Neviditelný pes

RUSKO: Co si Lenin opravdu myslel

11.11.2008

U příležitosti 91. výročí „Velké říjnové socialistické revoluce“ jsem si vzpomněl na úryvek ze satirického románu „GOG“ italského spisovatele Giovanniho Papiniho, který v roce 1977 otiskl Zpravodaj (č.11, roč. 10), magazín Čechů a Slováků vydávaný ve Švýcarsku.

Román „GOG“ byl napsaný koncem dvacátých let minulého století a vyšel v roce 1931. Papini, s jehož převážnou většinou životních postojů, politických názorů a kotrmelců lze těžko souhlast, měl však „svého Lenina“ dobře „přečteného“ a výsledky Leninovy revoluce viděl v mnohem realističtějších barvách než celá česká kulturní levice (a nejen česká).

Snad to bude někoho zajímat a bude si chtít ukázku také přečíst. (Tedy pozor, jde o fikci-satiru z konce dvacátých let, napsanou podle vyprávění a zřejmě fotografií mnoha „užitečných idiotů“ - výraz Lenina -, kteří v těch letech do Ruska že Západu přijížděli se poklonit „geniálnímu revolucionáři“ a obdivovat první „stát dělníků a rolníků“.)

***

Potřeboval jsem k tomu téměř měsíc, ale konečně se mi to podařilo. Do Ruska jsem přijel jen proto, abych poznal toho muže, a nechtěl jsem odcestovat, dokud jsem ho neviděl a s ním nehovořil. Dostat se k němu mě stálo skoro dvacet tisíc dolarů; dary manželkám komisařů, zpropitné rudoarmějcům a příspěvky na sirotčince. Nelituji toho. Říkali mi, že Vladimír Iljič je nemocný a že mimo své nejbližší nikoho nepřijímá. Nebydlí již v Moskvě, nýbrž v blízké vesnici, ve staré šlechtické vile s bílým sloupořadím u vchodu. V pátek večer se mi podařilo zdolat poslední překážky a telefonicky jsem se dozvěděl, že jsem v neděli očekáván. Leninovi řekli, že moje bohatství může pomoci NEPu v těžkých začátcích, a proto tedy svolil k mé návštěvě.

Přijala mne jeho manželka, silná zamlklá žena, která si mne prohlížela jako ošetřovatelka nemocného. Lenin seděl na malé verandě u širokého stolu, pokrytého velkými listy kreslicího papíru. Působil na mne dojmem odsouzence, jemuž je dovoleno prožít v klidu poslední chvíle života. Jeho hlava mongolského typu vypadala jako uhnětená že starého sýru. Mezi rozpraskanými rty vystupovala zlověstná řada zubů. Dvě potměšilé inkvizitorské oči ptáka samotáře seděly v zarudlých víčkách. Pohrával si se stříbrnou tužkou; jeho velké, hrubé ruce sedláka ale svou vyhublostí předvídaly blížící se smrt. Nikdy nezapomenu na jeho uši, barvy staré slonoviny, silně odstávající, tak jako by před velkým tichem chtěly urvat ještě poslední zvuky tohoto světa.

První minuty rozhovoru byly spíš trapné. Lenin se mne snažil odhadnout. Roztržitý výraz jeho tváře upřeně mne pozorující se snažil plnit povinnost, která ho už nijak nezajímala. Před touto strhanou, šafránově žlutou maskou jsem ztratil všechnu odvahu a nedovedl jsem klást otázky, kvůli kterým jsem vlastně přijel. Podařilo se mi pouze vykoktat obdiv nad dílem, které v Rusku vykonal. V tu chvíli se jeho polomrtvá tvář stáhla v příšerné vrásky, jakýsi sarkastický úsměv. „Ale kdež! Všechno bylo už hotovo!“ zvolal Lenin s překvapujícím a téměř tvrdým zápalem. „Všechno bylo hotovo než jsme přišli. Jen cizinci a hlupáci se domnívají, že se tu zrodilo něco nového. To je jen omyl zaslepených, hloupých měšťáků. Bolševici jenom převzali a zdokonalili carský režim, který jedině vyhovuje ruskému člověku. Není možno zvládnout statisíce zvířat bez hole, špehounství, tajné policie, hrůzy šibenic, vojenských soudů, káznic a mučidel. Změnili jsme jen vládnoucí třídu za tento systém. Dříve to bylo šedesát tisíc šlechticů a snad čtyřicet tisíc vysokých úředníků - celkem sto tisíc osob. Dnes jsou to asi dva milióny proletářů a komunistů. V tom spočívá ten pokrok, velký pokrok, protože ti priviligovani jsou dnes dvacetkrát početnější. Osmadevadesát procent národa ovšem tou změnou moc nezískalo. Buďte ujištěn, že ničeho nedosáhli, a to je právě to, čeho je zapotřebí, co si přejí a co je také ostatně naprosto nevyhnutelné.“

A Lenin se dušeně rozesmál s výrazem kupčíka, který někoho napálil a vysmívá se podvedenému.

„Ale co Marx, pokrok a všechno ostatní?“ vykoktal jsem.

Lenin se na mne podíval s údivem.

„Vám, vlivnému člověku a cizinci,“ odpověděl, „mohu přiznat pravdu, kterou vám ale stejně nikdo neuvěří. Vzpomeňte si, že sám Marx nás učil čistě fiktivní teorie. Vycházeje z poměrů Ruska a Evropy, musel jsem k dosažení svého cíle použít komunistické ideologie. V jiné zemi a v jiné době bych asi musel použít jiné. Marx nebyl nic jiného nežli obyčejný židovský měšťák a tajný ctitel industrialismu, který se vyšvihl jen pomocí anglických statistik. Postrádal smysl pro barbarství a byl proto sotva třetinou muže. Jeho mozek, nasáklý pivem a hegelianismem, oživil jeho přítel Engels několika geniálními myšlenkami. Ruská revoluce je naprostým popřením Marxových proroctví. Právě tam, kde téměř buzoazie neexistovala, právě tam zvítězil komunismus.

Lidé jsou jen bázliví divoši, kteří musí být ovládáni bezohledným divochem, jakým jsem právě já. Všechno ostatní jsou jen smyšlenky, pomluvy, literatura, filozofie a podobné hlouposti určené jen pro hlupáky. A protože se divoši podobají zločincům, musí být nejvyšším ideálem každé vlády vytvořit ze země jakousi káznici. Věřte, že stará, osvědčená carská knuta je posledním a rozhodujícím slovem politické moudrosti. Když si to všechno dobře uvážíte a rozmyslíte, uznáte sám, že život v trestnicích je pro lidskou průměrnost nejvýhodnější. Lídě sice nejsou volní, zato ale jsou chráněni před nebezpečím, že by se dopustili něčeho zlého. Jakmile se člověk dostane do vězení, musí, ať chce nebo nechce, žít bezúhonně. Zato však nemusí přemýšlet a nemusí si dělat žádné starosti, protože od toho jsou tady jiní, kteří za něho myslí a rozkazují. A tak člověk sice tělesně pracuje, ale duševně odpočívá. Je si vědom toho, že dostane vždycky najíst, že bude mít kde spát, i když nebude pracovat anebo když onemocní. Není naprosto sužován starostmi svobodného člověka o chléb a přístřeší. Mým snem je proto změnit Rusko v ohromnou káznici. Nemyslete si, že to říkám ze sobectví. Uvědomte si, že při takovém systému jsou největšími otroky a oběťmi právě ti ředitelé káznic a jejich pomocníci.“

Lenin náhle umlkl a zadíval se před sebe na kresbu na stole. Představovala něco jako jakýsi palác v podobě vysoké věže s nesčetnými malými okénky. Odvážil jsem se vytasit s otázkou:

„A co sedláci?“

„Nenávidím sedláky,“ odpověděl Vladimír Iljič s výrazem odporu, „nenávidím mužika zidealizovaného změkčilým přívržencem Západu Turgeněvem a na víru obráceným faunem, pokryteckým Tolstým. Sedláci představují všechno to, co nenávidím: minulost, víru, kacířství, náboženské bludy a rukodělnou práci. Trpím je sice a hladím, ale přitom je nenávidím. Rád bych, aby do jednoho vymizeli. Podle mne vyváží jeden elektrotechnik sto tisíc sedláků.

Ale doufám, že dojde k tomu, že budeme žít z potravin vyrobených v několika minutách chemickou cestou a pak zbytečné sedláky vyhubíme. Buď se stanou dělníky, anebo pojdou. Život v přírodě je předhistorickou ostudou. Uvědomte si, že bolševismus představuje trojí válku: válku vědeckých barbarů proti prohnilým intelektuálům, válku Východu proti Západu a válku města proti venkovu. V těchto bojích nesmíme být vybíraví ve volbě zbraní. Jednotlivec je něco, co musí být stůj co stůj potlačeno. Jednotlivec, to je vynález zahálčivých Řeků a poblouzněných Němců. Kdo se postaví na odpor, bude vyříznut jako škodlivý bolák. Krev je totiž nejlepším hnojivem. Nemyslete si o mně, že jsem krutý. Všechno to střílení a věšení, prováděné na můj rozkaz, mě nudí. Nenávidím oběti hlavně proto, že mne vlastně nutí zabíjet. Ale nemohu jinak. Doufám, že se stanu vrchním ředitelem vzorné, klidné a spořádané trestnice. A tak místo hymnu těch věrných slyším jen řev vězňů a sténání umírajících. Ujišťuji vás ale, že bych tuto symfonii nevyměnil ani za devět Beethovenových. Pro mne je to zpěv, hlásající blížící se blaženost.“

Zdálo se mi, jako by se vzrušená a mrtvolná tvář Lenina protáhla a nějak uzavřela do sebe, aby naslouchala jakési tiché hudbě. Přišla paní Krupská a oznámila mi, že její muž je unaven a potřebuje odpočinek. Tiše jsem se zvedl a odešel. Vydal jsem skoro dvacet tisíc dolarů, abych viděl tohoto muže, ale musím přiznat, že jsem je nevydal nadarmo.

(Potud úryvek z Papiniho knihy GOG, New York, Harcourt, Bruce & Co. 1931.)

***

Dne 26. května 1922 je Lenin zasažen prvním záchvatem mrtvice. V červnu proběhne proces, jehož obětí jsou eseři (Sociální revolucionáři) včetně levých spojenců z revoluce. V srpnu je rozhodnuto, údajně na Leninův nátlak, o násilné deportaci vybraných intelektuálů po protestech, které ve světě vyvolaly popravy básníka Gumiljova, tajemnice spisovatele Maxima Gorkého Andrejevové, profesora Tichvinského a dalších. 16. prosince 1922 postihuje Lenina další záchvat mrtvice a 3. března 1923 třetí, který ho efektivně vyřazuje ze života. Umírá pak 21. ledna 1924. (Podle knihy Jana Beneše Čas voněl snem, vydalo nakladatelství Primus v Praze, 2005. Vřele doporučuji.)



zpět na článek