náboženství. Televize ještě nebyla, kino bylo daleko, a tak jsem hltal ty příběhy z bible, které nám předčítal starý farář, který docházel do školy z blízkého městečka, a věřil jsem každému slovu. Znal jsem zpaměti desatero přikázání, otčenáš a věděl jsem, proč se musí ke zpovědi a k prvnímu přijímání.
Dokonce jsem se večer modlil. Domek jsme měli u potoka a já ještě dnes cítím strach, když jsem si při povodni myslel, že bude potopa světa. Modlil jsem se o to více, když jsem se dozvěděl o peklu, někdy jsem strachy ani usnout nemohl.

Do páté třídy jsem již chodil v Praze a tady jsem nějak nechtěně zjistil, že se tu na náboženství nechodilo. Ve škole se celkem shovívavě existence Boha popírala, avšak nebylo trestné chodit, coby babička nebo starý muž, do kostela. Chodit tam v mladém věku, to jsi ze sebe dělal blbce. Ukázat se v chrámu Páně jako člověk ve vůdčí pozici, nemožné. Darwinova teorie se tenkrát učila jako jediné správné vysvětlení naší existence a o Velkém třesku, při kterém prý vznikl vesmír, materie a čas, se snad ještě nevědělo nebo mi to uniklo.

Nicméně se všeobecně v Boha nevěřilo a nikdy, alespoň v té společnosti, ve které jsem se pohyboval, nebyla víra důvodem k debatám. Kostel jsem si pamatoval ze života na vesnici, dokonale jsem ho poznal při prvním přijímání. Faráře jsem také vídával při vesnických pohřbech, kdy chodíval, modle se před skleněným vozem s rakví, za skupinou ministrantů držících v rukách korouhev. Honosný skleník byl tažen vyparáděnými koňmi a za dechových zvuků smutných melodií se táhlo ke hřbitovu. Pak jsem ho ještě viděl na pohřbu svého otce: prach jsi a v prach se obrátíš.

Léta běžela, přišla doba mé emigrace do Německa, pak dosud nepoznaný boj o vlastní existenci, založení rodiny. Zajímavá byla otázka na úřadech, když jsme žádali o papíry a posléze dostali povolení k pobytu. Ta otázka zněla: jakého jste vyznání. Nic netušíce, po pravdě jsme řekli, že katolického, a dost jsme se na tím podivovali.
Na výplatní pásce jsme se dozvěděli proč: byla nám totiž strhnuta církevní daň. Evangelíci ji měli menší a byli v naší české komunitě i takoví, co řekli, že nemají vyznání žádné, a ti daň platit nemuseli.

Tenkrát jsem počal o víře přemýšlet. Nešlo mi do hlavy, jak se může na tak vyspělém a moderním Západu věřit v Boha. Na každé větší vesnici byly dva kostely: katolický a evangelický. Časem jsem zjistil, že tam tenkrát bylo více modliteben, i ty, co ještě neměly ty štíhlé minarety.
Mladí lidé se ženili v kostele, ačkoliv museli před tím uzavřít sňatek na radnici. Já se ženil pouze na radnici, kostel mi připadal nějak směšný. Protože mé první manželství bylo vše jiné než šťastné, počala manželka chodit do kostela. Ve svém osobním neštěstí hledala útěchu ve víře. Očekávali jsme dítě, a protože si žena přála, aby bylo pokřtěné, museli jsme znovu vstoupit do církve. Většina Čechů totiž z církve vystoupila, což byla pětiminutová záležitost.

Časem mi došlo, že mnoho lidí v Německu věří v Boha zrovna tak jako já. Každý si dopřál kněze za život třikrát: při křtu, ke svatbě a u hrobu, stará tradice se jednoduše zachovávala. Nikomu jsi však nebyl k posměchu, jestliže jsi docházel pravidelně do kostela.
Když jsem po dlouhých letech přijel do Prahy na pohřeb a vedle rakve stál nějaký vypravěč, který sice hezky mluvil, ale okázalosti a důstojnosti faráře s ministranty nedocílil, byl jsem otřesen.

Vím, jak jsme se posmívali Polákům, že jsou pánbíčkáři. Ani komunismus víru v tomto národu nepotlačil. Všeobecně se ví, že Karol Wojtyla byl důležitým faktorem při pádu komunismu v Evropě. Byl osobností, která přitahovala milióny lidí. Proč? Jsou to lidé skutečně věřící, nebo pouze prahnou po senzaci? Mohou lidé dnešní doby věřit v Boha tak, jak to chce církev?
Připouštím, že Bible a církev jsou různé pojmy, a při vzpomínce na křižácké výpravy mi běží mráz po zádech. Svatá válka, která otřásá právě světem, není ta první.

Církev jako nositelku poznání, kultury a umění, to uznávám. Ale věřit tak, jak si přeje, to neumím. Zdá se, že celý náš národ to neumí. Ještě jsem nepotkal člověka, který by si stěžoval, že ho komunisti odnaučili věřit.
Samotné slovo věřit je silně podivné: připouštíš totiž, že uznáváš existenci něčeho, co jsi neviděl, o čem se spíše domníváš, že je to humbuk.

A co desatero přikázání: není to až záhadné, jak stručně obsáhlo všechny zákony lidského soužití? Ano jistě, vím to. Víra se všemi negativními a hrůznými aspekty byla a je zbraň. Báli a bojí se jí malí, nevzdělaní lidé zrovna tolik, jako všechny diktatury, které se prohnaly zeměmi této planety. Zvláštní poměr k Vatikánu měl Hitler: dovolil Němcům věřit, vyžádal si od papeže požehnání do bojů, do kterých zatáhl skoro celý svět, a na protiúčet zavedl církevní daň. Ta se, jako snad v jediném státě na světě, v Německu vybírá dodnes.

Kde se tedy ve mně bere ono rozpolcení: na jedné straně nechuť k víře, na druhé straně úcta k těm okázalostem církve? Kdo mi dá správnou odpověď?

A tak snad sola fide, pouze s vírou se naučím věřit…

Navštivte mé stránky



zpět na článek