„Muž z davu“ se prodere do blízkosti prezidenta republiky a několikrát na něj, byť plastovými kuličkami, vystřelí. Prezident republiky je lehce zraněn na paži. Střelec se vzdaluje a až po chvíli je zadržen policií. Ochranka „selhala“. Ani profesionálové nejsou v našich poměrech na něco takového dosud připraveni. Útok na prezidenta airsoftovou pistolí není ani atentátem, ani násilím proti úřední osobě. Počínání muže ohodnotí soudce okresního soudu jako výtržnictví a potrestá ho půlroční podmínkou s odkladem na jeden rok. Prezidenta si prý vybral proto, že ho považuje za jednoho z lidí, kteří stojí za současným špatným stavem země. Jedna z našich samozvaných „morálních autorit“, žena, tento čin v České televizi bagatelizuje s tím, že to přece byly jen plastové kuličky. Proboha! Vždyť v případě pozorné a razantní ochranky ten muž mohl být už dávno mrtvý.
Prezident republiky vyhlásí v souladu se svými ústavními pravomocemi amnestii. V řadě sdělovacích prostředků je dehonestován. Ve školách ředitelé demonstrativně, před „veřejnoprávními“ televizními kamerami, snášejí se stěny jeho portrét, skupina senátorů na něj podává žalobu za velezradu.
Jedna z politických stran prosadí přímou volbu prezidenta republiky pro svého předsedu. Zvítězí ale ten druhý kandidát. Okamžitě proti němu „vystartují“ všichni ti, kteří chtěli toho svého, prvního kandidáta s tím, že zvolený prezident není jejich prezidentem. Na špici tohoto pomyslného pelotonu se pohybují, jak jinak, naše „veřejnoprávní“, státní Česká televize, a další příznivci šlechtice.
Prezident České republiky při příležitosti státního svátku stojí spolu s dalšími evropskými prezidenty na tribuně a chystá se pronést projev. Skupina několika desítek lidí s červenými kartami, dle neověřených zpráv vyrobenými na Západě, se mu snaží křikem a pískotem v projevu zabránit, přilétají i vajíčka. Zasažen je ale jiný prezident. Rozhodnutím Policie ČR a úředníků radnice je obvinění lidí, kteří na prezidenta České republiky házeli vajíčka, odloženo jako neopodstatněné.
Lešení pro opravy fasád budov Pražského hradu přiláká „uměleckou“ skupinu zvláštního názvu. Členové této skupiny v přestrojení za kominíky „přelstí“ Hradní stráž i ochranku prezidenta republiky, po lešení vylezou na střechu budovy a ze stožáru sundají standartu prezidenta republiky, která skončí neznámo kde. Místo ní na stožár pověsí červené trenýrky. Protestují tím prý proti jednání prezidenta. Trojici členů „umělecké“ skupiny nečeká za vyvěšení obřích rudých trenýrek na Hradě žádný trest. Podle soudu není možné dokázat, že trenýrky vyvěsili právě tito tři konkrétní umělci a navíc nebyla dostatečně přesně vyčíslena škoda.
Známý spisovatel ve své knize zesměšňuje a znevažuje prezidenta republiky. Kniha se zřejmě docela dobře prodává, možná z důvodu, že některé recenze uvádějí, že: „autor se odvážně pohybuje na nejzazší hranici svobody slova a před očima čtenáře vytváří napínavou a zábavnou koláž, která je navzdory vší nadsázce nebezpečně pravdivým obrazem současného Česka“. Spisovateli nejen že se nic nestane, on je dokonce vzorem našim náctiletým. V některých školách je totiž zařazen v nabídce doporučené četby k maturitě! No tě pic.
Jeden z nejbohatších podnikatelů v ČR označí bývalého prezidenta republiky za největší polistopadové zlo.
Známý umělec se do jednoho časopisu nechá vyfotit s nočníkem, na jehož dně je vyobrazen obličej prezidenta republiky. Prý tak vyjadřuje to, co si myslí. Šéfredaktor to klidně otiskne a nic se neděje. Je to přece „světoznámý“ režisér, navíc držitel Oskara, učí se o něm ve školách. Tento pán dokonce veřejně říká, že: „Češi mají v sobě mentalitu buranů“. Pravděpodobně se řídí heslem „podle sebe soudím tebe“. Na karlovarský filmový festival ale nesmí. Tak snad alespoň malé zadostiučinění?
Podívejme se na stručný nástin toho, jak minulé právní řády trestaly jednání, ať už se nazývalo urážka majestátu, uražení veličenstva, urážka presidenta republiky nebo hanobení republiky a jejího představitele. Vybíral jsem z Wikipedi a Encyklopedie o právu iuridictum.
Urážka majestátu (lat. laesio maiestatis) je zločin urážky hlavy státu, jejího majestátu. Vždy býval jedním z nejtěžších zločinů, za nějž obvykle následoval trest smrti, v mírnějších podobách přetrval až do moderní doby.
V římském právu splýval s velezradou a nazýval se perduellio. Ve středověku šlo nejen o fyzický útok na panovníka nebo jeho přímou urážku, vladařský majestát mohl být narušen např. i svoláním zemského sněmu proti králově vůli. Trestem byla vždy smrt. V 19. století však už za zločin uražení veličenstva, který mohl být spáchán jak osobním uražením, tak i nepřímým posmíváním se panovníkově osobě, např. tiskem nebo karikaturami, hrozil jen těžký žalář od jednoho do pěti let. Urážky hlavy státu ale kriminalizovala i Československá republika. Roku 1923 byl zaveden přestupek urážka presidenta republiky, spočívající v ublížení na cti prezidenta republiky nebo jeho náměstka vyhrůžkou zlého nakládání nebo jiným hrubě zneuctívajícím projevem, uvedením ve veřejný posměch nebo obviněním, byť pravdivým, které ale mohlo vážně ohrozit jeho čest. Trestem bylo vězení od osmi dnů do šesti měsíců. Pokud to však pachatel provedl opakovaně nebo „tváří v tvář“, šlo by již o přečin trestaný vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.
Komunistický režim pak tresty poněkud zpřísnil. Hanobení republiky a jejího představitele (tzv. crimen laesae maiestatis) podle § 102 a 103 komunistického trestního zákona byl trestný čin, často užívaný totalitním režimem proti disidentům. Trestný čin byl rozdělen do dvou oddělených samostatných podstat. Hanobení republiky (§ 102) se dopustil ten, kdo veřejně hanobil republiku nebo nejvyšší státní orgány; za to mohl být odsouzen do vězení až na dva roky. Stejný trest mohl postihnout toho, kdo snižoval vážnost presidenta republiky nebo kdo veřejně hanobil jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo „vůbec pro jeho činnost v životě politickém“ (§ 103).
Tento trestný čin funkce byl k 1. červenci 1990 plně rehabilitován zákonem č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, avšak poněkud překvapivě nebyl z trestního zákona odstraněn, ale zůstal v něm dál a dokonce se prakticky používal.
Z trestného činu hanobení republiky bylo nejprve od 19. května 1994 vypuštěno hanobení státních orgánů a od 1. ledna 1998 byl tento trestný čin zrušen definitivně.
Trestný čin hanobení představitele republiky byl sice už v r. 1990 omezen na hanobení presidenta, ale i tato skutková podstata zůstala součástí českého právního řádu až do konce r. 1997, kdy byl tento trestný čin na přímý návrh tehdejšího prezidenta Václava Havla Ústavním soudem zrušen.
„Naštěstí“ byl náš první polistopadový prezident tak moudrý a prozíravý, že odhadl, že ve světě, kde „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, již tyto paragrafy nebudeme potřebovat. Jinak bychom dnes mohli mít kriminály plné „politických“. Bohužel už nám pan prezident neřekl, jak vymoci úctu k prezidentovi republiky, ale i dalším ústavním činitelům, státním symbolům apod. a trestat jejich urážení, napadání a hanobení v případech absence elementárních pravidel slušnosti. Navíc, když naši prezidenti hájí, jako jedni z mála našich současných i bývalých politiků, životní zájmy České republiky.
Klíčovou úlohu současného i bývalého prezidenta republiky v dnešní krizové situaci asi nejlépe vystihl jeden známý senátor, který ve svém článku Vnímejme, co říkají naši prezidenti, mimo jiné říká: „Václav Klaus i Miloš Zeman, bez ohledu na dobro plynoucí z Bruselu, svými životními i státnickými zkušenostmi cítí, že tato uprchlická vlna může rozložit nejen Evropskou unii, ale i současnou Evropu jako takovou.“
Můj názor je, že v našem, snad ještě trochu právním státě, nikdo nemá povinnost s prezidentem republiky souhlasit, ani ho milovat a opěvovat, může jeho konání a rozhodnutí v mezích slušného vyjadřování i kritizovat, ale současně nemá právo ho urážet.
Měli bychom se nad otázkou v nadpisu vážně zamyslet!