Jako bych se vrátil časem nazpět do začátku 90. let.
Nastoupil jsem tehdy do Úřadu na ochranu demokracie, předchůdce dnešní BIS. K jeho náplni patřilo také hledání hrozeb a rizik ze strany bývalé StB a jejich spolupracovníků pro naši mladou demokracii. A začali jsme stejně špatně jako dnešní nový Úřad pro studium totalitních režimů.
Začali jsme od seznamů, ať už Cibulkových, či jiných pomocných registrů a materiálů, které po StB zbyly ve skříních a trezorech. Jakákoli zmínka v různých dokumentech o osobě, která se angažovala v nové politice či byznysu, byla pro nás velikou a zásadní informací.
Neuměli jsme rozlišit agenty od důvěrníků či kandidátů tajné spolupráce, neuměli jsme odlišit a posoudit, co je svazek na prověřovanou osobu, neznali jsme systém práce StB, způsob úkolování a vedení tohoto represivního orgánu. Teprve později se začalo rozšiřovat naše poznání a s ním i hodnocení jednotlivých případů, rozlišování, kdo byl skutečně nebezpečný a škodlivý a kdo naopak se stal obětí represivní mašinérie. Teprve později jsme pochopili, že když byl někdo PO, tedy prověřovaná osoba, tak výsledkem tohoto prověřování mohl být návrh na spolupráci, když byl uznán schopným a ochotným, nebo naopak byl zařazen do kategorie NO - tedy nepřátelská osoba.
Teprve později, při studiu personálních spisů příslušníků StB, jsme pochopili, jak to bylo s některými důvěrníky a jinými podobnými kategoriemi. Každý příslušník StB dostával roční tzv. KSH - tedy komplexní služební hodnocení.
V něm kromě hodnocení jeho výslednosti informační bylo hodnoceno také to, kolik získal agentů, důvěrníků a jiných spolupracovníků. Současně mu jeho nadřízený stanovil úkol na příští rok, např. získat dva agenty, tři důvěrníky a jednoho rezidenta. Pokud příslušník StB úkol splnil, byl hodnocen kladně a dostal prémie, pokud nikoli, odrazilo se to na jeho postupu a finančním ohodnocení.
Dovedeme si zajisté představit, jak to v případě některých důvěrníků, u kterých nebyl vyžadován souhlasný podpis, mohlo vypadat. Odnesl to nějaký soused či známý z hospody, nebo dokonce vzdálený příbuzný, který si občas zanadával na politiku.
Teprve později jsme pochopili, v jakých vodách StB lovila, kde hledala vnitřního nepřítele, jaké oblasti ji zajímaly a jak byly jednotlivé odbory a oddělení zaměřeny. Z toho logicky vyplynulo, že prodavačka, dělník, traktorista či účetní se nikdy nemohli stát předmětem zájmu, naopak umělci, sportovci, kněží, chartisté, obchodní zástupci vyjíždějící do ciziny nebo lidé pracující ve strategickém průmyslu byli na tapetě jako první.
A tak bych mohl s tím "teprve tehdy" pokračovat dál a dál. Nicméně o jednom jsem přesvědčen. Úřad pro studium totalitních režimů uchopil svoji práci za špatný konec. Zveřejňování různých seznamů a pomocných registrů je laciná práce, která nemá se studiem nic společného a měla by přijít až na konec.
Předcházet by měla podrobná studie práce StB a jejích složek, jejich zaměření, popsání způsobu získávání spolupracovníků, rozlišení jednotlivých kategorií a jejich významu, zacházení s těmito lidmi, popř. uvádět a popisovat jednotlivé případy, aby si lidé, kteří to nezažili, mohli udělat ten správný a nezkreslený obraz.
V popisu tohoto systému začíná ten smrad, o kterém mluví pan Žáček, nikoli ve zveřejnění nic neříkajících seznamů s upozorněním na současné politiky. Stále ještě doufám, že se práce Úřadu změní a zlepší, pokud ne, nemá právo na svoji existenci.
Právo, 13.8.2008
Autor je poslanec ČSSD