Běžné zpravodajské okruhy, které i u nás mají pod palcem, lépe řečeno pod svými pařáty, různé politické a národu nepříliš přátelské zájmové skupiny, jsou hodně zticha o zprávách, tedy o událostech, které se jim nehodí do krámu. Jde zejména o projevy státníků, jejichž názory se ostře liší od těch, které panují v Bruselu. Už po léta zamlčují některé významné proslovy nebo prohlášení zveřejněná v zahraničí. Jen namátkou uveďme Donalda Trumpa, Viktora Orbána, Matea Salviniho, Jaroslawa Kaczynského, Borise Johnsona atd. Na domácí scéně se to čas od času stává i našemu vlastnímu prezidentovi.
Ono je to totiž tak. Na zásadním projevu prezidenta nebo premiéra před širokým, někdy i statisícovým publikem lze těžko něco měnit, ani ho nelze příliš zkracovat. Žádný pozdější komentář ho nemůže obrátit naruby. Takže jim zbývá jediné východisko. Projev nezveřejnit a počkat si, jestli se někdo ozve nebo ne.
Už před několika lety jsem psal o nejlepším způsobu, jak ony rádoby novináře obejít, protože úmyslně vynechávané, ale hodnověrné zprávy si rozhodně zasluhují další šíření. Navzdory všem možným snahám po ututlání. To je zásada demokratické svobody informací.
Nepotřebujete k tomu žádné sociální sítě. Ostatně ty jsou dnes už stejně pod tlakem nedemokratické cenzury, kterou se nám pokoušejí naoktrojovat noví evropští unijní marxisté. Ale i tomu se můžeme vyhnout. Jednoduše. Stačí rozeslat zprávu do okruhu svých blízkých či známých. Ti pak učiní něco podobného a ejhle, zpráva v některých případech obletí během několika dní třeba i celý svět.
Samozřejmě, má to svá úskalí. Musíme se naučit plavat v kalných vodách desinformací. Musíme se naučit ověřovat přesnost a důvěryhodnost zprávy, kterou jsme obdrželi a chceme ji poslat dál. Není to tak těžké. Náš národ se dobře vycvičil ve čtení mezi řádky a podobných dovednostech ještě v dobách normalizačního komunismu. K tomu ale musíme přidat ještě trochu vědomostí o moderních desinformačních metodách. Ale i tohle se můžeme časem naučit. Dokonce bych řekl, že musíme.
Vzpomněl jsem si na žertovné žurnalistické pravidlo ještě z dob vlády strany, která si říkala předvoj dělnické třídy. Znělo: „Nevěřím žádné fámě, drbu nebo dohadu, dokud nebyly úředně dementovány.“ Jenže pozor, něco podobného můžeme zažít i v těchto dnech. A často ještě v rafinovanější podobě. Popření zprávy se dá lehce vpašovat do našich vlastních, tj. internetových informačních zdrojů. Říká se tomu „metoda trojského koně“ nebo také „falešná vlajka“, a zde je vynalézavost nepřítele téměř nekonečná.
Pomiňme poměrně primitivní praxi ruských trollů, kteří podepisují své výtvory jmény neexistujících Čechů ověnčených akademickými tituly. Objevil se mnohem záludnější způsob, jak znevěrohodnit již kolující, pravdivou a ověřenou, ale někomu nepohodlnou zprávu. Dáme zprávu do oběhu znovu, opentlíme ji barvičkami, velkými písmeny a spoustou vykřičníků a podepíšeme pod ní člověka, který sice existuje, ale tuto zprávu nikdy v životě nenapsal. Tohle se dá zjistit velmi rychle, zeptáme-li se údajného autora. A on autorství popře. Kýžený výsledek? Pro kriticky uvažujícího příjemce bude najednou celá zpráva nevěrohodná. Docela hezky mazané, není-liž pravda?
Desinformace, zejména během válečných konfliktů, byla, jest a bude. K naprosté dokonalosti dospěla během 2. světové války, kdy spojenci (zásluhou britského sira Ewena Montagua, autora operace Mincemeat) dokázali přesvědčit samotného Hitlera, že k invazi v roce 1944 dojde úplně jinde, než se z hlediska zákonů vojenské strategie a taktiky očekávalo. Nu, a tyto časem ještě vylepšené metody se používají čím dál tím častěji i v dnešních, zdánlivě nikým nevyhlášených konfliktech a válkách, včetně těch informačních. A jak úžasné prostředí je pro tuto činnost internet, si dokážete domyslet.
Neodpustím si připomenout tendenční chování našich „veřejnoprávníků“, kteří nás ohlupují svým přebíráním zpráv pouze ze „shora“ schválených zdrojů a zamlčováním zpráv, které se jim do tohoto vzorce nehodí. Tím „shora“ myslím vedení EU, které v našem případě milostivě svolilo k pokračování v povinném vybírání tzv. koncesionářských poplatků, ovšem jen pod podmínkou, že veřejnoprávní vysílání bude v souladu s politikou EU. O té ovšem rozhoduje především její výkonný orgán, což je Evropská komise. Sbor nikým nevolených, nýbrž jinými orgány EU jmenovaných komisařů. Výběr komisařů je sice nakonec schvalován europarlamentem, jenže v současném „lisabonském modelu“ fungování unie je riziko neschválení nastaveno tak, že jde ve skutečnosti jen o schvalovací formalitu.
Pouze na okraj, cítíte ten úbytek demokracie? Ti, kteří o nás mají dalších pět let rozhodovat, se nevolí, ale stávajícím vedením najmenují a pak se to celé „jakoby demokraticky“ schválí. Takže ti najmenovaní se vlastně dosadí. Ať chceme nebo nechceme, vane z toho zápach smradlavého smetiště dějin. Zápach plíživě se vracející diktatury už jednou zkrachovalého marxistického světonázoru. A k tomuhle všemu máme ještě přispívat svou unikátní, téměř povinnou a ve světě dosti neobvyklou „koncesionářskou daní“?
Nikdo dodnes, více než sedm desetiletí po jeho smrti, nepřekonal nechvalně známou Goebbelsovu poučku, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Někteří na ni sázejí i dnes a zahlcují nás právě tímto druhem informací. Máme jen jedinou možnost, jak se tomu vyhnout. Ten přístroj, ze kterého se to na nás valí, prostě zmačknutím jediného tlačítka vypnout.
Zaručuji vám, že o nic nepřijdete. Přestanete být naštvaní, zeměkoule se bude točit dál, žádní oškliví mimozemšťané nepřistanou, nebudete se s kamarády hádat o zástupné pitomosti, a třeba se znovu naučíte všímat si těch krásných věcí okolo vás, které jste v rozjitřeném stavu své mysli přehlédli. A navíc si uvědomíte, kolik je kolem dobrých a politikáři ještě nezkažených lidí, na které jste téměř zapomněli. A pokud by se mezitím něco opravdu významného stalo, dozvíte se to tak jako tak i bez použití elektrického proudu. Zaslechl jsem, že Strana zelených chce znovu zavést obecní bubeníky.