Únorové osmdesátiny Miloše Formana se u nás odbyly v duchu oslavném, převládaly úsměvy a potlesk. Zaznamenal jsem jen jednu kontroverzi, třeba jich bylo víc, ale všiml jsem si jedné. Adam Drda citoval ve svém fejetonu v Rádiu Česko článek Andreje Stankoviče, připomenutý v Revolver Revue. Andrej Stankovič zemřel před jedenácti lety a patří k lidem, kteří byli režimem fakticky zadupáni nebo přinejmenším se režim o to úspěšně pokoušel.
Revolver Revue v rubrice Bubínek zveřejňuje Stankovičův text z roku 1998, v němž autor vzpomíná na dobu, kdy Miloš Forman v Praze zkoumal možnost natočit tu Amadea. Uzavřel dohodu s režimem a součástí dohody bylo i nedoporučení sejít se s kýmkoli z disentu včetně přítele z klukovských let Václavem Havlem. Poskytl interview tehdejšímu Ždanovovi filmu Janu Klimentovi a pochválil žižkovské paneláky. Stankovič to charakterizuje jako cynické flirtování a utilitární licenci k poměrům tehdy panujícím. Napsal v roce 1979 Formanovi ostře formulovaný otevřený dopis, kde jeho rozhovor s Klimentem rozebral. Pavel Tigrid odmítl ve svém Svědectví dopis zveřejnit s ohledem na umělcovu velikost. To je v kostce jádro celé kauzy. Že byl Jan Kliment Ždanovem českého filmu, o tom není nejmenších pochyb, a rozhovor s ním byla asi jedna z nejvíce hořkých pilulek, jaké Forman tenkrát v Praze spolkl. Dohodu s režimem uzavřel, s Havlem se nesetkal, také to je skutečnost. Co by se ale stalo, kdyby Klimenta poslal do háje a odjel by na Hrádeček za Havlem? Jisté je, že by Amadea v Praze nenatočil.
Pro atmosféru v Praze mělo Formanovo natáčení obrovský význam. Režim charakterizovala nehybná zatuchlost, tupá šedivost, jako jakási permanentní atmosférická inverze, dusivá svou beznadějnou hloupostí. Formanův příjezd do Prahy znamenal něco jako otevření okna se svěžím vzduchem. Bezprostředně pozitivní efekt to mělo pro české umělce s Formanem spolupracující. Ale i pro lidi, kteří tehdy Formana neviděli ani za oknem projíždějícího taxíku, bylo vědomí, že tu Forman je, povzbuzení a osvěžení. Ta dohoda s režimem byla vnímaná jako příznak slabosti režimu a vzbuzovala naději na pozitivní vývoj.
Vyrovnávaní s minulostí komplikuje i skutečnost, že už je tu celá generace, která s režimem nemá žádnou osobní zkušenost a je odkázána na interpretace. Samozřejmě že v popředí zájmu stojí teror režimu, tedy justiční vraždy, žalářování, šikana. Těžko ale nové generaci vysvětlit, že vše, co bylo mimo tehdejší regule, bylo tedy vnímáno jako osvěžení, jako povzbuzení, jako zárodek "ostrůvku pozitivní deviace", jak to krásně charakterizoval Miloš Zeman. No a natáčení Amadea takový ostrůvek pozitivní deviace jistě byl.
Je jistě dobře, že Revolver Revue případ připomněla. Je dobře se nad ním zamyslit a je to i připomenutí, jak složitá ta doba byla a co všechno každý krok a každý čin znamenal.
LN, 5.3.2012