Za okamžik se zastavím u událostí, která se stala, a to byly doplňovací volby do Senátu v listopadu 2006. Nejprve ale k události, která se nestala. V roce předchozím, tedy v roce 2005, nebyla dvěma významnými evropskými státy ratifikována dlouze a široce diskutovaná Smlouva o ústavě pro Evropu, zjednodušeně Evropská ústava. Tento fakt zákonitě proměnil předpokládané politické události roku 2006 v celé Evropě, a tedy i u nás. Pokud by totiž byla podle původních plánů smlouva ratifikována a ratifikace oficiálně oznámena všemi signatářskými státy, měla vstoupit v platnost 1. listopadu 2006.
Jenomže ve Francii občané odmítli text ústavy 29. května 2005 a v Nizozemsku 1. června 2005. S ohledem na tyto výsledky Evropská rada na svém zasedání ve dnech 16. a 17. června 2005 prohlásila, že „datum 1. listopadu 2006, které bylo původně stanoveno pro dokončení ratifikací, již není udržitelné, protože státy, které neratifikovaly, nebudou schopny poskytnout jinou odpověď dříve než v polovině roku 2007“. „Současné období,“ jak píše oficiální stanovisko, „je tedy pro všechny členské státy, ať už ústavu ratifikovaly nebo ne, obdobím úvah, vysvětlování a diskusí. Evropská rada přezkoumá stav diskusí o ratifikaci ústavní smlouvy.“
Nepřijetí ústavy Francií a Nizozemskem následně znamenalo zastavení procesu ratifikací v dalších zemích, mimo jiné i u nás. Vyvolalo to pochopitelně mnoho vnitropolitických dopadů. Předně byla takto nepřímo potvrzena slova Václava Klause, který jako jediný upozorňoval na rizika přijetí Evropské ústavy ve znění, které bylo předloženo v roce 2005. Jeho výhrady směřovaly především tím směrem, že ústava významně omezuje práva a právní integritu jednotlivých členských států a upřednostňuje centrální rozhodování z Bruselu či Štrasburku. Je možná jen zdánlivým paradoxem, že ačkoli Václav Klaus tyto výhrady evropské ústavě adresoval z pozice pravicového, konzervativního politika, Francie odmítla ústavu víceméně z týchž důvodů, jakkoli tamní voliči či spíše nevoliči se vymezovali víceméně levicově. Obava o národní sebeurčení a dostatečnou míru autonomního rozhodování tedy vedla napříč ideologiemi. Ústava se tak ocitla na křižovatce.
V diskusích kolem procesu přijetí ústavy stála nesporná většina našich novinářů spíše na straně ANO pro ústavu. Argumenty byly různé: od prosté negace postoje presidenta Klause, k němuž má řada novinářů letité a tradiční výhrady a animozity, takže vše, co je od Klause, odmítají jaksi z principu, až po jakýsi všeobjímající eurooptimismus, který předpokládá, že v nové spojené Evropě budeme bohatší, bezpečnější a spravedlivější. Tato rétorika byla někdy až utopistická a připomínala vize dávných průkopníků socialismu. Nepřijetí ústavy bylo pro tyto novináře velkou ranou. Jejich reakce proto byla více než rozpačitá. Rozhodně v ní bylo méně věcného zdůvodnění a analýzy, proč ústava nebyla přijata, a místo toho mnozí hned spekulovali nad procesními možnostmi, tedy kdy zase bude možné myšlenku ústavy oživit a případně ji v nějaké nové ratifikaci přijmout.
Tomu ostatně přihrává i stanovisko Evropské rady, které hned ve zprávě o nepřijetí ústavy uvádí, že „proces ratifikace členskými státy nebyl ukončen. Jeho harmonogram bude v případě nutnosti upraven podle potřeb členských států, které ústavu ještě neratifikovaly.“ Tím se pro ústavu jakoby otevřela zadní vrátka, jimiž se dnes přívrženci tohoto dokumentu opět poslední dobou vracejí a spolu s nimi i jejich téma. Ostatně sama Evropská rada si stanovila polovinu roku 2007 jako datum, k němuž má směřovat diskuse, co dál s evropskou ústavou. Je tedy zřejmé, že nás toto téma bude provázet i rokem letošním.
Druhé téma, jak bylo výše řečeno, jsou senátní volby. Na nich by nebylo nic převratného, šlo o volby doplňovací, účast v nich nebyla významně vyšší než obvyklých 20%, nakonec ústavní role Senátu až dosud byla vnímána spíše jako pojistná, než jako určující. A přece právě tyto volby jsou v jednom bodě zvláštní a první. Zvítězila v nich totiž jedna strana – ODS – a to způsobem, který jí umožnil Senát ovládnout, získat v něm nadpoloviční jednobarevnou většinu. Nabízí se úvaha, zda tento důsledek – viditelné a jasné rozvrstvení politických sil, které je tak vzdáleno přetlačování po volbách do Sněmovny - není výsledkem většinového volebního systému. Zda by tedy takový systém nebyl vhodnější pro celé naše parlamentní uspořádání a zda by to nebyla jistá garance toho, že se patový stav a faktické bezvládí druhého půlroku 2006 už s největší pravděpodobností v budoucnu nezopakuje. Senátní volby a triumf jedné strany v nich tedy znovu nastoluje téma změny volebního systému. A vrací do hry nejen vzpomínku na dobu, kdy Václav Klaus s Milošem Zemanem prosadili reformu volebního systému, který se začínal tomu většinovému velmi blížit, a teprve na podnět tehdejšího presidenta Havla Ústavní soud vše vrátil do původního stavu. Tedy toho, podle něhož víceméně volíme v poměrném systému do Sněmovny dnes, čehož důsledkem je právě možnost toho patového výsledku.
Naši novináři byli z velké části tradičně odpůrci většinového volebního systému. Argumentovali tím, že tento systém potlačuje roli a zmenšuje příležitosti menším stranám jako byly v minulosti ODA, US či dosud KDU-ČSL a nově SZ. Tento argument média převzala bez hlubší analýzy faktického stavu právě od expresidenta Havla. A v tomto směru také předávají tento tradiční předsudek veřejnosti. Může se ale stát, ba dokonce je to velmi pravděpodobné, že veřejnost začne být k této „pravdě“ už zcela rezistentní a sama si na svých zákonodárcích změnu volebního systému ve většinový vynutí. Protože to bude cítit – asi správně – jako jedinou přímou cestu z politického bludiště.
I to je neobyčejně důležitý podnět vzešlý z událostí roku 2006, který má silné aspirace promluvit do reality roku, jenž právě začíná. Nechme se překvapit. Jisté je jediné: nebude to rok fádní a politicky bezobsažný.
(Psáno pro Česká média)
Petr Žantovský