Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Okrajové politické téma – 2. část

13.11.2009

Kdo koho a proč vlastně vraždil

Pokračování článku napsaného jako reakce na články B. Doležala 28. říjen a český polostát a Pieta po Postoloprstsku.

Naše civilizace je postavena na zásadě, že „nic se neděje bez příčiny“. Každá událost má svoji příčinu a svůj následek. Také víme, že každý děj má svoji materielní podstatu, svoji historii, svoji logiku a řídí se zákony, které lze objektivně popsat. Co se týče chování lidí a skupin dospěla věda k poznání, že vnitřní a vnější vztahy jsou u lidí a lidských skupin tak složité, že jsme teprve na začátku celkového poznání. Lidově se pak používá onen bonmot ze Švejka, že „život lidskej je tak složitej, že život obyčejnýho člověka je proti tomu úplný hovno.“

Mnozí propagandisté a manipulátoři se pak na druhou stranu snaží vytvořit zdánlivě jednoduché (a většinou naprosto špatné či lživé) „pravdy“ které mnoha lidem nejvíce vyhovují. Otázka česko-sudetoněmeckého vztahu je toho doslova zářným příkladem.

Již několik let je vedena kampaň, kdy je na základě různých „aktivit“ a „senzačních“ objevů propagandisticky ovlivňováno veřejné myšlení. Se zcela jasným záměrem zmanipulovat je tak, aby byla v obecném povědomí zkreslena fakta o příčinách, průběhu a výsledcích II. světové války. Tato kampaň je cíleně vedena se zaměřením vyvolat ve střední Evropě a potažmo v celé Evropě dojem, že hlavními viníky celého konfliktu jsou Češi, a nejvíce jejich tehdejší president Dr. Edvard Beneš.

Toto téma se nese ve všech pokusech „objektivně otevírat staré otázky“.

Jedním z nejnovějších pokusů byl článek na Aktuálně Největší poválečný masakr Němců byl vyřešen. Známe vrahy, dat. 1. 6. 2009, autor Eliška Bártová. POZOR: čas 07.00 hod.

Příběh se týká doby května a června 1945. Tehdy byly v kasárnách sloužících předtím německé posádce a nacisty zřízeném bývalém zajateckém lágru a koncentračním táboře pro „židovské míšence„ shromážděni místní Němci. Již označení „místní Němci“ je zavádějící, jak později uvidíme

Po přečtení polobulvárního článku plného „možná“, a „podle svědectví“ nejmenovaného W. Z. zjistíme, že titulek článku prachsprostě lže. Bylo – možná nepřesně a bez pevných podkladů - pouze na základě svědeckých výpovědí odsunutých pokládat za nejvýše pravděpodobné, že bylo zavražděno („popraveno“) pět mladých Němců. Nic víc a nic míň. Vinu za zastřelení mladých Němců – dle českých obyvatel, členů Hitlerjugend – pravděpodobně nesou štábní kapitán Vojtěch Černý a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Tento Marek byl podle svědectví pachatelem ještě tří dalších vražd.

V článku se ovšem objevuje tvrzení, že: „Začínal červen 1945 a v Postoloprtech československá armáda soustředila tisíce Němců. 763 z nich bez soudu prokazatelně zastřelila. Šlo o největší poválečný masakr v tehdejším Československu.“ V obou článcích však o údajné hromadné vraždě žádný relevantní údaj není, jen výpověď „nedobrovolného hrobníka“, tehdy 15letého sudetského Němce. Ani on však podle vlastní výpovědi žádnou popravu neviděl.

Z důkazy se tedy autorka moc neobtěžuje, zato se však odvolává na článek na Aktualitách nazvaný Největší masakr: Sto lopat, sto motyk, 736 zastřelených.

Podíváme-li se však podrobně na tento „důkazový článek“, který má v čtenáři vzbudit dojem serióznosti a ověřených informací, zjistíme že se jedná o článek u kterého je uveden jako autor – světe, div se, opět Eliška Bátrová. Datum opět 1. 6. 2009 ovšem hodina vložení je 12. 55! To jsou věci! Tak nejdřív vyjde senzační článek o největším masakru v ČSR a ten se odvolává na článek, který byl napsán později než ten původní … Já sice vím, že se články na Aktualně.cz průběžně upravují, ale jedno je jasné. Novinář s nemá odvolávat jako na důkaz na svůj vlastní článek.

Jinak to celé připomíná fintu z dob totality. V ní vynikala sovětská KGB. Ta si „objednala“ nějaký senzační článek od „spřáteleného“ novináře, třeba indického. O tom, že AIDS vyvinuli v USA a že v tom má prsty CIA. A pak napsali článek v Pravdě, kde se odvolávali na ten původní indický článek. Vše pak převzala třeba L´Humanité, od ní Rudé Právo, pak New York Times a „nová pravda„ byla vytvořena. Vždyť to psali fšude, že?!

Na mediální scénu vrátila tento „srdceryvný“ příběh tiskovina Landeszeitung č. 18 z 29. srpna 2006. Landeszeitung je vydávána v ČR a dotována českým ministerstvem kultury jako tiskovina pro německou menšinu tedy „Landeszeitung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien“. Překlad série článků o „Násilí na Němcích“ si můžete přečíst na http://www.ksl.wz.cz/Listy56.htm. Komentáře netřeba.

Podíváte-li se na internet, zjistíte, že jako na povel se po článku paní Bártové objevily desítky článků, blogů a podobně, které vycházely ze shora uvedených materiálů. Landeszeitung pak vycházel z materiálů Landsmašaftu, které naleznete na http://www.sudeten.de/cms/, kde vyhledáte stránky Postoloprty (Postelberg), Saaz (Žatec), Laun (Louny), Komotau(Chomutov).

Mistrovské dílo se podařilo! Například MfD v tištěném vydání dne 9. listopadu 2009 u článku Martina Komárka Nevinným obětem, který doprovodilo fotografií zavražděných osob. Ta byla ovšem už předtím k nalezení na webu českých nácků (Autonomních nacionalistů). MfD ji doprovodila textem „Oběti“. No, on ten obrázek nejpravděpodobněji zobrazuje, pokud mne paměť neklame, zastřelené obyvatele pražské čtvrti Pankrác. Hromadná vražda Pražanů, a to včetně žen a dětí (některých německé národnosti), byla spáchána v květnu 1945 za Pražského povstání. Pachatelem byly jednotky SS. Pokud se náhodou nepletu, tak je to bezvadný, co?! Protože nejsou k dispozici žádné fotografie zastřelených v Postoloprtech, tak MfD použije stejnou fotku jako čeští nacisté.

Z podobného materiálů bylo zřejmě čerpáno v stati uveřejněné na stránkách podivného internetového periodika „Náš směr“, kde je silně „masakr“ odsuzován. Jak by ne?! „Náš směr“ na čestném místě na hlavní stránce uvádí jako motto periodika citát od snad nejznámějšího kolaboranta Protektorátu, Emanuela Moravce.

V mnoha článcích se pak opakují mantry, které desetiletí propaguje Landsmannschaft. Například oblíbené tvrzení, že tyto zločiny páchali hlavně „kolaboranti“ a „zbabělci“, aby zakryli svá selhání. Ne že by se to nemohlo stávat. Ale již letmý průzkum ukáže, že tomu tak většinou není. Například u událostí silně propíraných v tisku v poslední době - to je Postoloprtský případ a vraždy Němců v Kamenné na Jihlavsku viz Reflex č. 39/2009, článek Půlnoční masakr – i u případu skutečného masakru na karpatských Němcích v Přerově se ukazuje, že iniciátory byli lidé, kteří prošli německými věznicemi anebo koncentračními tábory. V případě Postoloprt pak údajně i vojáci čs. armády původem z Volyně na Ukrajině. To dokazuje vylhanost tvrzení o pomstě „ kolaborantů“. Spíše to ukazuje na reakci lidí, kteří prožili mimořádný devastující a traumatický zážitek. Byli německým nacistickým násilím natolik psychicky porušeni, že začali považovat násilí a vraždy za adekvátní způsob řešení. O tom, jak se projevují takováto trauma, najdete dostatek materiálu v odborných knihách, které se důsledky válek a mučení zabývají.

Další uměle vytvářenou „pravdou“ je to, že „mírumilovní sudetští Němci“ byli v době „míru“ (t. j. po 9. 5. 1945) hromadně vražděni českou lůzou. Ukážeme si, jak takový „mír“ a co mu předcházelo v bezprostředních týdnech, vypadal.

Ale musíme se vrátit k pochopení všeho do Postoloprt. Německá většina obyvatel města patřila již z dob Rakouska-Uherska k německým nacionalistům, kteří považovali vznik ČSR za národní i osobní porážku a ponížení. Henleinovy strana zde byla velice aktivní již od doby svého založení. Dále viz kronika Postoloprt.

Cituji: … V Postoloprtech… bylo obyvatelstvo spíše německo – české.

Po vyhlášení České republiky se situace přechodně uklidnila...

Netrvalo dlouho a mezi lidmi se začalo rozlišovat, kdo kam patří. Dokonce si v roce 1937 přijel Postoloprty prohlédnout i Konrád Henlein (ve skutečnosti tam byl agitovat a informovat o plánech převratu své soukmenovce. Pozn. aut.) Postoloprty se staly 6. října roku 1938 součástí Sudet. Úřady byly obsazeny, četnictvo sloužilo pouze jako pomocný orgán operujícím německým jednotkám.

…. Němci perzekuovali Čechy, německé obyvatelstvo nesouhlasící s hitlerovskou propagandou a zejména židovskou komunitu, která byla v Postoloprtech velice početná.

Rasové čistky se nevyhnuly ani našemu městu. (velice „korektně evropsky“ je zde sděleno, že všichni Židé v městě byli zbaveni majetku, uvězněni a později většina poslána do plynu. Do jejich bytů a domů se nastěhovali funkcionáři SDP a příslušníci SS a Wehrmachtu – vedle města je letiště a ve městě byla kasárna. Pozn. autora)

…. Válečná léta přinesla silné poněmčení města, protože většina českých obyvatel uprchla před násilím dále do vnitrozemí. Postoloprtští Němci zpočátku radostně vítali nové poměry, zejména nadšeně přejmenovávali ulice, ale s tím, jak se měnil průběh války v neprospěch Třetí říše, stoupaly lidské ztráty a měnil se i postoj značné části obyvatel.

V roce 1943 byly …. zřízeny koncentrační lágry pro židovské míšence ….. Mezi ně patřil právě postoloprtský lágr v bažantnici, který fungoval až do dubna 1945. …..

Vězněni zde nebyli pouze obyvatelé Žatecka, ale ze všech koutů protektorátu. Vězňové pracovali společně se sovětskými, francouzskými, anglickými a srbskými zajatci na letišti v Žatci a po náletech jezdili odklízet trosky do mosteckých dolů a chemických závodů v Litvínově.

S blížícím se koncem války procházeli přes Postoloprty tzv. národní hosté, Němci prchající před postupující východní frontou (a byli tam i ubytováváni - pozn. aut.). …. a zajatci a političtí vězňové (eskortovaní SS, Wehrmachtem a Volkssturmem), jejichž pochod smrti na jaře 1945 poskytl hrůznou podívanou. Napětí posledních dnů války, kdy se německé jednotky chystaly k poslednímu zoufalému odporu, ukončil příjezd jednotek Rudé armády v ranních hodinách 9. května 1945. V Postoloprtech se téhož dne ujal správy Národní výbor a spolu s ozbrojenými dobrovolníky dosáhl postupného uklidnění situace. (To je, mírně řečeno, nepřesné vyjádření. Sověti byli v Praze a značná část vojenských osob Říše se pohybovala v celém rajonu a podle pokynů NSDAP a Himmlera vycvičení členové Wehrwolfu organizovali sabotáže.)

Poněkud se ale v „učesané historii města“ „cudně„ zamlčuje, že Postoloprty byly známou baštou nacismu. Také zde chybí informace, jak to bylo s táborem vojenských zajatců v Postoloprtech.

Hledáte-li odpovědi na tyto otázky, zjistíte, že jakoby náhodou si žádný z německých „pamětníků“ nepamatuje, co se stalo například se zajatci, když byl v bažantnici zřízen koncentrák pro židovské míšence. Zajatci a vězni KZ všude okupované Evropě hromadně umírali. Žeby v Postoloprtech neumírali? Žeby?! To asi ne!

Takže kam s poděly mrtvoly zajatců? Ví se, že při pracích na letišti Žatec a zvláště při odklízení trosek v městech a továrnách po bombardování a při likvidaci nevybuchlých bomb byla obrovská úmrtnost! Ostatně jako ve všech zajateckých táborech.

Také nelze prakticky najít zmínku o tom, co se stalo s mrtvými z koncentráku „židovských míšenců“ v Bažantnici? Kam se poděli? Co se s nimi dělo, když zemřeli? Kdo a hlavně kam je pohřbíval? Na německý hřbitov určitě ne! Kde jsou tedy ty mrtvoly? Našly se vůbec? Záhadně se ztratily? Kde mají hroby? Společné hroby aby bylo jasné! Heftlinkům a židům se luxus vlastních hrobů nepovoloval!

Jak to, že si na to nikdo z jinak tak neomylných německých „pamětníků“ nepamatuje? Nebo se jich nikdo z „investigativních“ novinářů neptal? A nejsou to náhodou ty mrtvoly – nebo část z nich - nalezené v několika různých hromadných hrobech v Postoloprtech v roce 1947? U kterých se nenašly žádné identifikační markanty? U zabitých postoloprstkých Němcích by se měly najít značky na oděvech, nějaké doklady atd. Jediní, kteří žádné doklady neměli, byli buď zajatci, anebo vězni z koncentračního tábora.

S čím lze úspěšně polemizovat, je tvrzení, že ke konci války se „měnil i postoj značné části obyvatel„. Podívejme se, jak vypadal postoj většiny sudetských Němců ke konci války. Jako příklad si vezměme průběh „pochodů smrti“, což je téma již šedesát let z různých důvodů nepopulární. Za komunistů třeba proto, že mnoho pochodů smrti vyšlo z území bývalé NDR a to, jak si pamatujeme, byli ti „Němci, co u Stalingradu stříleli do vzduchu“, že?!

Pochody smrti vězňů z lágrů a koncentračních táborů začaly, jakmile se spojenecké armády daly do pohybu do nitra Německa. Tedy na podzim 1944. Tehdy poněkud neorganizovaně a pod tlakem událostí. Ovšem dne 14. ledna 1945 vydal Himmler rozkaz „V návaznosti na směrnice pro spálenou zemi ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung – útlum, vyklizení, ochromení, zničení)“ – rozhodl, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Ani jeden politický vězeň se nesmí dostat živý do rukou vítězných mocností – Sovětského svazu, Američanů a Britů.“Jejich velitelé dostali přísný rozkaz – vězně evakuovat a postupně nejrůznějšími formami likvidovat. Nejsnadnější bylo vyhnat desetitisíce zubožených lidských trosek na pověstné pochody a transporty smrti.

Jeden z těchto pochodů, o kterém se nelze dozvědět téměř žádné podrobnosti, procházel také Postoloprty někdy mezi 2. a 4. květnem 1945. Tyto pochody viděly tisíce očí. Německých i českých. I v Postoloprtech.

Osvěžme si tedy paměť, co předcházelo tomu sudetskou propagandou tak omílanému „míru“ před 9. 5. 1945. Zde máme některá fakta, část událostí je z blízkosti Postoloprt.

-O rozsahu pochodů smrti v Sudetech a Protektorátu si lze učinit představu podle přibližných údajů. Např.

1) obcemi Chotětov, Hřivno a Sušno na Mladoboleslavsku prošlo od 24. února do 14. března 1945 odhadem 40 000 zajatců. Přes obce Bašnice a Horní a Dolní Dobrou od 18. února do 4. března asi 60 000 zajatců, hlavně sovětských.

2) V době od 10. dubna do 5. května 1945 prošlo po státní silnici z Lovosic do Terezína a Litoměřic asi šest až sedm transportů politických vězňů, v nichž byli jak muži, tak ženy a děti. V transportu bylo průměrně 600 až 1000 osob ve strašně zuboženém stavu a pokud se dalo zjistit, všech národností. Transport střežili většinou staří vojáci volkssturmu, mezi nimi vždy několik příslušníků SS a ženy v uniformách RAD. Vězni byli úplně vysílení a sotva schopni chůze, a byli neustále pobízeni k další chůzi ranami klacky a pažbami. Ženy v uniformách RAD byly prý mnohem surovější než muži. Vězňové pojídali po cestě listy pampelišek a jedné nezjištěné paní na křižovatce u Terezína, která jim dávala jídlo, otrhali i kytici květů, kterou měla v ruce, a tu snědli. Za transportem jel žebřinový vůz, na kterém byli naházeni polomrtví a mrtví, vrstvy čtyři až pět na sobě. …

3) Začátkem dubna prošel touž cestou transport ruských zajatců v počtu 2000 až 3000 mužů... zajatci byli tři dny voděni z Terezína do Litoměřic a zpět a při tom umírali. Další transporty chodily po uvedené silnici i v noci, avšak počet osob se nedal zjistit. Podle cvakotu okovaných bot a klapotu dřeváků se dalo rozpoznat, že se jedná o transporty smrti. Další pochody smrti, celkem čtyři, vždy v počtu 1500 až 2000 osob, muži a chlapci, prošly Litoměřicemi v březnu 1945, směrem k litoměřickému koncentračnímu táboru.“

- Do Tachova přijel transport vlakem od Chebu (kde byli vězni napadeni členy Hitlerjugend) a přivezl dva železniční vozy mrtvol vězňů v počtu asi 400, dále při vystupování na nádraží v Tachově a při transportu po okresní silnici k obci Schönwald bylo postříleno a jinak pobito asi 200 věznů. Vězňové, kteří na cestě padli vysílením, byli SSmany na místě stříleni malorážovou pistolí. Národnost těchto zastřelených nebyla zjištěna.

Transport byl doprovázen příslušníky SS a velitelem v hodnosti poručíka SS a příslušníky volkssturmu. Vězně ubíjeli a stříleli SSmani a mrtvoly dovezených vězňů a vězňů pobitých cestou pak byly sváženy nákladními auty na místní židovský hřbitov v Tachově, kde byly po několik dní páleny v petroleji a dehtu.

- Protokol sepsaný s Němcem Franzem Kroyem, stavitelem z Teplé:

„První transport – dle zjištění – nesměli vězňové vůbec opustit železniční vozy a při neuposlechnutí byli zabíjeni. Nedostali ani vody. Vězňové druhého transportu se směli pohybovat po kolejišti a hlady strhali všechno listí z lip a trávu s jetelem na železničních náspech a vše snědli. Německé obyvatelstvo neposkytlo vězňům žádné potravy, naopak německé ženy se svými dětmi se chodily dívat na nádraží, kde nabádaly přítomné SSmany, aby vězně pořádně bili. Při zakopávání umučených vězňů chodilo množství obyvatelstva se dívat na nahé mrtvoly házené do jam. Na hřbitovní zdi sedělo velké množství německých dětí, pozorujících zahrabávání vězňů, což jim bylo SSmany dovoleno.

V takovéto situaci čekali čeští obyvatelé Sudet a Protektorátu na konec války.

- Hlášení velitelství stanice Lovosice o pochodech a transportech smrti:

Počátkem 21. ledna 1945 byli evakuováni váleční zajatci všech národností z táborů v průmyslové oblasti Slezska a Východního Pruska do Sudet. Těsně před příchodem Rudé armády byli zajatci hnáni do kolon přímo ze svých pracovišť, bez potravin a bez nejnutnějšího vybavení pro mráz dosahující až minus 20 stupňů C.

Podle odhadu nastoupilo v lednu cestu 65 000 válečných zajatců. Byly vyklizeny tábory v Lazech, Porubě, Doubravě a k nekonečnému proudu zajatců se postupně připojovaly skupiny zajatců z Dolní Červené Vody, Horního Gruntu, Vidnavy, Krnova, Valdeku, Horní Hoštice, Petříkovic a dalších táborů. Ti všichni pochodovali a byli zabíjeni na cestách sudetské župy. Část z nich (asi 700) se omylem dostala ve vagonech do Prahy. Byli ihned rozvezeni do nemocnic.

- Jiná situace byla v severní a západní části sudetské župy. Většina táborů zde fungovala prakticky až do počátku května 1945. Až těsně před příchodem sovětské nebo americké armády opouštěli tábory strážní.

No, tak jsme s podívali do toho klidného a bukolického ráje Protektorátu a Sudet na konci války, jak jej líčí staří i noví nacisté - viz jejich výkřiky na internetu –, a na ty „nevinné sudetské Němce“, jejichž nevinné děti ve věku 10 - 14 let v Chebu napadly a bily vězně z pochodu smrti ještě v dubnu 1945 a v květnu 1945 střílely v Praze ze střech na slavící obyvatelstvo.

Byl konec války. Němci a u nás sudetští Němci se báli, děsili se budoucnosti a zuřili. Že prohráli válku. A připravovali se na konečný boj, kdy nakonec porazí své nepřátele a všechny je vyhladí. I kdyby Berlín padl, budou bojovat jako werwolfové, jak pevně mnoho z nich věřilo. Viz Wikipedia, heslo Werwolf.

Češi, kteří už věděli, že jako národ unikli záhubě, se radovali. Ale smír s Němci byl nemožný.

Scéna na další drama byla připravena.

Omlouvám se čtenářům, že budu muset napsat ještě jedno pokračování. Ale jen plním přání těch, kteří byli mnoha informacemi překvapeni a žádali o další. Ostatním se omlouvám, ostatně, koho to nezajímá, číst to přeci nemusí.



zpět na článek