Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Na okraj diskuse o Národní knihovně

23.10.2007

Svůj názor na způsob výběru vítězného návrhu na Národní knihovnu na Letné (v „anonymní“ soutěži, posuzované velmi neanonymní, autory důvěrně znající porotou), na návrh jako takový, i na jeho vhodnost pro ono konkrétní místo jsem již zhruba před půl rokem vyjádřil a nemám k tomu co dodávat. A už vůbec se nehodlám plést do technicko-administrativního sporu o to, zda návrh odpovídá podmínkám zadání.

Jde mi o něco daleko zásadnějšího (i když pro mne, jako celoživotního Pražáka, je i zacházení s Prahou zásadní – a „zacházení s Prahou“ to je. Časté porovnávání návrhu knihovny s Tančícím domem je mylné, neboť tam šlo o „zacházení“ s jedním blokem jedné ulice). Znovu se dostáváme do sporu o samotnou podstatu naší demokracie, do kterého na nikoli nedůležitém místě patří otázka veřejného rozhodování, nebo jinak, rozhodování o věcech veřejných.

Na rozdíl od komunismu s jeho specifickým pojetím „vyřešení“ vztahu soukromého a veřejného – při faktickém potlačení soukromého a převedení veřejného do zcela voluntaristického rozhodování demokraticky nezvolenými rozhodovateli (proto „soukromníky“ zvláštního typu) – vznikl systém úplně jiný. Došlo k obrovskému zvětšení onoho soukromého a k jasným pravidlům ohledně (stále ještě příliš rozsáhlého – v očích liberála) onoho veřejného.

Právě teď, nikoli však poprvé, dochází k pokusu o změnu. Právě teď dochází k pokusu část rozhodování o věcech veřejných vyjmout ze standardních (v realitě jakkoli nedokonalých) mechanizmů a řešit je „přímo“, tedy názorem „odborníka“ a jakékoli „vměšování se“ politiky do rozhodování o věcech veřejných je radikálně odmítáno. Příkladů tohoto typu je mnoho – od názorů na soudcovskou „samosprávu“, leckterými z nás nazývanou soudcokracií, přes názor na to, jak vysoká má být státní podpora filmovým dílům (jako výjimečnému druhu finančně nákladného umění), přes spor o podstatu veřejnoprávní televize a o tom, zda „patří“ pracujícím (tam pracujícím) nebo veřejnosti až k dnešním atakům na pražské komunální politiky, že si ohledně Národní knihovny dovolují vyjádřit svůj názor.

Celý tento spor je opravdu o soukromém a veřejném (adekvátně zastoupeném). Objedná-li si soukromý zadavatel nějakou stavbu, nikdo nikdy nezpochybní, že má plné právo říci, že se mu návrh stavby líbí nebo nelíbí. A že ji chce realizovat či nikoli. U stavby veřejné, a tou Národní knihovna nepochybně je, nemůže být pravdou opak – není možné autoritářsky tvrdit, že je to otázkou „odborníků“ nebo dokonce odborníka. Pokud se nemýlím, ještě nikdy u nás architekt tak intenzivně nevstoupil do veřejného rozhodování jako v tomto případě. Uvědomme si jednu banální věc: rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. Rozhodování o realizaci stavby financované z veřejných prostředků, z prostředků daňových poplatníků, je rozhodování úplně jiného typu. Neoddělovat tato dvě rozhodování je fatálně chybné.

Že chce své dílo, kterému asi velmi věří, jeho tvůrce prosadit, je logické a nepřekvapující. Že natolik degraduje názory jiné, špatné a nepřijatelné je. Že se tím – jako obrovský precedent – vychyluje kyvadlo od demokracie k post-demokracii je zjevné též. To považuji za podstatnější než to, zda se mi návrh „chobotnice“ líbí či nikoli.

MfD, 22.10.2007



zpět na článek