„Potkal jsem slunce, to mne zahřálo, potkal jsem řeku, ta mne zchladila, potkal jsem ptáčka, ten mi zazpíval, potkal jsem člověka, ten mne nasral.“ – Honza Volf
O rozevírajících se nůžkách mezi bohatými a chudými se toho napsalo již dost, ale pokud jsem si stačila všimnout, nemluví se moc o nůžkách, které se rozevírají mezi lidmi slušnými a neslušnými. Naše společnost se evidentně polarizuje: ti slušní a ohleduplní se stávají ještě slušnějšími a ohleduplnějšími, a ti neslušní ještě neslušnějšími a drzejšími.
Kdybych tento pocit měla jen já, uvažovala bych o tom, že jsem asi vrozený misantrop, nebo že jsem se již posunula do pozice nevrlé stařeny, která, sedíc na lavičce, supím zrakem sleduje své okolí a vztekle tluče holí do země, protože všechno „za jejích mladých let bývalo lepší“. Ale udělala jsem si v posledních měsících svůj vlastní průzkum, bavila se na toto téma s řadou lidí různého věku, profesí apod. a světe, div se – od všech jsem se dozvěděla, že jim v poslední době lidé lezou na nervy. A všichni dotázaní potvrdili, že pokud mohou, jdou alespoň na procházku někam, kde nikoho nepotkají. Tedy že mají tendenci se obecně lidem vyhýbat. Proč? Protože se rozšířil kult „Já“. Lidé jsou natolik zaměřeni jen sami na sebe, svá vlastní práva a svobodu, a jsou natolik opojeni svojí důležitostí a výjimečností, že nějak zapomínají, že na světě nejsou sami. Jájínci jsou jak utržení z řetězů, bezohlední, sobečtí a arogantní.
Společnost měla vždy tendenci vážit si těch, kteří jí prospívají, a vytěsňovat ze svého středu škůdce. Očekávali bychom tedy, že tuto funkci bude plnit stát – koneckonců mu za to všichni platíme. Stát se ale v poslední době (za vydatné pomoci práva) zaměřuje spíše na obranu těch neslušných, než na ochranu a podporu těch slušných, čímž velmi úspěšně dodává slovu dekadence nový rozměr. Lze očekávat, že z neslušného chování se brzy stane norma, a tedy bude ve společnosti normální.
Slušní jsou neslušným k smíchu. Jsou za blbečky, protože společnosti něčím přispívají, zatímco dnes je „in“ si od společnosti (tedy z kapes nás všech) brát, kde to jde. Ty slušné navíc nikdo neochraňuje a neumožňuje jim se proti neslušným ani účinně bránit, a pokud už sebe nebo svůj majetek brání sami, jsou potrestáni. Paradoxně tedy dochází k diskriminaci „slušňáků“.
Pokud se zamyslím nad obecnou lidskou vlastností chovat se tak, aby se to danému jedinci vyplácelo, je jasné, že být slušným se v dnešní době nevyplácí. Jak tedy mohou slušní reagovat? Vidím zhruba tři možnosti: část přejde k neslušným, část se bude držet, ale bude z té nespravedlivé situace permanentně naštvaná, a část zůstane slušná a bude smířená se vším okolo, protože bude souznít s výrokem Smrtě z knížek Terryho Pratchetta (ano, v podání tohoto pana spisovatele je smrt muž), který říkal: „Není žádná spravedlnost, jsem jenom já.“
Kromě té poslední skupiny jsou obě zbývající rizikové – jedna navýší počet neslušných a tím ještě více rozevře morální nůžky, zatímco ta, která je slušná, ale naštvaná, si buď způsobí zdravotní problémy, nebo může dopadnout jako hlavní hrdina (M. Douglas) ve filmu „Volný pád“, anebo – protože slušným chybí jednotící síla – si počká, až se objeví nějaký další pán s knírkem, který slíbí, že zatočí s veškerou verbeží a zavede pořádek.
Zdá se tedy, že náš čekají opravdu zajímavé časy…