Když jsem jezdil na prázdniny na venkov, tak tam se zdravili vždy všichni. Nebudu dále rozebírat jednotlivosti, ve kterých byla jakási, byť někdy formální slušnost normální věcí.
Nicméně tato slušnost se už před delší dobou téměř vytratila, ba co víc, mnohdy je považována za slabost. Když jsem někomu na tuto skutečnost poukázal, řekl, že je to moralizování a naříkání po starých zašlých časech. Tak s tím nemohu souhlasit ani náhodou.
Moralizování a vybízení ke slušnosti, to je propastný rozdíl. Obecnou lidskou slušnost ve větším rozsahu jsem naposled viděl v roce 1968, když jsme byli obsazeni „spřátelenými vojsky“. Lidé se obecně zdravili, pomáhali si, objímali se atd. To trvalo pár dní a opět se slušnost velmi rychle vytratila. Trochu se to opakovalo v roce 1989, když euforie zachvátila naši zemi a na „Václaváku“ se zvonilo klíči. Za velmi krátkou dobu už bylo vše ve starých kolejích. Od té doby se ale slušnost ještě více vytratila. Proč, na to ať si každý odpoví sám.
Do roku 2000 jsem bydlel v činžovní vile, kde bydlelo deset rodin, a dá se říci, že naše vztahy byly průměrné, ale rozhodně jsme se všichni zdravili. Když jsem se musel přestěhovat kvůli privatizaci domu, mohl jsem v dané situaci volit jen byt na sídlišti, tedy panelák. Bylo mně šedesát, a stal jsem se tak částí „sídlištního lidu“ a začal jsem poznávat „slasti a strasti“ bydlení v paneláku. To, o čem jsem slyšel vtipy, jsem teď zažíval. Bouchání, klepání, hlasitá hudba a nesčetné jiné atributy tohoto bydlení. Ale to jsem časem akceptoval.
S čím jsem se ale nemohl smířit, byla naprostá netečnost jednoho k druhému. Nikdo nepozdravil a obzvlášť mladí. Manželka mě vždy uklidňovala, když jsem chtěl vždy pronést: „Bůůůůůů“. Ostatně, když teď odbočím potažmo k tomu „Bůůůůů“, tak si vzpomínám na jednu situaci na pracovišti asi v šedesátých letech, kdy jsme pracovali na dílně a zrovna jsme něco dělali na ponku. Kolem nás se muselo projít, když se šlo do „mistrovny“. Ten den přišel na kontrolu ředitel a jeho náměstkové a celá tato delegace šla společně kolem nás. Když nás míjeli, museli nás trochu obejít a nikdo z nich si nás ani nevšiml. Když nás minuli, pronesl jsem velmi silně: „Bůůůůůů“. Viditelně v nich trhlo a někteří zčervenali, ale nikdo, zdůrazňuji nikdo neřekl vůbec nic. Až potom mistr, protože měl strach, aby z toho neměl malér. Ale já jsem mu řekl: „Každý slušný člověk, když někam přijde, tak pozdraví, i kdyby přišel do školky.“ Protože moje parta byla pracovně nejlepší, nic se mně nestalo.
Na tuto situaci jsem si vždycky vzpomněl, když jsem se setkal v domě s naprostou netečností. Řekl jsem si, že je budu vychovávat, a tak jsem několikrát zkusil „zabučet“. Moc to nepomohlo, a tak jsem se překonal a zdravil první, i když jsem byl o mnoho starší. Když to nepomohlo, tak jsem ještě dodal: „Příteli, já jsem o mnoho starší než vy a pozdravil jsem vás a vy neumíte odpovědět?“ Někdo řekl: „Tak jó, dobrý den.“ Jedno takové afektované děvče mně na to řeklo: „Pane, já vás neznám.“ Viděl jsem, že to nefunguje, a tak jsem to hodil za hlavu. Shledal jsem, že bych se „urozčiloval“, a tak jsem to „nechal plavat“.
Ale setkal jsem se s dalším fenoménem: Když šel někdo přede mnou, klidně pustil dveře, aniž by je chvilku podržel. To byl další nápor na mé nervy, neboť to už jsem hodnotil jako drzou provokaci. Ale co dělat? Uvědomil jsem si sice, že přes svých šedesát šest let bych mezi 56 partajemi jen stěží hledal soupeře, ale řešení silou jsem již před léty opustil a stal jsem se v podstatě člověkem mírumilovným. Tak jsem se nakonec rozhodl, že když někoho uvidím jít do domu, chvíli počkám a pak půjdu v klidu sám.
Všechny tyto zkušenosti vedly k tomu, že jsem si řekl, že udělám takový soukromý průzkum slušnosti a porovnám ho s dobou minulou. Zkusil jsem to na několika frontách. Takže jsem začal v restauraci. Nepamatuji ani jeden případ z minulosti, kdy by někdo přišel ke stolu a neřekl: „Je zde prosím volno?“ A to i v případě, že u stolu nikdo jiný neseděl. Mohu říci, že restaurace dopadla nejlépe, protože z asi pěti případů se dva lidé zeptali, zda si mohou přisednout. Ve vlaku to bylo horší. Z asi deseti případů se jen jeden člověk zeptal, zda je v kupé volno a při odchodu pozdravil. Ten člověk byl věkem starší a už když šel uličkou, jsem si řekl „ten určitě pozdraví“ – nemýlil jsem se. Pozoroval jsem ty, kteří přišli a sedli si úplně stejně, jako by si sedli v kabince WC. Nepodívali se ani na mě, ani na souseda, ale „koukali do blba“. Říkal jsem si: „to musí být výchovou, možná, že jim to ani nikdo neřekl“, ale co s tím? Zcela bezděky jsem si vzpomněl na píseň Voskovce a Wericha: „Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat, podívejme se na ně, musíme naříkat.“ Jenže tehdy jsem tomu plně nerozuměl, protože vztahy byly přece jenom trochu lepší, lidštější.
Když jsem pokračoval ve výzkumu dál, stále více jsem se rozčiloval, protože jsem na žádném úseku neregistroval ohleduplnost, a když, tak to byly výjimky. Dále jsem začal sledovat chování nájemníků v paneláku na sídlišti. Nyní jsem se však nezaměřoval na zdravení, ale na to, jak se lidé chovají ke svému okolí. Bydlím ve zvýšeném přízemí a nade mnou je jedenáct pater. Sedím u okna a najednou: „Bum“. Na trávu dopadla flaška, za chvíli krabička od cigaret, pak ostříhané květiny, obaly od rychlého občerstvení Mac Donalda, o nedopalcích nemluvě, protože těch jsou desítky. Já se ptám: Proč? Ta otázka je zřejmě stejně absurdní, jako když se Bolek Polívka ptal ve filmu „Dědictví, aneb …….Gutentag“ stejnou otázkou, proč ho opouští jeho Irenka, když přišel o všechny peníze: „Proč? Vždyť já ťa mám rád aj bez peněz.“
Samozřejmě jsem se ptal známých, kteří bydlí v jiných panelácích. Oni na to: „Cože? Vy, že máte před domem nepořádek? To u nás hází i jiné věci.“ Nebudu zde vypisovat, co mně popsali, ale je komické, že jsem se uklidnil, když jsem zjistil, že nejsme výjimkou. Kdyby dnes fungoval „šedej mor“ (pouliční dozor za totality, jehož členové nosili šedé uniformy), barák by se nedoplatil, protože by nesl společnou odpovědnost; ale oni by se už nájemníci vzájemně ohlídali – aspoň si to myslím.