Od vlády chceme jasná pravidla. Ale na roušky a zvýšenou hygienu stačí i zdravý rozum
Premiérovu otloukánkovi Adamu Vojtěchovi daly dějiny rychle za pravdu. Měli jsme se držet jím nedávno ohlášených nařízení, za která ho jeho nadřízený „propleskl“ a oznámil národu zmírnění ve jménu „zdravého rozumu“.
Samozřejmě, racionální úvaha trochu chlácholí, že situace není natolik hrozivá jako na jaře. Virus má menší smrtnost, nešíří se tolik mezi nejrizikovějšími skupinami, už jsme si na něj přece jen maličko zvykli a umíme se mu alespoň zčásti bránit.
Leč tak jako tak, Česko se rychle ocitlo v přísnějším režimu, než jaký anoncoval Vojtěch, a zdravý rozum velí nasadit si roušku, mýt si ruce skoro stokrát denně a udržovat minimálně dvoumetrové rozestupy. Nicméně již někdy na prahu léta měla prostá úvaha postačovat k závěru, že přílišné rozvolňování hygienických opatření není namístě. Proti tomu se však postavil rozum vyšší, politický. Lidem se již pohyb s ústy a nosem překrytými rouškou zajídal, toužili, aby už ta protivná pandemie skončila. A premiér jim tak dlouho vycházel vstříc, až jsme nyní začali skoro lámat evropské rekordy v počtu nakažených.
Nadcházející krajské a senátní volby provázela ještě před pandemií velká očekávání. Měly prověřit různé opoziční koalice a napomoci určit, jaké varianty by byly nejvhodnější pro parlamentní volby v roce 2021. V létě se pak občas charakterizovaly jako první ostrý test politických nálad po pandemii. Takto se z nich nejspíše stane první „pandemické hlasování“ v dějinách české demokracie. Například v roce 1920 se sice nekonaly parlamentní volby v Hloubětíně (dnes součást Prahy 9) kvůli epidemii příušnic, nicméně šlo o malou lokální nákazu. A právě na něco podobného byly všechny dosavadní epidemiologické předpisy pěkně nachystány. Covid je ale jiná a těžší liga.
Asijská zdvořilost a ohleduplnost
Potkáme-li u nás „skupinu asijských turistů, je velmi pravděpodobné, že alespoň někdo z nich bude mít ústa a nos zakrytý rouškou. Člověka napadne, že chrání sami sebe, ale paradoxně tomu tak není,“ uvádí článek publikovaný na webu iDnes.cz 16. prosince 2019, čili ještě poměrně dlouho předtím, než aktuální pandemie dorazila i k nám. Vysvětlení v textu přináší mimo jiných též Okamura – nikoliv Tomio, ale jeho bratr Osamu, děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Stručně ho lze strhnout tak, že vysoká koncentrace lidí v asijských zemích napomáhá snazšímu šíření respiračních chorob, a tedy vyvolává zvýšenou potřebu ochrany. K nošení roušek vedou jednak historická zkušenost s různými pandemiemi, o nichž se u nás ví jen nepřímo z médií či historických knížek (třeba s asijskou chřipkou z roku 1957 nebo hongkongskou z let 1968–69), popřípadě smog, avšak rovněž tradiční asijská zdvořilost a ohleduplnost. Asiaté nosili a nosí v Praze roušky ne kvůli tomu, že by se nás štítili, ale z ohleduplnosti vůči domorodcům, tedy aby nás nenakazili.
Na jaře se často vyzdvihovaly Jižní Korea a Tchaj-wan jako demokratické země, které si s pandemií poradily bez zbytečné státní „buzerace“. Jejich příznivci však trochu opomněli, že česká společnost má k asijské zdvořilosti pořád hodně daleko. Roušky vnímá jako novou totalitu, nikoliv jako výraz ohleduplnosti k druhému. Aplikaci eRouška, jež nikomu dýchání neomezuje, si stáhlo pouze asi čtvrt milionu lidí, přičemž k jejímu efektivnímu fungování by byly zapotřebí řádově miliony. Chytrá karanténa na základě dobrovolného poskytování údajů může nést ovoce možná v Japonsku, ne však u nás, určitě nikoliv jako zázračný všelék, jak se zpočátku prezentovala.
Nedospělost české veřejnosti
Občané i opozice od vlády neustále žádají stanovení jasných pravidel. Logicky a správně, leč v jistém smyslu se chovají jako malé děti. Cožpak k nošení roušek a zvýšené hygieně nenutí od jara především obyčejný zdravý rozum? Češi stále na všechno potřebuji vládní dekret, carský ukaz. Když vláda vyhlásí zpřísnění hygienických opatření od půlnoci, budou ještě ve 23.59 nasávat brčky drink z jednoho kýble s ospravedlněním, že se to přece ještě smí. Nedospělost české veřejnosti se právě v podobném uvažování projevuje v plné nahotě. A jaká je (občanská) společnost, taková je i její politická reprezentace. Z této perspektivy na konkrétním výsledku voleb vlastně moc nezáleží, poněvadž je předem jasné, že nemohou dopadnout kdovíjak dobře. A výsledkem těch letošních navíc notně zamíchá volební účast nebo přesněji řečeno politická struktura voličů, kteří překonají strach z nákazy a k hlasování se vůbec dostaví.
Covid-19 není první a patrně ani poslední globální pandemií. Asijští turisté s rouškami nám tudíž po léta zdvořile naznačovali recept na konkurenceschopné přežití v moderní globalizované společnosti. Bez roušek či jiných podobných hygienických opatření se její provoz – přinejmenším občas nebo občas po docela dlouhou dobu – prostě neobejde. Nikdo z politiků ale nemá rozhled a hlavně odvahu, aby tuto drsnou pravdu voličům sdělil.
Autor je politolog
LN, 15.9.2020