Brzy po konsolidačním údobí zavál do škol duch let padesátých. Docenti politických školení zadávali kantorům za domácí cvičení naučit se nazpaměť komunistické desatero. Byl to Morální kodex budovatele komunismu. Kdo jej nezná, nemůže učit v socialistické škole. "Budeme jej zkoušet," vyhrožovali. Tito mojžíšové se zrodili z konspektů VUMLu a sehrávali roli bolševických proroků lepších zítřků. Byli mezi nimi dokonce i takoví, co těm žvástům, které sami hlásali, i věřili. Domnívali se, že zachraňují svět. Domnívali se, že se každý z nás stane elementárním nositelem jimi donekonečna omílaných myšlenek a komunistická idea se bude šířit dál. Dál a dál, bez hranic. Zaplaví vše.
V desateru také stálo, že každý z nás musí milovat Sovětský svaz a sovětského člověka nade všechny meze. Sovětský člověk musí být idolem každého z nás.
Kolega Rohovský, když byl dotazován, jak miluje SSSR, nikdy neodpovídal. V hodnoceních proto míval zapsáno, že musí zvýšit svůj kladný vztah k bratrským národům, zejména k SSSR.
Ale pozor - takováto poznámka mohla přivodit i změnu pracovního místa. Nebylo možné ji proto brát na lehkou váhu. Už už se zdálo, že kolega zpytuje svědomí. Ve svých politických domácích úlohách, povinných pro každého kantora, začal psát Síň Tradic s velkým S i T. To proto, že ředitel ve svých sděleních psal k nelibosti češtinářů velké S. Když jsme se kolegy ptali proč i to T, řekl, že je to z náboženské úcty ke komunistům. Vlastně, ony ty síně tradic byly komunistickými modlitebnami.
Kolega také přemýšlel, jak by mohl být věrný sovětskému Rusku. Ve svých úvahách dospěl k závěru, že za projevem lásky k sovětskému člověku nemusí vyjíždět 2000 km na východ, ale využije některého Rusa z tisíců, kteří se u nás zabydleli po bratrském vpádu v osmašedesátém roce. Tito Rusové dokonce běžně chodili v uniformách i mezi námi. Svými helikoptérami děsili ze spánku naše děti.
Na politickém školení, když se znovu a donekonečna jednalo o sovětském vzoru, oznámil s vážnou tváří všem přítomným, že i on v matematice přispěje svým skrovným dílem. Oznámil, že odmítá v hodinách matematiky používat k numerickým výpočtům kalkulačky, razící si i k nám přes Tuzex cestu. Kalkulačky vyhlásil jako produkty imperialistického světa. "Pavěda kybernetika mne už nemůže zmást," prohlásil. "Místo tuzexových kalkulaček zavedu do výuky sovětské sčoty," prohlásil. Uvedl, že inspiraci získal v ruském univermágu, kam chodí z lásky k Sovětskému svazu nakupovat nedostatkové zboží, kterého tam je stejný nedostatek, jako v obchodech našich.
Mnoho kolegů se kousalo do rtů, aby zadrželo smích, ale ani tato provokace marx-leninským ajatolláhům nedošla. Přijali ji. Přijímali ji proto, že se v ní opakovala slova Sovětský svaz, marxismus, komunismus...
Jednou mne vyzval. Šel jsem s ním. Vešli jsme do místní sovětské samoobsluhy. Tupou ruštinou si kolega zavolal vedoucí. Ta přiběhla hned. Byla z toho vyděšená, když viděla, že proti ní stojí postava v koženém kabátě. Asi myslela, že ji jdou zatknout. Rohovský ale spustil: "Já učitěl. Já chotěl by v našej škole ... v matěmatike ... izpolzovať vašich metod raboty. Metod sovětskich čelověk." Kolega s vážnou tváří chtěl, aby mu vedoucí vysvětlila počítání na sčotu, že to zavede do své matematiky jako progresivní vyučovací metodu a jako důkaz lásky k sovětskému člověku.
Vedoucí se zřetelně ulevilo. Příjemná kyprá paní vedoucí se zlatými zuby se zlatě usmála a hbitě vytáhla dětské počítadlo. "Když jde jen o toto…" řekla si. Sčoty - dětská počítadla - měli u každé pokladny ruského obchodu. Vedoucí si stanovila příklad. Kulička sem, kulička tam. A paní vedoucí znala výsledek početního úkonu. My jsme koukali. Kolega ji kontroloval kalkulačkou. Nezaznamenal omyl. Když jsme pochopili podstatu této numerické matematiky, oba jsme žasli nad onou zvláštní technikou. I paní vedoucí byla ráda, že nám mohla posloužit. Ještě poprosila kolegu, aby jí ve městě sehnal skládací deštník a punčocháče, že když sama přijde do našeho obchodu, vždycky jí na všechno řeknou, že nemají. A škaredě se na ni dívají. Zatímco kolega vstřebával matematickou podstatu létajících kuliček a prstů paní vedoucí, já jsem se rozhlížel po obchodě. Bylo tam hodně ruských čajů, samovary, dvojí cenovky, v rublech a v korunách. Jakoby na podporu turistiky. V obchodě byl pořádek.
Celé naše počínání se sčotem sledovala z povzdálí mladší prodavačka. Kolega vznášel dotazy na paní vedoucí a občas ji přiváděl do rozpaků. Třeba když se zeptal, jak se na sčotu počítá třetí odmocnina. Když byla debata nejrušnější, vmísila se mladá do rozhovoru, vpadla mezi nás: "Čto vy!? Vy chcete zavádět sčoty do vyučování matematiky? Na střední škole? Ne! Neblázněte, vy duraki, sovjetskie metody? U vas? U nas v Sojuze pora kamennaja! U vas progres! Vy už máte v obchodech strojové pokladny ... A my máme tohle," ukázala na kuličkové počítadlo. ... Nad troufalostí prodavačky jsme zůstali chvíli ochromeni. I když ochotná paní vedoucí nakonec přitakala mladé.
Do závěrečné politické práce na téma Sovětský člověk - ideál humanismu a demokracie kolega zapsal: "Do vyučování jsem zavedl metody práce sovětských občanů. Od počátku druhého pololetí vyučuji početní úkony pomocí sčotu. Kalkulačku, jakožto výmysl pro ohlupování pracujících mas jsem zcela zavrhnul."
Kolega potom uvažoval, zda má na politickém školení tlumočit i názor mladé prodavačky, že v SSSR je ještě kamenná doba a že Rusové pozorně sledují socialistické vymoženosti u nás. Dospěl k závěru, že Rusové jsou normální lidi, avšak týráni tvrdě hloupou ideologií.
Zkušenost se sčotem byla pro Rohovského tak inspirující, že se za poznáním sovětského člověka vydal dokonce do SSSR. Řekl nám: "Všichni už jste tam byli. Jen já jsem ten zázrak ještě neshlédnul." Na letišti Šeremetěvo u Moskvy zpozdil celý ideový zájezd o dvě hodiny. Pasová kontrola jej zadržela, když musel podstoupit kontrolu pro podezření páchání válečných zločinů z 2. světové války.
(Podle skutečné události pro cyklus Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele zapsal v r. 1980 R.B.)
Pozn.: Jméno aktéra je změněno. Když článek vyšel v místních novinách, kolega Rohovský na tento nedostatek upozornil: "Žádný Rohovský, ale já jsem to byl," pravil redaktorovi.