Primas český Msgre Dominik Duka poslal napomenutí Msgre Tomáši Halíkovi. Za normálních okolností by se o tom nikdo nedozvěděl, za současných je z toho politikum.
Msgre Tomáš Halík je jednoznačně nepřehlédnutelnou osobou. I ti, co mu nemohou přijít na jméno, vědí, že je mimořádně společensky a literárně činný, že je oceňován mnoha zahraničními institucemi, že je nositelem Templetonovy ceny. Jeho farnost Nejsvětějšího Salvátora v Praze je tou, o které je možno tvrdit, že jde o farnost „živou“, na rozdíl od mnoha jiných, kde se církevní život odehrává jen v neděli, kdy pan farář místo kázání s vlastní myšlenkou jen „rozředí“ evangelium a má vystaráno. V kostele Nejsv. Salvátora spolu s ním vystupují další nepřehlédnutelní jedinci, jako je kupříkladu Marek Orko Vácha. .
Msgre Dominik Duka je nepochybně člověkem čestným, který v době nesvobody prokázal velkou osobní statečnost, byl za své přesvědčení vězněn. Je nositelem mnoha čestných titulů (odkazuji na jeho oficiální životopis). V současnosti však nelze přehlédnout jeho jistý příklon k vládnoucí moci, vrcholící převzetím nejvyššího státního vyznamenání
Spor těchto osobností netkví v otázkách věrouky (kde by bylo napomenutí či ještě exemplárnější postupy zcela na místě), ale pouze a jen v otázkách společenských, tedy ve zcela odlišných názorech na věci veřejné. Jak je známo z historie, nejtemnější dějiny církve byly téměř vždy v dobách, kdy moc světská a církevní byly jednovaječnými dvojčaty. O prospěšnosti sekularizace nepochybují dnes jak zastánci, tak i odpůrci církví.
U Msgre Halíka lze s jistotou předpokládat, že se bude vyjadřovat ke společenským otázkám. Pokud si kdokoli najde čas a pustí si jeho rozhovory třeba s Václavem Klausem (tehdy ještě předsedou vlády ČR), zjistí, že Tomáš Halík je ve svých názorech vysoce konsistentní. Nikdy nepodléhal momentálním společenským náladám, onomu mediálnímu mainstreamu, který přináší politické body. Mluvil a mluví vždy přesně to, co si myslí. Oslovuje mnoho posluchačů a čtenářů a jsem přesvědčen, že pokud by v jeho textech či promluvách zaznívaly falešné tóny, vyšlo by to poměrně rychle najevo.
Katolická církev je opět (pokolikáté už?) na jistém rozcestí. Podobných situací (i mnohem horších) zažila ve své dvoutisícileté historii mnoho. Velmi často vyšla z těchto rozkolů oslabena, s mnoha ranami, které jsou patrné dodnes. Současná hlava církve papež František je nositelem jistého nového pojetí, které započal jeho předchůdce Jan Pavel II. Obrazně řečeno, dělá z církve paláců a obřadných seancí skutečnou polní nemocnici, kam mohou přicházet se svými ranami úplně všichni. Jeho výrok po zvolení hlavou církve, kdy odmítl na sebe vložit slavnostní ornát se slovy „monsignore, karneval skončil“, možno brát jako jakýsi všeříkající symbol.
Člověk, sledující pozorně naši veřejnou a církevní scénu nemůže přehlédnout, že Msgre Tomáš Halík má k pojetí církve papeže Františka přeci jen o cosi blíže než český primas. Jejich spor a eventuální trest pro hierarchicky podřízeného Tomáše Halíka by katolické církvi velmi ublížil, stejně jako se tomu stalo na Slovensku, kdy byl církevně „odstraněn“ populární biskup Bezák. Už samotný spor, který prostě nemůže mít vítěze, katolické církvi ubližuje.
Věřme, že se oba dva inteligentní muži domluví tak, aby jizvy po nedávných událostech byly co nejmenší.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora