Na střední školy se do konce února bude hlásit 106 457 žáků 9. ročníků základních škol. „Školy na ten nápor nejsou vůbec připravené. Na gymnázia se tak nedostanou děti s výsledky, které by před rokem bez problémů stačily,“ citovaly Lidové noviny Daniela Hůle z Člověka v tísni. Problém se ovšem dotýká i odborných středních škol s maturitou.
Do příslušného věku dospěl ročník 2008, nejsilnější za posledních 29 let. To je, panečku, překvápko, po 15 letech, že ti mladí lidé chtějí ještě dál studovat! Kdo to mohl čekat, že? Náhle chybějí učebny, budovy i učitelé. Spousta dětí se na gymnázium letos nedostane. Ne proto, že by byly líné nebo hloupé, ale proto, že nebude kde by studovaly a kdo by je učil.
Další zájemci o studium se rekrutují z imigrace. Politika začlenění a inkluze je samozřejmě také důležitá. Jen ty učebny a učitelé chybějí. Ilustrační foto: Pixabay
Za chod středního školství odpovídají typicky krajské úřady. Ministerstvo školství jim při zvyšování kapacit škol údajně „nebude klást překážky“. Snad to bylo myšleno i tak, že nevymyslí žádnou novou reformu typu jednotných přijímaček a jednotných státních maturit. A že nebude ze škol odvolávat učitele, kteří učí odborné předměty, často rádi a dobře, ale nemají pedagogické ani minimum.
Co se týče krajských samospráv, situace potvrzuje, že nejsou zvyklé přemýšlet dopředu, respektive udržet myšlenku přes jedno volební období, čest výjimkám. Pravda, setrvale nabádají rodičovstvo, ať své potomstvo nechá něčím užitečným vyučit. Vždyť řemeslo má zlaté dno a znalostní ekonomika znamená také znát elektrická zařízení, práci se dřevem či soustruhem, nebo nejnovější módu v česání. Málo je kuchařů, číšníků i řidičů. V Praze dokonce i lakýrníků, kteří by matlali modrou barvu na ulice a za to občané platí přes 700 milionů korun ročně. No, neberte to. Job snů, řeklo by se. A vzdělaní, znalí lidé, to je zlatá hřivna naší společnosti a hlavně ekonomiky. Což je samozřejmě pravda.
Shodou okolností patnáctileté jubileum svého založení loni oslavilo Waldorfské lyceum v Praze na Opatově. Zahájilo provoz v několika učebnách, vypůjčených od spřátelené základky. Výpůjčka měla trvat rok, nejvýše dva roky. Pak, sliboval zřizovatel, hlavní město Praha, obdrží lyceum vlastní školní budovu. Takových slibů za 15 let slyšel ředitel lycea mnoho. Když už se zdálo, že se něco pohnulo, přišly volby a ředitel začal vyjednávat s novou pražskou… no, řekněme politickou reprezentací, jiné slušné slovo mne nenapadá… nanovo. Zkrátím to: ve vypůjčených třídách škola učí dodnes. Už řadu let se na školu hlásí trojnásobek zájemců, než kolik lyceum může přijmout. Aktuálně má příslib, že v Praze 5 se pro lyceum postaví celá nová škola. Věc je kdesi u územního rozhodnutí, a to už několik let. Při rychlosti stavebního řízení v Praze to znamená, že učitelé – zakladatelé lycea si v nové škole nezaučí, ani když se posune věk odchodu do důchodu. Panu řediteli – zakladateli nelze než přát, aby se nové školy alespoň dožil.
Má zatím reálnou naději, ovšem předpokladem je, že se konečně po posledních loňských volbách ustaví… politické vedení… města, s nímž by mohl znovu začít vyjednávat. A že nepřijde žádné další překvápko.