Ten titulek je pochopitelně absolutní nesmysl. Ale když člověk sleduje, co všechno je možné ve jménu „boje za zlepšení postavení sexuálních menšin ve společnosti“ vypustit z úst, tak se možná dočkáme i tohoto „šokujícího objevu“.
Jako vzorový příklad toho, jaké nesmysly lze ve jménu „boje za správnou věc“ také hlásat, nechť poslouží rozhovor (zde), ve kterém se evoluční bioložka Lenka Příplatová rozpovídala o problematice homosexuality a sexuálních menšin. Je plný neuvěřitelných myšlenkových konstrukcí vzniklých nejspíš metodou „přání otcem myšlenky“ a aktivismus je z něj cítit na sto honů.
To je ostatně vidět hned v odpovědi na otázku, zda je homosexualita evoluční omyl. Paní Příplatová toto tvrzení odmítá a tvrdí: „Důvodem, proč by mělo být homosexuální soužití evolučním omylem, je to, že se stejnopohlavní páry dále nerozmnožují. Jenomže to není tak jednoduché. Naše geny se šíří nejen přes přímé potomky. I sourozenci mají určitou část našich genů.“
Homosexualita samozřejmě žádný evoluční omyl není. Ale z úplně jiného důvodu, než uvádí paní bioložka. Stejnopohlavní páry se sice opravdu nerozmnožují, ale homosexuálové potomky, jejichž prostřednictvím svoje geny dále šíří, mít pochopitelně mohou. Ostatně řada leseb je biologickými matkami a gayů zase otci. Pokud bychom tedy přijali tezi o nemožnosti rozmnožování se jako (byť značně pochybný) důkaz evolučního omylu, tak by se dal aplikovat spíše na jedince s nějakou dysfunkcí znemožňující sexuální reprodukci.
Pokud však paní Příplatová prohlašuje, že „Naše geny se šíří nejen přes přímé potomky. I sourozenci mají určitou část našich genů“, tak by si měla zopakovat středoškolské učivo biologie, konkrétně kapitoly o genetice. Tam by se totiž dozvěděla, že prostřednictvím sourozenců se ve skutečnosti nerozšiřují vlastní geny daného jedince, ale jen geny společných předků. Zatímco geny toho, kdo vlastní potomky nemá, se pochopitelně dál nešíří a naopak s jeho smrtí zanikají. A to i kdyby se paní bioložka na hlavu stavěla.
Na další prapodivnou konstrukci narazí čtenář u otázky týkající se motivace homosexuálního chování a homosexuality u zvířat. Paní Příplatová totiž tvrdí: „Existují zvířata, která žijí v homosexuálním vztahu po nějakou dobu života. Například u některých vodních savců žijí homosexuálně mladí samci, protože je to pro ně bezpečnější. Nemají totiž ještě sílu na to, aby bojovali s ostatními vyspělejšími samci. Homosexualita je běžná u většiny živočišných druhů.“ Z této odpovědi je zřejmé, že paní bioložka evidentně nerozlišuje, že homosexualita a homosexuální chování jsou dvě odlišné záležitosti.
Homosexualita je totiž vrozená a celoživotní sexuální orientace, zatímco homosexuální chování je dočasná vzájemná sexuální náklonnost stejnopohlavních jedinců, a to bez ohledu na jejich orientaci skutečnou. Homosexuálně se tedy mohou chovat i heterosexuálové. To je ostatně případ i zmiňovaných mladých vodních savců. Přičemž dokladem toho, že nejde o homosexuály, je právě dočasnost jejich homosexuálního chování. Až budou totiž schopni obstát v souboji s vyspělejšími samci, tak si to s nimi o možnost pářit se se samicemi rozdají. A bude po „homosexualitě“. Je s podivem, že takto zřejmou věc nerozpozná někdo, kdo si říká evoluční biolog. Že by projev aktivismu, flagrantní neznalosti, nebo obojího?
Paní Příplatová však předkládá další „doklad“ existence homosexuality v živočišné říši. Tentokrát obohacený o prvek adopce nevylíhnutého mláděte: „Pro tučňáky je zase typická výchova mláďat homosexuálním párem. Dva samci si přivlastní opuštěné vajíčko a starají se o něj.“ Nevím sice, nakolik je toto chování „typické“, ale zato jeho vysvětlení je velmi prozaické. Chování živočichů je totiž zásadně ovlivňováno jejich pudy, přičemž mezi nejsilnější patří instinkt velící chránit a šířit vlastní geny. A tak když dva tučňáci vysedí opuštěné vejce, tak to nesouvisí s jejich „homosexualitou“ (ať již domnělou, nebo skutečnou), ale jde o chování pudové. Snaží se totiž zachovat geny, ze kterých sami vzešli a jejichž část nosí i v sobě. Jde tedy o podobný instinkt, jako když se samice slona ujme osiřelého slůněte. A proč to u tučňáků nedělají samice, ale samci? No protože ti se o vejce starají úplně běžně (zde).
Ono je to ostatně nejspíš jinak i s tou tučňáčí „homosexualitou“. Podle některých názorů totiž nejsou schopni rozlišit, jestli se páří se samcem nebo samicí. Dokonce ani nepoznají, jestli není jejich partner mrtvý. Řídí se zkrátka jen tím, zda ten druhý zaujímá tu správnou pozici pro páření (zde). Jde tedy vlastně o omyl. Nejsou v tom sami. Podobní popletové se totiž najdou i v říši hmyzu (zde).
Jen na vysvětlení: Nepochybuji o tom, že homosexualita se v živočišné říši opravdu vyskytuje. Nelze ji však prokázat jen na základě pozorování homosexuálního chování u zvířat a pomíjet přitom jeho motivaci. Na rozdíl od paní Příplatové si totiž myslím, že o homosexualitě lze hovořit jen tehdy, když si dva jedinci vzájemně projevují i náklonnost nesexuální a jejich vztah je dlouhodobý. Z čehož plyne, že je velmi obtížné prokázat homosexualitu u volně žijících zvířat a snadněji u jedinců chovaných v zajetí.
Ale opusťme homosexualitu ve zvířecí říši a pojďme k druhému tématu zmiňovaného rozhovoru. Jde o otázku bipolárnosti lidského pohlaví. O té tvrdí paní Příplatová toto: „Binární kategorie pohlaví je sociální konstrukt, z hlediska přírody žádná taková omezení nemáme, a pohlaví může být vícero.“ Myslím, že i v tomto případě je vedle jak ta jedle. Označit za „sociální konstrukt“ (kde se probůh tohle hrozné slovo vzalo?) něco, co existuje už zhruba půl miliardy let (nebo možná o něco méně) a bez čeho by se život na Zemi rozhodně nevyvíjel do podoby, kterou známe dnes, je totiž přešlap opravdu mimořádný. Obzvlášť když něco takové tvrdí někdo, kdo si říká evoluční bioložka, a kdo by tedy měl něco vědět o historii života a důvodech, proč a jak vznikl princip pohlavního rozmnožování, a tedy i obě pohlaví.
Je pravdou, že u některých jedinců je z důvodu nějaké anatomické, chromozomální, hormonální, genetické nebo i jiné abnormality obtížné pohlaví jednoznačně určit. To ale přece není důvod, abychom kategorizovali tyto existující jednotlivosti jako odlišná pohlaví. To bychom pak třeba mohli podle stejného principu označit nějaký chybějící nebo nedostatečně vyvinutý lidský smysl za smysl nový. A tak by krátkozraký člověk sice neměl zrak, ale „krátkozrak“, nedoslýchavý by měl místo sluchu „nedosluch“ a člověk s absencí chuti by byl vybaven smyslem nazývaným „nechuť“.
Nemohu se zbavit pocitu, že snaha zlepšit postavení sexuálních menšin a jejich vnímání veřejností pomocí podobně laděných aktivistických článků je ve skutečnosti pro tyto minority medvědí službou. Plytká a průhledně účelová argumentace, která z nich přímo čiší, totiž vede jen k tomu, že jejich odpůrci v nich vidí především „homosexuální propagandu“ (v čemž mají do značné míry pravdu) a ještě více se zatvrdí. Naštěstí je jich v naší společnosti relativně málo. Velká většina lidí totiž nemá se sexuálními menšinami žádný problém. Prostě to neřeší a každého posuzují podle toho, jaký je, a nezajímá je, kdo na něj čeká doma. A to přesto, že je jejich postoj čím dál častěji vystavován testům odolnosti právě takovým aktivismem, jakým překypuje i rozhovor s paní Příplatovou. Doufejme, že v nich obstojí.
Zmiňovaný rozhovor však mimo jiné dokládá, že pro „boj za zlepšení postavení sexuálních menšin“ (ať se jim to líbí nebo ne) zjevně neexistují hranice nemožného. A tak se možná skutečně dočkáme zprávy oznamující „senzační objev“ existence homosexuality i v říši rostlinné, jak jsem v nadsázce avizovala v názvu tohoto článku. Mohla by znít třeba takto: „Homosexualita rostlin byla prokázána. Zatím jen u chmele otáčivého, jehož jednotlivé rostliny jak známo obsahují buď jen samčí, nebo jen samičí květy a pěstují se odděleně. Což vede k tomu, že z nedostatku možností sexuálních kontaktů s rostlinami obsahujícími květy opačného pohlaví jsou nuceny k sexuálním aktivitám homosexuálním. Projevují se nejčastěji tak, že se jednotlivé chmelové révy ve větru vzájemně dotýkají. Odborníci předpokládají, že takových rostlinných druhů existuje víc, a podrobují tak celou rostlinnou říši intenzivnímu zkoumání. Projekt je financován z prostředků EU.“
Člověku se nechce věřit, že by se jednou našel někdo, kdo by nám chtěl naše obzory podobnou blbostí opravdu rozšířit. Osobně bych to však tak striktně nevylučovala. Koho by ostatně před pár lety napadlo, že se dožijeme doby, kdy bude existence „pouhých“ dvou pohlaví prohlášena za „sociální konstrukt“ (brrr...), protože pro přírodu prý žádná taková omezení neplatí...
Převzato z blogu se souhlasem autorky