Z hlediska našich mláďat je navíc jasné, že jsme živorodí. To ovšem některé ryby taky. Ovšem jejich mláďata jsou hned plnohodnotná. Tak nějak vůbec z hlediska dalšího života. I vyšší savci, třeba gazely, abychom se nesrovnávali třeba s kravama, rodí vyspělá živá mláďata. Ty se po žuchnutí na zem z relativně dost velké výšky za pár minut staví na nohy. A večer už běhají se stádem. Jak dlouho to trvá nám, než se postavíme na nohy a naučíme běhat se stádem…tedy s rodinou, he?! I děti goril a orangutanů jsou rychlejší a brzo vyvinutější než homo sapiens. Ve čtyřech letech už opičák ví, co by měl vědět, a o opičce ani nemluvě.
Ale nejsme ve všem nejpomalejší. Třeba šimpanzi Pan troglodytes a Pan paniscus, naši nejbližší příbuzní, pohlavně dospívají stejně jako lidé někdy okolo 10 až 12 let. Stejně jako naše děti, tedy biologicky samičky hominidů rodu Homo sapiens. Jenže pak se to začíná nějak dělit. Všichni hominidé, až na člověka, dospívají i společensky. V tlupě. Starýho šimpanzáka by ani nenapadlo, že patnáctiletá šimpanzice je dítě. Zatímco my tvrdíme, že u nás jsou „dětmi“ i osoby podstatně starší.
Důvod je ten, že a bychom udrželi svá mláďata co nejdéle v roli žáků, tedy podřízených, prodlužovali jsme v průběhu socializace rodu věk skupiny označované jako „děti“ stále dál. To má své výhody a nevýhody. Děti jsou skupinou chráněny, opečovávány, hýčkány, vzdělávány, ale také udržovány v společensky nerovnoprávném postavení. Prodloužení dětství je pochopitelné. Je to dáno tím, že musíme zajistit dostatečnou dobu - čas na cvičení mozků našich potomků. A protože jsme opice zvídavé, je toho v průběhu vyspělých civilizací čím dál tím víc k učení. Šimpanzice i šimpanzáci jsou „dospělí“ někdy ve 12 - 13 letech a jsou přijati jako plnohodnotní členové skupiny. Mají stejná práva, ale také stejné povinnosti. Obdobně jako tomu je u tzv. domorodců a jak tomu bylo u našich předků ještě před pár stoletími. Viz např. starý, ale dobrý tlustospis „Dějiny ženy“ od S. K. Neumanna. Prodlužování „dětství“ je zcela určitě potřebné pro poznání stále většího množství informací a jejich osvojení. Ale co je moc, je moc. Vypadá to, že už to nějak přeháníme.
Společnost, aby mohla sociálně prodlužovat „dětství“, si našla v průběhu dějin další „škatulky“. Označení, jimiž „orazítkovala“ osoby, které ještě nejsou dospělé dle našich sociálních a společenských měřítek. Ale Matka příroda na to nedbá a jejich těla udělala dospělými. S mozky je to složitější, adolescenti neboli puberťáci nemají, jak tvrdí neurologové, dosti vyzrálé prefontální části čelních mozkových laloků, a to včetně nedokončeného spojení s ostatními mozkovými oblastmi. A tak je s nimi potíž. Otázkou zůstává, zda nejsou naše „děti“ nedostatečně duševně „dospělé “ také částečně proto, že z nich děti uměle děláme. V současnosti totiž dětmi nazýváme, a nejen nazýváme, i tak s nimi jednáme, často osoby daleko nad dvacet let.
To má díky mediálnímu dosahu na společnost výrazné negativní důsledky. Stírají se tak různé skupiny dospívajících a dokonce i dospělých, z nichž každá má výrazně jiné chování, jiný vztah le skutečnosti a jiné duševní schopnosti. Mezi děti někteří sociální vědci a mediální tvůrci zařazují nejen starší školní období 11 - 15 let (puberta), ale používají tento výraz i pro věk dospívání - adolescence 15 - 20 let - a už úplně trestuhodně používají označení „děti“ na mladší dospělost 20 - 35 let. Vypadla nám tak mimochodem z většiny medií a tím pomalu z myšlení „obyčejného občana“ celá velká oblast života. Tu, kterou Světová zdravotnická organizace definuje jako adolescenci. Tedy jako období života mezi 10 a 19 roky věku.
V poslední době se naši mediální borci – a hlavně borkyně - buď z nevzdělanosti, ním anebo proton, aby to bylo „údernější“, tedy dryáčničtější - shlédli ve výrazu „děti“ všude, pokud pomalu nejde o starce nad hrobem. Před pár dny běžel například v TV novinách šot o nezvladatelných mladistvých zločincích. Vrazích, násilnících, osobách často s mozkem výkonem velikosti pomeranče, ale s tělesnou váhou okolo 120 kg. Reportérka diskutovala s vedoucím onoho zařízení - dříve zvaného „pasťák“ - o tom, jak stát staví další podobná moderní zařízení, protože si nějak není schopen poradit s těmito grázly. V rozhovoru o těchto fyzicky a činy dospělých osobách padaly takové perly, v kterých se tito teenageři, pubescenti a mladiství zločinci zásadně označovali coby „děti do 15 let a děti do 18 let“. Osoby mezi 10 a 18 lety nejsou žádné děti, ale adolescenti. Tedy osoby, jejichž jednání charakterizuje napětí mezi prakticky plnou fyzickou a sexuální dospělostí a sociálně-psychologickým vyzráváním, kdy je však již dotyčný jedinec plně zodpovědný. A má se s ním tak zacházet!
V jiném šotu o problému maturit pobíhala zase reportérka po škole a neustále blábolila o „dětech“. Tím myslela maturanty. Slovo „maturita“, což dáma asi netuší pochází z latinského slova maturitas - zralost. Na území někdejšího Československa se tato zkouška oficiálně označovala jako "zkouška dospělosti". Osoby - v podání redaktorky „děti“ ve věku mezi 18 let až 19 - prý potřebují a myslí si támhle to a tohle a túhle a v každé druhé větě byly „děti“. Kolem ní ve škole, jak ukazovala kamera, chodili kluci – chlapi jako hory, kteří se běžně holí a většinou už od 12 let trpí, jak potvrdí každý sexuolog, polucemi – tedy samovolným výronem semene schopného plodit potomky. Vyspělí sexuálně jako ti šimpanzi jsou už šest, někteří osm let! A v maturitních třídách sedí fyzicky dospělé „vnadné“ mladé ženy evidentně bohatě obdařené „druhotnými sexuálními znaky“. A to nejen v oblasti hrudi, ale i jaksi na zadních partiích. Tam se tělo ehm…tedy pozadí… ženy od těla dítěte taky dosti výrazně liší, že. Kameraman a režisér byli evidentně chlapi, protože do výkřikům redaktorky a pedagožky o „dětech“ běžely záběry na „děti“ ženského pohlaví, elegantně „plovoucí„ po chodbě případně sedící v lavicích. Tváře a výstřihy dívek v lavicích rozhodně dětsky nevypadaly. Těžko taky může být něco fyzicky dítě, když už je to schopno pět až šest let rodit děti, že. Pohledy do výstřihů a ladných údolí mezi ňadry míhajícími se na obrazovce vzbuzoval u mužů všeho věku určité fyzikálně chemické a biologické reakce, neb jim tak velí příroda. A s tím nic nenaděláte, i kdyby se všichni zvencli. Jistý pediatr mi pak pravil, že některé tyhle „děti“ by dle svého horního objemu mohly ve středověku dělat kojné.
Jistě, mládež musíme držet u studia, protože jinak další generace zblbne, ale hustit do společnosti přesvědčení, že je někdo ještě v osmnácti anebo dvaceti letech dítě, to si zaděláváme na malér. Skoro se děsím, kde se tohle umělé „dětství“ sociálního státu zastaví! Dokonalá byla jedna redaktorka rozhlasu, když při rozhovoru o vysokoškolácích neustále mluvila o „našich dětech“. A pravila, že některé ty „naše děti“ si studium stále prodlužují, což je problém. Jistě. Hlavní problém je v tom, že se pětadvacetiletí a starší označují jako „děti“. A ačkoliv takto staré dámy už mají plně osifikované dlouhé kosti, takže podle Matky přírody už měly mít dávno porozené děti. Čekají zřejmě, tyhle moderní „děti - holčičky“, až jim začnou kosti řídnout. A „chlapečci“ až jim po třiceti pěti začne degenerovat sperma.
Ve společnostech, kde je dětí nadbytek, jsou považováni za dospělé již dvanácti- patnáctiletí. Jako v našich dějinách. Václav IV. byl zvolen římsko-německým králem (jako Wenzel von Luxemburg) v 15 letech. Filip III. Habsburk byl králem Španělska a Portugalska od svých 20 let. Kryštof Kolumbussena svou první plavbu se vypravil už ve 14 letech a doplul do Tunisu a na řecký ostrov Chios. Nikola Tesla začal svůj motor na střídavý proud konstruovat od svých 18 let a vynález dokončil po letech výzkumů jako dvaadvacetiletý. Dnes to není jiné - ovšem hlavně v USA. NapříkladSteven Paul Jobs (* 24. února 1955) spolu se Stevem Wozniakem založil firmu Apple v roce 1976, tedy jako jednadvacetiletý! No, dle našich měřítek samý „děti“.
Takže si pěstujeme vrstvu věčných dětí. „Děti“ se vyznačují tím, že jsou na svých „stvořitelích“ či společnosti závislé. Ale nejsou také za nic anebo jen za málo zodpovědné (viz naše nechuť trestat čtrnáctileté bestiální vrahy). Čekají, že se o ně někdo postará. Nejsou nuceny pracovat a shánět si obživu. Všichni je musí chránit, oni ale mohou jen „chtít“. A mají na to „právo“. Na všechno. Bez ohledu na to, co způsobí. Viz západní „mírové demonstrace“ a hysterky a nedospělí třicátníci blouznící o „zeleném míru“. „Děti“ se vyznačují také tím, že neznají cenu peněz. Znají jen „já chci“. Kde na jejich nápady společnost vezme peníze, je nezajímá… Neznají práci, ale jen volný čas a užívání si… nepřipomíná vám to dnešní všelijaké aktivisty?
Naštěstí naše mládež ve své většině takováhle není. Naopak. Ještě má většinou „drajv“ a snahu a chce vyniknout a prorazit… No a to právě strašně vadí těm „moderním“ mediálním věrozvěstům šťastné sociální budoucnosti, kde budou všichni dostávat všechno. Tedy pokud bude (ale ono nebude). Ideál je, že všichni budeme nedospělými dětmi. Chráněnými enviromentálními a multikulti „moudrými vladaři“. Takže už nebude nutno se vzdávat hédonistických požitků stálé nedospělosti. A místo aby již ve věku pubertálním jako mladá dospívající mládež uvažovali o své budoucnosti, připravovali se na ni z vlastní vůle, učili se a byli učeni ke spoluzodpovědnosti a nudné a soustředné práci, budou jen stále nezodpovědnými „dětmi“. Kdy se budou učit býti dospělými?
Jak říká MUDr. Koukolík: „Dospívání se prodlužuje. …U nemalé skupiny osob končí kolem třicátého roku. U dalších ještě později. U některých nekončí, co jsou živi!“
Nějak mi to připomíná známý román Konec civilizace aneb Překrásný nový svět od Aldouse Huxleyho. Autor v něm popisuje společnost, která uměle zvyšuje svoji spokojenost za cenu ztráty lidské svobody. Která se pak stává se odporným místem k životu zdánlivě šťastných, ale nesvobodných lidí. Žijících jako nesamostatné, stále „nedospělé děti“.