Neviditelný Pes

ŠKOLSTVÍ: Baku. Je to vyvážené?

14.2.2017

Kde jsou ty časy, kdy si desetileté školačky hrávaly s panenkami, opatrně zkoušely matčiny šminky nebo lítaly s kluky venku a hrály si na kde co. Dnes je jiná doba. Například desetiletá Jana píše organizaci BESIP pohoršený dopis, v němž se rozčiluje nad genderovou nevyvážeností učebnice. Konkrétně jí vadí, že je v knížce uvedeno slovní spojení „průkaz cyklisty“, kdežto Jana by chtěla číst „průkaz cyklistky“ (viz zde).

Když pominu, že tyto myšlenky nemá to nebohé dítě ze své vlastní hlavy, tak mě na článku zaujal hlavně nářek jakýchsi genderových odbornic, které recenzují učebnice, že bohužel autoři učebnic stále neuvažují genderově vyváženě. Ministerstvo školství se navíc, ústy své mluvčí, snaží vycházet genderovým požadavkům maximálně vstříc...

Snad od roku 1992 se nejrůznější ministři školství snaží o reformu svého rezortu (zpravidla podle hesla „funguje to - spravím to“). Změny jsou nekoncepční, z dlouhodobého hlediska škodlivé, ale něco se děje. Školy navíc přestávají sloužit vzdělávání řekněme klasickému, protože ve výuce musí být prostor pro rozvíjení různých sociálních dovedností, které by správně měla řešit rodina. Výsledky jsou velmi tristní, jak jistě potvrdí každý, kdo se v posledních letech setkal s absolventem střední školy. Nicméně i školy základní přestávají plnit svou hlavní náplň. Nedávno jsem byl požádán o doučování češtiny matkou, která byla zděšena tím, že její dítě nemá v sedmé třídě žádné diktáty. Když to u učitelky češtiny reklamovala, dozvěděla se, že diktáty se nepíšou, protože dětem nejdou. Když jsem nahlédl do jeho učebnice zeměpisu, nestačil jsem se divit. Dočetl jsem se tam, že je v Africe hlad, ale že za to může Evropa. Pak tam byly kapitoly o ekologii, kapitoly o OSN, něco o změnách klimatu. Nicméně jsem marně hledal kapitolu o Asii, kde bych se jakožto žák dozvěděl, že tam leží Čína, Barma a Kazachstán...

Takže problém není v tom, že učebnice pro základní školy nejsou vyvážené genderově, ale to, že jsou neuvěřitelně blbé a často jsou z hlediska edukace k ničemu - pokud tedy za edukaci nebudeme považovat žvásty o tom, jak je atomová energie fuj. A také to, že se stále větší část učitelů bojí po studentech něco chtít, protože se pak rodiče rozčilují nad špatnými známkami dětí.

Ještě k tomu genderu. Pokud někam jedu autem a zahlédnu na krajnici figuru na bicyklu, označím si ji v mysli jako „cyklistu“ a dávám si na něj pozor; teprve když ho minu, poznám, že to byla třeba samice, a pak o ní hovořím jen jako o „cyklistce“ a třeba i hezké.

Pokud by se však měly genderové nároky prosadit plošně, pak chci být označován na daňovém přiznání jako „poplatnice“, neboť mě stát na daních neustále oje... obabišovává.



zpět na článek