Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Když MY nahradilo JÁ

21.12.2016

A vlny se opět vzedmuly!

Tentokrát nad výrokem Ladislava Jakla, kterým se pokusil ilustrovat fakt, který se tak špatně definuje a vysvětluje. Ponechme stranou, jestli zrovna ta použitá ilustrace byla tou nejpřípadnější!

Vzhledem k reakcím, které bylo možno předpokládat, asi ne, ba právě naopak!

Naopak proto, že vzniklá kontroverze týkala se pak zcela jiných problémů než těch, o kterých by bylo záhodno diskutovat.

Jedná se o větu, kterou pronesl na diskuzním večeru „Hovory na pravici“, který uspořádalo sdružení Akce D.O.S.T.:

„Jestli se mě chcete zeptat, jestli myslím, že volební právo žen byla chyba, tak já říkám ano a dodávám, že to není nic proti ženám, protože předchozí volební právo bylo právo rodiny. Rodina měla hlas, to byla ta jednotka. V okamžiku, kdy rodina nebyla jednotkou vůči státu, tehdy byl založen průšvih rodiny v dnešním slova smyslu,“ řekl doslova Jakl. (Zdroj)

Neměl tím, samozřejmě, na mysli, že by snad mělo být volební právo ženám odebráno, nebo snad, horribile dictu, že by mu snad zalíbilo postavení žen v islámu, jak se na FB domnívá dr. Samková!

Kdepak! Mínil tím ono tak velmi společnost ohrožující

„rozvolnění sociálních vazeb“.

Pojďme se na to raději podívat blíže!

Na rozdíl od L. Jakla si nemyslím, že k tomu začalo docházet až koncem 19. století. Je to trend provázející téměř celou existenci lidstva prakticky už od dob, kdy se začalo rozpadat rodové zřízení.

Tam to ovšem bylo dáno nízkým stupněm možností obživy, kdy se na jednom místě nemohlo uživit příliš velké množství lidí. Původně pár desítek navzájem příbuzných lidí se rozdělilo, aby si našlo nová pole a nové možnosti obživy. Konec konců to byl i jeden z důvodů stěhování národů, kdy se na pochod dávaly celé kmeny. Ve 12. století, v době agrární revoluce, která umožnila přežití i většího množství osob na jednom místě, už rodové zřízení prakticky zmizelo ze světa.

Jeho úlohu de facto převzala rodina, nikoli v dnešním slova smyslu – tedy rodiče, děti, prarodiče –, ale rodina široká, zahrnující i všechny bratrance, sestřenice, strýčky a tetičky. A protože při tehdejší úmrtnosti i ta často chyběla, převzala její úlohu instituce kmotrů. Ti nebyli vybíráni jen proto, aby se dítě ještě po někom jmenovalo, ale aby v případě smrti rodičů byl ještě někdo, kdo se o to dítě postará.

Instituce rodiny, která své členy chránila, bránila a podporovala, se osvědčila, a tak vydržela v celkem nezměněné podobě až do počátků průmyslové revoluce a hlavně do zrušení nevolnictví, které lidem umožnilo se stěhovat, což je ale zároveň zbavovalo její bezprostřední ochrany a pomoci.

Sociální vazby ovšem fungovaly i nadále a ještě u generace narozené kolem r. 1900 dbaly středostavovské rodiny na to, aby v jejich řadách byli zejména lékař a právník, o generaci dříve ještě hodnostář církve. Prostě aby široká rodina měla kontakty k potřebným skupinám. Rodina tedy stále fungovala a byla chápána jako celek.

A byl to i tento fakt, který přiměl Marxe konstatovat, že „rodina je základem státu“. A měl pravdu – protentokrát! Jen rodina, se svým zažitým vědomím povinnosti ochrany a podpory, se může stát členem funkčního společenství, které své členy chrání a podporuje i v širším měřítku.

Pak ovšem přichází zlom. Spolu s koncem Belle Epoque přichází I. světová válka, během níž se emancipují ženy dosud nevídaným způsobem. Poprvé v dějinách nahrazují muže i v továrnách a úřadech, zaměstnávání a vzdělávání žen graduje, II. světová válka je dalším impulzem a v polovině století už je svět zcela změněn.

Zaměstnání a vzdělání žen se stává zcela běžnou záležitostí a rodina zákonitě ustupuje do pozadí. Zatím jen pomalu a neochotně, ale paradoxně tomu napomáhá, že když už ne nejširší, tak aspoň užší rodina stále funguje postaru a bez „hlídacích babiček“ by tohle prostě realizovat nešlo.

Pro socialistické vlády dar z nebes, nějak ty ženské do továren dostat musí, a tak heslo „Ženy do výroby“ vládne krajem. Než se vybudovalo dostatečné množství jeslí a školek, tak to chvíli trvalo, leč situaci napomáhaly i nevysoké platy a bez té druhé výplaty se domácnost už prostě neobešla.

Ještě v šedesátých letech zcela běžné babičky začínají v sedmdesátých chybět a v osmdesátých to vypadá, že vyhynuly jak dinosauři. Zajisté, že nevyhynuly, jen nám jaksi „mládnou“ či co, prostě jsou najednou nějaké živější, už nelouskají culifindu u kamen a nehoupou vnoučata na kolenou, ale mnohem víc si do vyššího věku žijí svůj vlastní život a na vnoučata už času nezbývá.

Času ovšem nezbývá nejen na vnoučata, ale na rodinu jako takovou, a tak se vazby dále a dále rozvolňují. Navíc se svět jako takový posouvá doleva, socialistický mor se rozlézá i západním směrem a feminismus nabírá vítr do plachet. A stále více se rozvíjí i sociální stát, který přebírá do své kompetence funkce do té doby příslušející rodině. A tak je možno se zapojit nejen do výroby, ale být krásnou a žádoucí i ve stovce, navštěvovat posilovny, kurzy osobního rozvoje a vůbec dělat karieru. Co na tom, že u pásu v továrně či u kasy v super-hyper moc velká kariéra nekyne, ale aspoň si jedna užije!

Nevaž se, odvaž se!

A tak se nevážeme a odvazujeme, co nejdéle to jde, ba nakonec už vlastně moc nejde a vnitřní budík řinčí na poplach, že by třeba i nějaký ten potomek, neb biologické zákonitosti „okecat“ nelze. Je to sice opruz ty plíny a jedna nejspíš bez kasy v marketu duševně zakrní, ale když už i ta Máňa vozí kočárek, tak si jedna připadá nějaká odstrčená...

Jenže ouha! Mateřství chtivá zjišťuje, že po 20 letech užívání pilulí už to nějak samo nejde, a nastanou problémy, co sebevědomí zrovna nepřispějí, ale aspoň je o čem klábosit na FB. Druhý problém je o něco horší – samooplozování nefunguje, princů na bílém koni se jaksi nedostává a těch, co by navíc chtěli děti, už je vůbec pomálu. A dokonce se nám množí tací, co potomstvo programově odmítají, neb odpovědnost je něco, na co nejsou zvyklí.

Ono totiž, jak nám ty vazby povolují a času ubývá, vynalezli jsme geniální věc – říkáme tomu „svobodná výchova“ a od dítka se jaksi očekává, že se „vychová samo“ a nejsouc nikterak omezováno vyroste z něj úplně, ale úplně svobodná bytost!

Jenže ouha! Základ sociálních dovedností počíná se rozvíjet kolem 2-3 let věku dítěte, tedy v době, kdy si poprvé uvědomí své „Já“ a začne ho prosazovat. Se sociální inteligencí je to v podstatě stejné jako s „krávou Milkou“. Když dítku neukážete skutečnou krávu, bude si nadosmrti myslet, že kráva je fialová!

A když mu neukážete chybějící sociální vazby a nebudete je tvrdě vyžadovat, zjistíte, že „svobodná bytost“ je ještě v 18 letech neovládá a že je otázka, jestli vůbec dospěje. Zvyklá, že je stále jen „JÁ“, ke změně v „MY“ nikdy nedospěje. Ani nemůže, protože když se sejdou „Jájové“ dva, je z nehynoucí lásky rázem konflikt a oba mají pocit, že jejich svobodná duše jaksi není doceněna!

A tak se nám „singlové“ množí jak houby po dešti a v tisku se jak plíseň rozlézají články, že být singl je vlastně hrozně fajn. Není! A nejlíp to vědí právě ti singl, co k sobě ne a ne najít to druhé „JÁ“, se kterým by vytvořili „MY“.

Na dané téma bylo napsáno již mnoho moudrých knih a tohle je jen velmi stručný přehled, takže určitě mnohé chybí. Ale je to přesně ten problém, který vyvolává současné turbulence. Žádný živočišný druh neporušuje biologické zákony tak, jako to dělá člověk, a zákonitě se to vymstí. Protože singl bez zázemí, který „neví, čí je“,se velmi snadno stane bezprávným otrokem těch, kteří toho umí využít!

Proto je nutné zrušit rodinu, proto je nutné zrušit i národní stát jako poslední instituci, do které člověk ještě „patří“. Národnostní mix navzájem nepřizpůsobivých a nekompatibilních je jen další logický krok.

Nemáme už „MY“, máme jen množinu „JÁ“. A s tím nemůže žádný normální stát, krom otrokářské despocie, fungovat. A proč by si někdo dával práci s ochranou a podporou otroka, na kterém přece vůbec nezáleží?



zpět na článek