To kouzlo se povedlo tvůrcům pořadu „168 hodin“, který odvysílala Česká televize v neděli 22.10. 2018. Mimo jiné v něm oslovila sto mladých lidí s dotazem: „Co se stalo 28. října 1918?“ Správnou odpověď znalo pouze 38 oslovených. Znalost vlastních dějin nejen u mladé generace, zdá se, není příliš vysoká. Ale ruku na srdce. Kolik z lidí ve vašem okolí ví, když se řekne „třetí republika“, co to bylo a kdy to bylo.
Ten pořad ale začínal jiným tématem – kázáním monsignore Piťhy. Neumím posoudit, zda v této první části pořadu byla dodržena zásada vyhýbat se jednostrannému pohledu. Podotýkám, že vyváženost si nepředstavuji jako „deset minut prostoru argumentace Hitlerovi a deset minut prostoru pro Židy“. Ale přesto mi ten pořad připomněl dvě zkušenosti z nedávné historie.
Tu první pamatuji sám. Tak jako dnes i tenkrát byly sdělovací prostředky plné (odsuzujících) názorů na určitý dokument. Text toho dokumentu však k dispozici nebyl, pouhé vytržené úryvky. Veřejnosti bylo vysvětleno, co si má o tom dokumentu myslet. Dnes už se nepíše rok 1977, a nemusím se tedy bát, že mne někdo bude nutit podepsat to či ono „spontánní“ prohlášení. Přesto jsem text Istanbulské úmluvy hledal těžce a to, co jsem se na 28(!) stránkách dočetl, mne optimismem nenaplnilo. Chce-li se někdo opravdu k úmluvě vyjádřit, měl by si ji nejprve důkladně přečíst. A že je to čtení náročné, mu nemůže být výmluvou.
Tu druhou zkušenost mám pouze z vyprávění mého dědečka a strýce mé ženy. Jeden byl krejčí, druhý sedlák. A bylo to právě za té třetí republiky, kdy uvěřili, protože to považovali za logické, opakovanému ujišťování předsedy vlády Klementa Gottwalda, že varování před komunisty, kteří u nás zavedou kolchozy ruského typu a znárodní řemeslníky, jsou nesmysly a vyvolávání paniky. Kdo by si tenkrát mohl představit takovou zrůdnost.
Jak to tenkrát dopadlo, snad bude vědět víc lidí, než těch 38 % mladých lidí z tématu o vzniku republiky, který následoval po rozhovorech o Istanbulské úmluvě. Znalost historie by nám všem určitě pomohla v lepší orientaci. Dějiny této země ve dvacátém století byly pestré. Občané v nich opakovaně uvěřili krásným idejím, které se posléze ukázaly v mnohem horším světle, než si kdo dokázal představit. Je nepřenosnou zkušeností obyvatel naší části Evropy, že krásná slova, ideály a předsevzetí samy osobě nezaručují jejich zneužití. A nemusí to být jen zásada sebeurčení, které uvěřili českoslovenští občané německé národnosti, nebo idea beztřídní společnosti, které uvěřila podstatná část těch, kteří přežili hrůzy války a předválečné krize. Varování před podezřelými deklaracemi je přirozenou aplikací zásady předběžné opatrnosti, která je na západ od našich hranic tak populární, pokud se týká jaderné energetiky nebo genetického inženýrství.