Ne vždy je však vedení odborů natolik zodpovědné a prozíravé, jsou totiž odbory různé a vůbec se nebudeme zabývat nebožkou ROH, tou převodovou pákou strany. V tržní ekonomice nejsou odbory na rekreace nebo kolekce, ale na vyjednání optimální ceny práce a solidních pracovních podmínek.Tak zvané “žluťácké odbory„ byly v minulosti spřaženy s vedením podniku a tlumily požadavky zaměstnanců. Pokud podnik prosperoval, mohli se zaměstnanci cítit docela dobře, přišla-li však krize, bylo zpravidla zle. Z minula známe také tzv.„rudé odbory“, které v době konjunktury prosazovaly oprávněné požadavky, ale běda, když nastaly komplikace s odbytem. To potom jejich nároky mohly ohrozit samu existenci podniku, když nebyly ochotny přistoupit na rozumný kompromis.
Teď chystají protest státní zaměstnanci proti snížení mzdy o čtyři procenta, tedy asi o tisícovku v průměru měsíčně. Mám takové tušení, že to ani nejsou ti zaměstnanci, ale spíš jejich odboroví předáci, kteří se potřebují z nějakých důvodů zviditelnit. Nechce se věřit, že když dnes přišlo dalších tři sta tisíc lidí o práci (to mluvím o těch, co chtějí pracovat, ne o zbývajících z půl milionu evidovaných), když statisíce přicházejí o větší peníze jak uvedeno výše, že ta tisícovka je to hlavní a že kvůli ní je třeba protestovat právě teď.
Státní zaměstnanci mají výhodu proti ostatním v jistotě pracovního místa, to dokáže ocenit jen ten, kdo žije v neustálé obavě z výpovědi, jen ten ví, co je to za stres. Stát se dostal do rozpočtových obtíží nejen vlivem minulých chyb, které každý z nás vidí jinde, ale hlavně příchodem světové krize, kterou šlo u nás těžko ovlivnit. Neudělá-li úsporná opatření, budeme na nejlepší cestě k mnohem bolestivějším zásahům a nebudou to jen čtyři procenta! Zase je třeba připomenout Maďarsko, tam to postihlo všechny vrstvy, i důchodce, a kupodivu žádná revoluce se tam nekoná, hrozba státního bankrotu je neúprosná.
Platy státním zaměstnancům i zaměstnancům státních podniků rostly v posledních letech rychleji než v podnikatelské sféře a jen v málo ostatních podnicích dosahuje průměrný plat jejich výše. Do mezd manažerů v podnikatelském sektoru nám nic není, ale ve vyšších platových třídách státních organizací si vyplácejí nezasloužené mzdy bez ohledu na prosperitu podniku! Tato mzdová nákaza štve veřejnost a tím nahrává populistům. Je to opačný extrém, do kterého padáme po letech rovnostářství. Případ aerolinií silně připomíná řízený proces k privatizaci za hubičku při podezřelém přihlížení odborové organizace. Stát to neumí ohlídat jako spoustu jiných věcí, ale to není důvod, abychom jej přivedli na buben.
Projevuje se tu známý efekt: proti státu se odborům zpravidla daří vydupat to, co by se proti manažerům soukromých firem nepodařilo. Ti by pohrozili propouštěním nebo dokonce zavřením provozu, kdežto státní úředníci většinou ustoupí, aby nedošlo ke stávce, na které si smlsnou media. Ta stát většinou programově kritizují hlava nehlava, nezastanou se jej ani tehdy, když je v právu, jako by nebyl naším společným dílem, ale Vídně nebo Moskvy! (Ti hloupí budou tvrdit, že Washingtonu.) Tohoto si jsou moc dobře vědomi odboroví předáci svazů státních zaměstnanců (někteří asi dost narudlí) a snad tak chtějí dokazovat svou potřebnost. Příležitost vyjednávat o dorovnání dnešní ztráty budou mít, až pomine krize!. Státních zaměstnanců je okolo tři čtvrtě milionu, s rizikem zdraví a života pracuje sotva desetina z nich a ty by snad bylo možné z úspor vyjmout. Ostatní nejsou ti nejpotřebnější a media by se neměla stydět jim to dát najevo, státu se tentokrát zastat a vysvětlit jim, že jejich požadavky budou ještě zvyšovat už beztak hrozivý dluh státního rozpočtu. Žití na dluh se ještě nikdy nikomu nevyplatilo, ať už jej zavinil kdokoliv.