Není také zásluhou komunistického režimu, že ve své brutalitě časem polevil. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let totiž lámal tento režim u nás ještě poměrně demokraticky myslící a cítící občany. Postupem času, a zejména v období normalizace, se mohl opřít jednak o to, že lidé byli zlomeni a ztratili naději, ale také o to, že stále větší část národa už neměla ponětí, jak vlastně demokratický stát funguje, jaké jsou jeho mechanismy a možnosti.
Právě v době normalizace už mnoho mladších lidí vlastně ani nevědělo, že "veřejné" neznamená nutně "státní", že společnost a stát nejsou totéž.
Základní charakteristikou totálního státu je právě to, že prosazuje jednotu státu a společnosti. Upírá proto lidem, společnosti právo na jakoukoli změnu státního systému. Proto potřebuje vyřadit politický pluralismus. "Okamžikem zrodu totalitního státu je nastolení stranického monopolu," píše právní teoretik Johannes Messner. Z tohoto stranického monopolu se pak odvíjí ustavení jednotné, povinné ideologie, díky níž stát ztrácí svůj instrumentální charakter a zcela proniká do života společnosti i jednotlivých lidí. Právní teoretik a obhájce totálního státu Ernst Forsthoff proto vytýká starému buržoaznímu státu, že nedokázal dát společnosti a jednotlivým lidem obsah života. "Jednota státu a strany," píše Forsthoff , "je v první řadě duchovně-politická a znamená závaznost nacionálně-socialistického světového názoru i programu pro stát ve všech jeho formách."
Tento koncept státu byl u nás nastolen komunistickým převratem a za čtyřicet let se nijak zásadně nezměnil. Odpovídal v zásadě Messnerovým definicím: autorita státu byla neomezená, jednotlivec neměl vůči státu žádná práva, politická vůle šla výhradně shora dolů, všechna podstatná rozhodnutí se činila jen ve stranicko-vládních špičkách, parlamentní zastoupení odráželo pouze vůli strany a vlády, bylo nástrojem jejího sebe-prosazování. Šlo o policejní stát bez instituční kontroly výkonu státní moci, veřejné mínění se oficielně neprojevovalo, svobodné sdružování neexistovalo. Stát si činil nárok na majetek občanů, soukromé vlastnictví neexistovalo (hranice osobního vlastnictví byly nejisté).
Člověk byl pouze prostředkem pro službu kolektivním cílům státu. Obhájci totality to považovali za pokrok! Totalitní pojetí, slovy Forsthoffovými, znamenalo "odmítnutí epochy, kdy se stát rozbíjel o jednotlivce a o jeho nároky na štěstí a svobodu. ... Liberální svoboda byla autonomií buržoazní společnosti, jež se tímto požadavkem zříkala své historicko-politické odpovědnosti." Proto, jak už Forsthoff vysvětlil, "právě mladá poválečná generace pochopila, že státnost buržoazního ražení je jen zdánlivá, a přihlásila se k totálnímu státu".
Tak jaképak tu změny, soudruzi?
9. ledna 2008