Je to už poměrně dlouho, na to si vzpomínají jen někteří. Začaly k nám chodit francouzské filmy s Jeanem Gabinem, Alainem Delonem, Lino Venturou, Jeanem-Paulem Belmondem a dalšími. Všechny ty filmy měly jedno společné. Vystupovaly v nich krásné ženy, které byly při setkání líbány zprava i zleva. Ale jen jednou, ne jako dnes jednou, dvakrát, třikrát.
Staré báby byly líbány jaksi méně, tedy pokud si dobře pamatuji, a aby se vysloužilá politička muckala s mladým politikem, před očima čestné stráže s tasenými šavlemi, na to se nepamatuji.
Když se při normálním setkání líbal Delon s Bardotkou – ne v posteli -, koukali jsme na to s podivem, připadalo nám to světácké, prostě z jiného světa. A jiný svět, kvůli našim komunistickým zločincům, kterí nás nikam nepouštěli, to taky byl.
Pak čas oponou trhnul, přišel Brežněv a s ním zdravení typu „dvojitý Brežněv“. Enderáci v čele s Honeckerem to ještě vylepšili - před očima ještě mám obrázek z vítání Honeckera s Gorbačovem, kdy jeden nevěděl, jestli jde o setkání teplých bratrů, či co. Přes toto vřelé vítání tenkrát Gorbi, jak mu říkal tehdy láskyplně celý Westblock, Honymu moc nepomohl a Dederóni to zabalili. Říkají tomu dodnes nenásilná revoluce.
Zbytek už je dostatečně znám. Dnes se objímají nebo jsou objímáni všichni, od kojenců po stoleté stařenky. Také to odnáším, nejméně jednou za zimu. Chodím se ženou na různé srazy bývalých spolužáků a to se bez objímání, teda mé ženy, ne mě, neobejde. Prsknutí zleva zprava za ucho a chřipka je, vzdor všemu očkování, tady. Už jsem zhotovil líbivou tabulku s řetízkem na pověšení na krk a s nápisem Nelíbat!. Bohužel to má drahá žena odmítá nosit.
Druhý takový zlozvyk, vymoženost Západu, je podávání ruky. To není francouzský, ale pro změnu německý mor. Nevěřícně jsem na to, krátce po bratrské pomoci spřátelených armád, koukal vždy před začátkem směny v jedné norimberské fabrice, kde jsem nastoupil na montáž tankových motorů. Na páse jsme byli samí cizinci, ale zato učenliví. Všichni moji kolegové - Turci, Jugoši, Španělé a Portugalci (Řekové se už tenkrát na takových místech nevyskytovali) - oběhli pěkně celou linku, dvakrát zalomenou, asi tak 100 m dlouhou a na všech pracovních místech si pěkně potřásli, každý s každým, rukou.
To vše hned ráno, ještě s čistýma rukama, kdy ještě ani desinfikující šmír nemohl zabránit přenášení všeho možného. Naštěstí byl tenkrát člověk mladší a tím i s lepší imunitou. Později, když už jsem jako konstruktér přicházel do styku jen s bílými límečky, jsem všemu uvykl a dnes na to musím moc myslet abych ne veřejných záchodcích v metru nepodával ruku hajzldámě nebo hajzlpánovi. USA, náš vzor. Tam se to moc nepraktikuje. Docela bych uvítal japonský hluboký úklon, to si každý prská na své vlastní boty a dva metry od sebe.
Dnes tu máme koronavirus, bohudík trpím zatím jen korunavirem a nic jiného se široko daleko, ani v televizi ani v rádiu, než odborníci virologové, nevyskytuje. Co kdyby místo tisíce rad, které naše humanitně vzdělaná většina, o těch ostatních ani nemluvím, stejně v hlavě nepodrží, jen do zhloupnutí opakovali jen: Mýt ruce! Mýt ruce! Mýt ruce! Nepodávat, nepodávat, nepodávat!