Teď už máme, co jsme chtěli!
V roce 1969 natočil Jaroslav Papoušek, Passerův a Formanův blízký spolupracovník, povýtce formanovský film 'Ecce homo Homolka' zachycující sarkasticky charakter průměrného českého člověka, člověka rychle se podřizujícího okupačním armádám a jimi nastolené kolaborantské vlády. V roce 1970 a 1972 jmenovaný režisér přidal ještě další dva díly ve stejném duchu a touto trilogií dokonale vykreslil to, oč se tenkrát v českém prostředí hrálo.
Takto pokřivená česká povaha byla totiž snadnou kořistí pro Husákovy mocenské ambice a normalizace se mu tudíž skvěle vydařila. Dokonce lze jít ještě o kus dál a tvrdit, že právě na protest proti těmto stereotypům se všemi jejich důsledky se upálili Jan Palach i Jan Zajíc.
Avšak úspěch onoho snímku zrcadlícího to, čím průměrný český člověk opravdu byl, byl střídavý. Tato sonda do národní duše část tehdejší společnosti nadchla, ovšem mnoho jiných pohoršila - nabízí se prostý závěr: příběh vyjádřený oním filmem byl jejich věrným obrazem a oni se začali hnusit sami sobě.
Takových Homolků bylo tenkrát až běda. Avšak kam se poděli? Vymřeli snad? Ani zdaleka! Zplodili hojně potomků a ti dál žijí mezi námi. Je jich mezi námi spousta. Tak moc, že dokonce mají převahu a v demokratickém klání vítězí. A další generace se od těch dřívějších zase příliš neliší. Mají nyní svého guru na Hradě: Zeman je převtěleným Homolkou a Homolkové ho volí.
Troufám si tvrdit, že dokud budou Homolkové v české společnosti převládat, vládnout nám budou pospolu prohnaní darebáci s nastrčenými hlupáky, kteří budou vyhovovat pivní, kořalkové a fotbalové mentalitě české společnosti. Hrdinou českých hospod je ten, který snadno přebere a kterému se pak z úst linou ubohé a trapné jízlivosti. Ten ovšem jásá, když se mu podaří protlačit jednoho ze svých kumpánů až na Hrad. Hrad je náš! Takto se ostatně radoval již tehdy, když se presidentem stal jiný významný český opilec a zavedl Homolkovy pořádky na dalších 41 roků.
Můžeme jen doufat, že alespoň některé z Homolkových dětí přepadne hnus nad způsobem života jejich rodičů a začnou pracovat na úctě k sobě i druhým lidem, na hrdosti nad vlastním čestným, niterně bohatým životním přístupem. Docela střízlivě nyní počítejme s tím, že česká společnost dospěje ke skutečné demokracii až tehdy, když v ní budou skuteční demokraté převažovat nad těmi zdánlivými.
Převzato z blogu autora