O rekapitulaci vývoje české politiky, ekonomiky a vůbec společnosti jsme zůstali ochuzeni. Přitom by rozhodně nebyla nudná.
Zhroucením Československa jsme se stali nezvykle homogenním státem. V první řadě národnostně. S Němci jsme se vypořádali krátce po druhé světové válce, s nezbednými Slováky dva roky po úmrtí komunistického režimu. Menšin nám moc nezbylo, přičemž tu nejviditelnější, romskou, setrvale považujeme za mlýnský kámen na našem krku. Nevšímáme si, nakolik obohacující je pro majoritní populaci zejména kulturní rozmanitost. Zakládáme si na tom, že žijeme uprostřed Evropy v úrodné kotlině ohraničené horami, z jednoho konce země na druhý přejedeme za pár hodin a nic nás nenutí potýkat se s rušivými vlivy. Pouze sociální rozdíly čas od času vyvolají rozruch. Jenže hlavně pro pražské elity jsou problémy Ostravska či Ústecka vytěsněny kamsi na okraj státu i zájmu.
Krach federativní koncepce, u jejíhož zrodu stáli Masaryk, Beneš a Štefánik, způsobila neochota Čechů vyjednávat, ustupovat a vciťovat se do kůže partnerů. Pak se nelze divit, že dnes tak obtížně nacházíme společnou řeč s ostatními členy Evropské unie. Izolacionalistická tendence, jež svého vrcholu dosáhla Topolánkovou vládou, navazuje na snahu uzavřít se před okolním světem a hrát si na vlastním písečku. Snad jenom Američany jsme připraveni na něj vpustit, protože si naivně myslíme, že coby jejich výspa v jádru starého kontinentu máme obstaránu bezpečnost a prosperitu.
Naštěstí se v uplynulých patnácti letech podařilo také ukotvit Českou republiku v Severoatlantické alianci a Evropské unii. Kontakty se Slovenskem rozštěpení společného státu nezhoršilo a s Německem byly navázány výborné vztahy jako nikdy předtím. S Poláky vycházíme korektně a pragmaticky. Toliko tvrdohlaví Rakušané, o nichž současný ministr zahraničí Schwarzenberg nespravedlivě mluví jako o idiotech, nám kazí středoevropskou idylku.
Aby však nebylo důvodů k chlubení příliš, vystřídal Havlovu vyhlášenou diplomacii Klausův varietní styl, polemizující kdykoli s kýmkoli, leč do roztrhání těla, a evropský rozměr středolevých vlád překryla zahradilovská doktrína tzv. realismu, jejíž zásadou je českým spojencům nic nedarovat. Odstartovali jsme jako protagonisté mírového a přátelského rozdělení vícenárodního státu a dospěli do stádia, kdy jsme pokládání za evropské potížisty, rebely bez příčiny.
Ani domácí politika nevzkvétá. Princip solidarity a sociální soudržnosti je neustále torpédován, naposledy vládním reformním batohem. O sociální stát je vedena ostrá bitva, v níž ignorujeme debatu o efektivitě, zato ale máváme barvitými ideologickými prapory.
Ekonomická transformace se v roce 1992 vymkla z opoziční kontroly. Nastala zlatá éra úprku ekonomů před právníky a bankovního socialismu. Byla to paradoxně levice, kdo vrátil tuzemské hospodářství do běžných evropských kolejí.
Přinejmenším ve volebním období do léta 1996 docházelo k přehlížení politické opozice, o poměrném zastoupení v orgánech Sněmovny se mohlo poslancům jenom zdát. Podstatné zákony byly protlačovány vládní většinou. Nestandardní bylo i řešení situace po volbách 1998 Smlouvou o vytvoření stabilního politického prostředí, kterou občanští demokraté kooperující se sociální demokracií pojmenovali jako opoziční smlouvu.
Ústava České republiky, jež začala platit k prvnímu lednu 1992, rovněž nebyla ukázkou příkladného politického kompromisu. Levice jen horko těžko probojovala, aby se Listina základních práv a svobod stala součástí ústavního pořádku. Slabá vůle též byla k oživení některých institucí – např. Senátu, krajských samospráv nebo ombudsmana.
Centralizace se nejdřív snoubila s arogancí a fenoménem, který Jiří Dienstbier nazval pravicovým bolševismem. Teprve časem se podařilo uplatnit alespoň elementární politickou kulturu založenou na dialogu a rozdělení moci.
Za pozitivní jev v uplynulých patnácti letech můžeme označit zpřehlednění politického spektra. Zpočátku vládla samostatné České republice pravicová koalice pouze nepatrně silnější („stopětková“), než je ta stávající. Opírala se o sebevědomou ODS sloučenou s Křesťansko-demokratickou stranou (76 mandátů), dále o Občanskou demokratickou alianci (14 mandátů) a KDU-ČSL (15 mandátů). Opozice byla roztříštěná na komunistický Levý blok (s 35 mandáty), slabé sociální demokraty (16 mandátů), venkovsky raženou Liberálně sociální unii (16 mandátů), moravisty z HSD-SMS (14 mandátů) a Sládkovy republikány (14 mandátů).
Zatímco menší pravicové strany dodnes prožívají všelijaké přeskupování, za tři pětiletky se pročistily levicové proudy a etablovala se sociální demokracie, jež po roce 1998 a zejména 2002 prokázala talent vládnout zodpovědně a demokraticky.
Výrazně jí v tom pomáhal nadějný vývoj české ekonomiky. Zakolísání, které provázelo odchod druhého Klausova kabinetu a které do značné míry v roce 1997 zastínil skandál s financováním ODS, vyrovnala ale nejen aktivita vlády, svázaná s ekonomickou integrací České republiky do evropského prostoru, nýbrž především výkonnost domácích firem a činorodost podnikatelů.
Ve schopnosti přežít a zajistit si solidní životní úroveň Češi vždy vynikali. Nepotrpíme si na ideje, programy a hesla. Zato sázíme na šikovnost, obratnost, vytrvalost. Ctíme hlavně to, co je jednoduché a zřetelné. Možná také proto šílíme nadšením nad zisky sportovců, kdežto úspěchy osobností vědy či kultury nás nechávají chladnějšími.
Prosincový výzkum agentury CVVM prozradil, že během dvou let počet Čechů hrdých na své občanství poklesl o osm procentních bodů na 49 procent. 73 procent nás by si Česko vybralo za zemi, kde bychom chtěli žít. Nicméně jen třetina dotazovaných uvedla, že by se dobrovolně přihlásila k účasti na obraně vlasti, pokud by se země ocitla ve vojenském ohrožení. Odtud asi vyvěrá i ono přehlédnutí patnáctých narozenin České republiky.
Proto se aspoň masochisticky potěšme výstižnou hitparádou položek, kvůli kterým čeští občané zakoušejí stud. První příčka patří tradičně zločinnosti, druhá korupci a třetí chování politiků.
Zkrátka a dobře: poměry se od pádu předlistopadového režimu rapidně zlepšily, ovšem na vyspělé demokracie se nadále díváme z uctivé vzdálenosti.
Psáno pro ČRo6 a časopis Trend