Český dluhový balíček činí téměř 40% našeho HDP, což je pořád ještě proklatě málo, ale když se k tomu přičtou dluhy oněch šestnácti zemí Evropské unie, které jsou na tom hůř než my, pak uznávám, že balíček k balíčku je už pěkná hromada. Když i ekonomické kolosy jako Německo a Velká Británie mají veřejné dluhy ve výši kolem 80% svého HDP, když Itálie se přehoupla daleko přes 110% a „bruselská“ Belgie se ke stovce blíží, nemluvě o 130% Řecku, to už jdou žerty stranou. Jako celek se EU blíží k 80% (!), veřejný dluh schopných Japonců činí prý už 190% jejich HDP a nejbohatší země světa - USA se svými dlužnými 92% nemá ke stovce daleko. Hned mě napadá: Kde jsou ty děti a ta vnoučata, která si jednou přijdou na tak velký balík?
Na každém kroku čtu a drahně týdnů poslouchám, že Česku hrozí bankrot. Nejsem naivní, předvolebním billboardům všechno nevěřím, ba i noviny beru před volbami s rezervou, ale myšlenku státního krachu mi vnucují i strany, které chtějí prosperitu, samy sebe mají za odpovědné a ctí tradici. Když i ony bijí na poplach, nelze nad tím jen tak mávnout rukou. Někdo z těch moudrých straníků by měl nám občanům leccos vysvětlit, abychom porozuměli:
Zaprvé – jak se ptám v úvodu – kde jsou ony děti, které od těch všech světových „minusových“ dětí budou jednou inkasovat, když mezi státy platí jako v rodině: je-li dlužník, musí být i věřitel? Čí jsou ty šťastné děti? Jakým jazykem mluví? Kde je hledat?
Zadruhé - nejsou-li ony „globálně“ ztracené „prachy“ v prachu, kdo je toho času právě drží? Banky to nejspíš nebudou, když jim – jak je obecně známo – trn z paty před časem tahal nejen náš zchudlý stát, ale nedávno i celá zadlužená Evropa a nejvíc Obamova „recesní“ Amerika.
Zatřetí - když krize donutila potápějící se státy zachraňovat tonoucí finančníky a jejich peněžní ústavy stamiliardovými injekcemi, aby nepadli ke dnu a chytli dech, jak je možné, že nyní se ti zachránění opět těší ze zisků a státy - zachránci se topí dál? Rozum to člověku nebere. Ale vraťme se domů, protože tam je nejlíp:
Jak je – začtvrté – možné, že česká média nebijí na poplach, když poštovní poukázky na splacení 121 tisíc korun posílá nevinným občanům nikoli osoba politikou netknutá, ale člověk, který byl za levicových vlád předsedou poslaneckého rozpočtového výboru a za pravicových vlád ministrem financí? Nikdo si nevšiml té nebetyčné drzosti?
Zapáté - jak je možné, že zadlužený stát dlouhé roky bezradně přešlapuje nad všemi těmi úspěšnými - protože ziskovými - dolarovými milionáři na Bahamách, Bermudách, Seychelách atd. i doma? Jak je možné, že zadlužený stát usilovně neřeší stamiliardové daňové úniky z topné nafty a černého lihu a různých podvodných korupčních transakcí, spekulací a manipulací? A místo toho se bezostyšně a plošně „vrhá“ s lehkým srdcem na maminky a jejich mateřskou, na dávky lidem v hmotné nouzi, na přídavky na děti, na pacienty, na invalidy a na důchodce… Jak je toto všechno možné?
Obávám se, že v našem Česku se adresných složenek směřujících k prevítům všeho druhu hned tak nedočkáme. Možná fundovaných odpovědí na těch pár mých otázek ano, protože řeči se vedou a voda teče.
Jablonec nad Nisou