Martin Dejdar, hlavní postava v televizním seriálu příhodně nazvaném Zdivočelá země - sága o poválečném osídlování pohraničí a vyhánění Němců, o poúnorovém počínání strany vědeckých komunistů - mě ponoukl přijít v Praze na právnickou fakultu a spolu s tvůrci seriálu zasednout před studenty, příslušníky šťastnější generace, jimž ona doba budování zářných zítřků je jen velmi obtížně představitelná. Dostavili se spisovatel Jiří Stránský, bývalý vězeň a autor scénáře, Hynek Bočan, režisér, herci Dejdar a Schmitzer a poradce František Zahrádka z Konfederace politických vězňů. Posluchači se dozvídali o potížích s filmováním, o obstrukcích, množství klacků v cestě projektu tak nevhodnému, nepříjemnému. Dohodnuté natáčení v prostorách věznice na poslední chvíli odvoláno, výhrůžné telefonáty, anonymní dopisy.
Studenti se ptali nejen na reálie filmové tvorby, ale i na okolnosti oné hrůzné doby padesátých let. Také jsem se ozval s nostalgickou reminiscencí, jak že jsem před půl stoletím seděl právě v těchto dnešních lavicích a ve strachu a potupě prožíval to, co přece měla být nejlepší léta mladého života. O přednáškách s povinnou účastí naslouchat rétorice pedagogů o socialistické zákonnosti, nemilosrdném třídním boji, o neutuchající lásce ke Stalinovi a všemu sovětskému. Dávat si velký pozor na každé své slovo, na výraz ve tváři. Nedostatečně přesvědčivá přetvářka hrozila kádrovou katastrofou
Před touto šťastnější mládeží jsem tam řekl samozřejmost, že naším největším nepřítelem je generál, generalisimus ČAS. Jednak náš všechny - dřív nebo později - zabije, a jednak už teď zabíjí naši paměť. I ti, kteří zapomínat nechtějí, si většinou dobu svého mládí přikrášlují. Amnésie je ochotným spojencem lidí se špatným svědomím. A aby se úplně nezapomínalo, proto dochází k iniciativám jako například ke každoročnímu setkání všelijakých veteránů, kriminálníků, někdejších příslušníků jednotek PTP, oněch Černých baronů. V těchto uniformách se ocitlo několik desítek tisíc politickým šrámem postižených. Zbyněk Zeman, emeritní profesor univerzity v Oxfordu, nebyl jediný, kdo se podivil, že Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR s všemožnými výmluvami nejevil zájem o orální historii – zaznamenání zkušeností zmenšujícího se okruhu svědků.
K značnému zapomínání, vymazávání minulosti přispívá i buldozér. Jeďte pátrat na Jáchymovsko a nenajdete tam ani jeden zachovaný koncentrák. Na Příbramsku ale jeden zbyl: tábor Vojna, nedobrovolná adresa politických vězňů ničících si zdraví v tamějších uranových dolech. Po nich to převzali vojáci a po listopadu 1989 se podařilo zabránit, aby i tam buldozér zasáhl. Na právnické fakultě přítomný bývalý vězeň Zahrádka se velice přičiňoval, aby paměť úplně nevyprchala. Jako předseda odbočky Konfederace politických vězňů se staral o Muzeum Třetího odboje v Příbrami. Proč ne v Praze? Poněvadž Praha neprojevila o toto zachování paměti zájem a v Příbrami osvícená radnice se starostou, rovněž bývalým vězněm, poskytla prostory za symbolickou jednu korunu ročního nájemného. Ne že by tamější veřejnost byla pyšná na takovou iniciativu. Neznámé ruce pravidelně servou ukazatele, jak muzeum najít. (Adresa je Zámeček 106, Příbram I, PSČ 261 01.)
Pouhé tři místnosti, ale napěchované užitečnými materiály. Například protokol sepsaný 6. ledna 1950 ve věznici státního soudu v Praze. Přítomni tři soudci, jeden prokurátor a zapisovatel. Z vazby přivedeni čtyři odsouzení, aby se dozvěděli, že milost jim nebyla udělena a poprava se bude bude konat zítra, 7. ledna, v 6 hodin ráno.
„Poté se předseda zeptal odsouzených na jejich přání, jimž bude podle možností vyhověno. Po přečtení schváleno.“ Schváleno kým? Patrně odsouzenými, poněvadž pak následovaly jejich podpisy.
„Úřední záznam. Výkon hrdelního trestu na odsouzených… za přítomnosti…“ S výjimkou kata všechna jména uvedena.
„Výkon proveden. Bohumil Klempt – výkon v 6.10 hod., smrt konstatována v 6.21 hod.“ Josef Placák věšen v 6.25, smrt v 6.39, Kamil Novotný, věšen v 6.54, smrt v 7.09, Josef Hořejší věšen v 7.11, smrt v 7.25.
„Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods.Josefa Placáka, který při výkonu vykřikl „Atˇ žije Masaryk.“ Výkon skončen 7.30 hod.“ Celkem tedy hodina a půl, doba fotbalového utkání. 11 až 15 minut umírání, 5 minut k odstranění mrtvoly ze šibenice a nasazení oprátky dalšímu kandidátovi.
Přísně tajný pokyn č.12053 Politického sekretariátu Ústředního výboru KSČ uvádí: „K výkonu absolutního trestu používat popravčího, který jako občanský zaměstnanec bude ve stavu ministerstva vnitra, správy NZ a vedle této funkce bude pracovat v normální práci.“
Za každý popravčí počin inkasovali odměnu 600 korun. Nikde náznak o nedostatku zájemců o ideologicky tak odpovědnou a napínavou funkci.
Od padesátých let se výlučně popravovalo v pankrácké věznici. Šibenici tvořilo vztyčené prkno, kladka a oprátka. „Tento způsob popravy byl zvláště krutý. Odsouzenec si totiž při škubnutí provazu nezlomil vaz, ale deset až patnáct minut se dusil.“ (Lidové noviny, 12.6.01).
Doklady k dispozici v Muzeu:
„Léčebný a ohledací list: Komplikace, která vedla k smrti: strangulatio.“
„Úmrtní list: Příčina smrti: Udušení z oběšení.“
Čtvrt hodiny se zmítat v agonii na provaze – vskutku zvláštní projev socialistického humanismu.
Pozůstalí obdrželi účet. Ne sice za servis (popravu), jak bývalo účtováno v lidové Číně, ale za naložení s ostatky popraveného. Rozepsání položek, např. „poduška (zdobená), křížek – 42 Kčs“. Ceny Pohřební služby podléhaly tlakům v socialismu neexistující inflace: 3 092 Kčs v květnu 1950, 3 860 Kčs v listopadu 1952, krátce před věšením Slánského a dalších soudruhů z neexistujícího spikleneckého centra. Za spálení těla zůstala cena stejná (700 Kčs), kdežto jeho pitvání podražilo (z 350 na 500 Kčs).
Již citované, přísně tajné sdělení ÚV KSČ též nařizovalo: „Zápis o smrti odevzdávat jako dosud zvláštní matrice ministerstva vnitra, která sama uvědomí pozůstalostní soud, matrikáře v místě narození (bez udání příčiny smrti) a matrikáře v místě posledního bydliště, který vydá úřední list příbuzným na jejich požádání.“
Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka, č.181 z 18 .listopadu 1952, se zabývá oběťmi režimu, jejichž život neskončil na šibenici. „Pohřeb agentů a teroristů usmrcených v boji s bezpečnostními orgány.“ Rozkaz začíná postěžováním, že mrtvoly bývají „předány příbuzným, kteří pak vypravují usmrceným teroristům a agentům honosné pohřby, jež se stávají manifestací reakce.“ Proto ministr Bacílek nařizuje okamžitý utajený převoz do nejbližšího krematoria a neméně utajené zpopelnění a uložení urny na vězeňském hřbitově. Není-li možno zařídit kremaci, tělo tedy pohřbít do země v jiné obci, než bylo poslední bydliště. Doba pohřbu musí zůstat utajena, hrobníku dát toliko pokyn vykopat hrob bez udání jména pohřbívaného a „hrob srovnat se zemí tak, aby nebyl znatelný“. I takto tedy doslova zahlazovat počínání režimu.
V Příbrami jsem ještě s jedním zájemcem (sociolog z Jižní Afriky) navštívil koncentrák Vojna. Veteráni nás provázeli mezi baráky, ukazovali, kde bývaly dráty, strážní věže a kde dodnes je zachován pověstný bunkr, který poručil zbudovat komandant Jaroslav Duba. Tam do jen několikametrového prostoru napěchoval čtyřicet vězňů a přihodil i některého zastřeleného.
V 35 kilometrech archiválií se lze snadno ztratit. Záležitostí nedořešených či vůbec neřešených je habaděj. Přeptával jsem se a dozvídal se o běžné praxi odstrkávat nepříjemné případy pod koberec permanentního zapomnění. Vždy se najde výmluva, proč proces odkládat. Jednou musí jít k zubaři zločinec, podruhé jeho advokát. Onen Jaroslav Duba, stvořitel barbarského bunkru v lágru Vojna, neméně úspěšně kličkoval... V soudní síni obhájkyně vysvětlila nepřítomnost svého klienta jeho údajnou hospitalizací, leč nebyla schopna sdělit, v které že leží nemocnici. Soud se nepodivil.
Pohraniční stráž rozstřílela stovky lidí a soudy všeho všudy odsoudily k miniaturním trestům snad jen čtyři střelce. Klub českého pohraničí (KČP) sdružuje několik tisíc bývalých příslušníků a jejich někdejší činnost charakterizuje jako „hrdinnou obranu vlasti“. Právě před 50 lety (11.7.1951) došlo k přijetí zákona o ochraně státních hranic. V paragrafu 1 čteme: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru.“
Pronikání zejména kterým směrem? Objevil jsem film „Tichá bolest“ z roku 1990, s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli starce na moravském venkově. Jeho syn, pilot RAF, je komunisty zatčen a popraven. Po sobě zanechává malého, pramálo chápajícího synka, například nešťastného, proč ho nevzali mezi pionýry, kam se tolik těšil. Pečuje o něj otec jeho zabitého otce a dítě časem začne velmi dobře chápat nespravedlnost doby, diskriminaci ve škole, vyloučení ze studií, nástup na vojnu k jednotkám beze zbraně. Po návratu do civilu mu umírající dědeček radí z rodného místa odejít. Je tam špatným svědomím spoluobčanů. Ti dobří se stydí za to, co mu udělali – a co víc, rovněž vědí, že by to špatné znovu udělali, kdyby bylo třeba.
Napsal někdo někdy knihu o strastech takových dětí? V příbramském muzeu je dopis dětí Václava Švédy:
„Muj nejmilejši Taťinku! Taťinku posilamti tisice a tisice pozdravu a pusinek ja i Radoušek. Tatinku muj modlim se aby si se nám zase vrátil. Libá a obímá ťe Lidunka a Radoušek.“
Tatínka popravili 2. května 1955, den po velikých májových oslavách k desátému výročí konce války.
Z přísně tajného protokolu č.j. NZ-0011/61 se dozvídáme, že ke zničení urny s popelem došlo dne 25.5.1961.
K O N E C
Neoficiální stránky Oty Ulče