Jubilant Michael Kocáb (65) má smůlu: kdekoli se objeví na veřejnosti (koncert, festival, manifestace), čelí mnoha nevlídným pohledům, kdykoli se zmínka o něm objeví v jakékoli souvislosti v médiích (předlistopadová iniciativa Most, přítel prezidenta Havla, odsun Sovětské armády, investiční fond Trend, ministr pro lidská práva, amnestie prezidenta Klause aj.), už je ta nevlídnost povýšena o několik levelů.
Když nedávno připomněly výročí hudebníka a bývalého politika Parlamentní listy, kanál (pochopitelně anonymních) příspěvkových splašků se doslova protrhl, na tapetě byl především Trend. Jelikož jsme si i Kocábovým přičiněním tenkrát vycinkali demokracii, teď se nedivme, bezhraničná bezohlednost je jenom jednou z jejích tváří. Tady je z desítek příspěvků alespoň několik přece jenom slušnějších:
No a co jako? Hudebník nic moc, politik blb, ale tunelář výborný (16tau) - Nejen hudebník a politik. Zapomněli jste, že je také tunelář? (vatínek) – Jaký hudebník a politik, je to hajzl, který si také nahrabal (Brutter) - Pro mě je to záškodník v naší zemi, který okradl 100 000 akcionářů fondu Trend a aby se vyhnul trestu, vyškemral si amnestii od Klause (Che) - Jestlipak už se vyzpovídal z toho Trendu? (noční můra) - Dejte mi vědět, až tunelář zaplatí dluhy, nebo až budete mít jeho parte (Spok) - Divím se, že po svém lidském selhání nežije někde odděleně od slušných a normálních lidí (Marfinek).
Je to jako vždy: hrdinní anonymní vejlupkové, bezpečně ukrytí za nicky, řádí: oč méně vědí, o to víc řádí. Než ale prozradím, čím chci k tomuto tématu přispět, připomeňme si alespoň stručně celou historii z oficiálních a každému běžně přístupných pramenů.
Michael Kocáb v roce 1991 spolu s dalším známým hudebníkem (a svým švagrem) Martinem Kratochvílem založili všeobecný investiční fond Trend za účelem soustřeďování investičních bodů a jejich investování v první a druhé vlně kupónové privatizace. Aby jim svěřili svou kuponovou knížku, přesvědčily známé tváře sto tisíc budoucích akcionářů. Fond s body poté hospodařil, lépe či hůře investoval, až po čtyřech intenzivních letech otcové zakladatelé zjistili, že správa fondu je nad jejich síly, a rozhodli se jej prodat. „Tehdy jsem se vzdal členství v představenstvu a nedlouho poté odešel z Trendu úplně. Zpětně si za tento pro mne velmi obtížný krok gratuluji. Mám čisté svědomí. Bylo to však pro mě těžké už proto, že jsem se stal jednou z tváří fondu a dal jsem tak do zástavy svoji čest. Nechal jsem v Trendu spoustu energie a nadějí. Vše, co jsem za něj dostal, přes třicet milionů, šlo na charitu. Ztratil jsem deset let života, klid na práci a nic na tom nevydělal,“ má právo si dnes stěžovat Michael Kocáb.
V srpnu 1995 převzala fond společnost Královéhradecká brokerská (KHB) podnikatele Miroslava Hálka (MH), jež za něj skupině zakladatelů zaplatila 198 365 000 Kč. Přitom – dle pozdější obžaloby – nebyla kupní částka hrazena z prostředků KHB, ale právě z majetku akcionářů fondu Trend, v té době již zcizovaného v režii později obžalovaného a vazebně stíhaného MH. Z fondu byl tak v období 1995-1996 ukraden majetek v hodnotě 1,3 mld Kč ve prospěch firem ovládaných hlavním obžalovaným MH a jeho dalšími rovněž obžalovanými společníky. Až tehdy tedy začaly machinace s majetkem Trendu, jež nakonec vyústily do jednoho z největších tunelů v rámci privatizace. V lednu 2000 byl na majetek společnosti KHB vyhlášen konkurs a nucený správce Ing. Bušek podal na MH a dalších 10 osob trestní oznámení.
Po několika letech vyšetřování skončil případ u soudu. Kocáb a Kratochvíl, kteří před ním vystoupili jenom jako svědci, odmítli, že by s tunelováním Trendu měli něco společného. Krajský soud v Hradci Králové poté v říjnu 2012 poslal na sedm let za mříže bývalého šéfa Trendu MH, tři roky vězení dostalo dalších pět manažerů. Odsouzení měli také zaplatit 800 milionů korun jako náhradu za způsobenou celkovou škodu, která podle obžaloby činila 1,3 miliardy korun. Za pár měsíců však bylo trestní řízení - na základě amnestie prezidenta Klause – zastaveno, podvodníci byli volní a akcionáři okradeni…
Shrňme tedy na základě faktů veškeré přežívající výtky k osobě jubilanta: Michael Kocáb není tunelář, není dlužník, není ani zloděj, jenž okradl 100 000 akcionářů, nevyškemral si žádnou amnestii, nemusel se z ničeho vyzpovídat, nemusí dnes žít odděleně od slušných lidí.
A právě připomínka těch údajně sto tisíc okradených je důvod, proč vznikly následující řádky. Když byla začátkem roku 1992 vyhlášena 1. vlna kupónové privatizace, vznikl mezi stovkami jiných investičních fondů i Trend. V tu dobu jsem znal Martina Kratochvíla, svého souseda z Mnichovic-Budíkova, již třináct let. Jako vynikajícího hudebníka, jednoho z našich nejlepších jazzových klávesistů, milého, ochotného a spolehlivého přítele i jako člověka podnikavého, již během socialismu koketujícího se soukromým podnikáním. Vydavatelství Bonton oficiálně založil v květnu 1989, a ještě před tím bylo řadu let v plném provozu nahrávací Studio Budíkov; právě odtud vyrazily do světa tehdy dost provokativní písničky Pavla Dobeše, jenž měl dveře do Supraphonu i Pantonu zavřené, tam dostala šanci natočit svoji poslední desku vrchností nemilovaná zpěvačka Eva Olmerová, tam kopírovací stroje, narychlo pořízené za peníze party lidí kolem studia, chrlily hned v polistopadových dnech tisíce magnetofonových kazet s písničkami Karla Kryla.
Když vznikl Trend, byla proto moje volba jasná. Do privatizace jsem se svou kupónovou knížkou vstoupil s desetitisíci jinými v pražském Savarinu; bylo to úsměvně symbolické vykročení do soukromého kapitalistického podnikání z prostor bývalého šlechtického paláce Sylva-Taroucca. Svěřil jsem příteli kompletní knížku v očekávání věcí příštích a na Trend záhy pozapomněl, sledování finančních pohybů na burze nepatří k mým zálibám. Pak, po několika letech, přišel dopis, v němž akcionáři dostali na vybranou: buď přijmou za svou knížku jednorázovou platbu 15 000 Kč, nebo budou na burze pokoušet štěstí dál, ovšem již v ´dresu´ nového majitele. Nejsem hráč, volil jsem vrabce v hrsti – a udělal dobře. Nevím kolik dalších se mnou, ale jistě na jistotu vsadilo pár desítek tisíc. Ti zbývající prostě u ´Hálkovců´ riskovali tak jako jiní u automatů či při jakémkoli sázení.
A to je vlastně konec připomínky jednoho tunelu, který ovšem vykopal někdo jiný. Kožený s Harvardskými investičními fondy nachytal národ na příslib desetinásobku, nedal však nikomu ani korunu a zmizel za mořem. Kocáb s Kratochvílem předem neslibovali nic, zůstali ve vlasti a všem zájemcům z řad akcionářů Trendu vyplatili patnáctinásobek původně do fondu vložené tisícovky. Přesto jsou dnes Kožený a Kocáb v očích mnohých stejní podvodníci a tuneláři. Ba dokonce někteří pokládají sebevědomě se vysmívajícího Koženého za jakéhosi Jánošíka pro nové tisíciletí.
Ale tak už to u nás bohužel většinou chodí…