Nejprve si zodpovězme otázku, kdo z veřejnosti inkriminované dílko viděl? Že prý koluje na internetu. No nevím, běžný čtenář asi nic nenajde, na klíčová slova mi vyhledávače vyplivly maximálně nekonečný seznam článků ze společnosti. Prý ho viděla madam s panem radním osobně. To je na pošramocenou pověst velmi málo. Právo říká, jak je velký zásah – jak moc šířený je na veřejnosti – takové bude zadostiučinění za nemateriální újmu (překlad pro pana radního i autora komiksu: prachy).
Tak se pojďme podívat, jestli obrázková soulož je zásahem objektivně difamujícím, tedy dehonestujícím – nebo česky urážejícím – milovaný pár.
Kdo nemá dobrou pověst, tomu ji těžko poškodit No nevím, nevím, pan Richter už toho schytal za svoje postoje tolik, a navíc kvůli médiím není zrovna nejmilovanější veřejný činitel a kdo nemá dobrou pověst, tomu ji těžko poškodit. Slečna Kuchařová je diva showbyznysu a tam je skandál denním chlebem. Nezaznamenal jsem, že by si úzkostlivě chránila soukromí a vyhýbala se bulváru jak čert kříži. Inu, kdo užívá pro sebe bulvární prostředky, musí počítat, že ony použijí jej. Z toho tedy taky nic nekouká.
Přesto je třeba nepodlehnout vášním a poodstoupit o krok dál a položit si otázku, čím (veřejnosti neznámé) komiksové dílo je, a to v daných souvislostech, místě a čase.
Pan Richter si před časem znepřátelil umělce pražské, když jim nedal dotace a oni ho chtěli málem kamenovat. Je třeba se pozastavit nad tím, že umělci si osobují právo žít z mých daní, a pan Richter, zvolený zástupce lidu řádným procesem, jim jen sdělil, bez ohledu na svoje vnitřní pohnutky, že to není jaksi automatické brát ze společného.
Zde si dovolím s panem Richtrem více než souhlasit, být umělcem nebo třeba zemědělcem, to není automatická poukázka na peníze ze společné kasy. Dějiny umění nám v zásadě ukazují, že umělec potřebuje klienta a jen málokdy se tvořilo bez zadání nebo s příslibem budoucího prodeje díla. I ten van Gogh měl bratra mecenáše. Tudíž trachtace divadelní zprvu platil kníže, pak třeba císař pán a někdy i ÚV KSČ. A tento zákazník má právo taky říct, děkuju nechci.
Jenže právo na svobodnou výměnu umělce i mecenáše se v druhé polovině dvacátého století změnilo na právo takměř politické, právo na vytváření kultury, která musí být dotována, a umělci je berou tak samozřejmě jako třeba právo na důchod. Náhle do toho politik zapolitikoval, dotaci nedal, veškeré tanečky a urážky se staly politickým bojem stran sporu. A nejhrubšího zrna.
Po karikatuře čtyř „pijavic našich vašich daní“ s mírou vkusu velmi slabou přišel politický (a jsme zpátky u tématu) pornokomiks. Jinak dílo v souvislostech hodnotit ani nelze, je to boj o veřejné peníze, a tudíž politikum.
Autor to dokazuje i svým chrabrým videem o vzniku komiksu, ve kterém se pod pláštíkem anonymity bije v prsa nad svojí neskonalou inteligencí a chce jen ukázat, jaký je ten radní trouba, že o penězích nemůže už rozhodovat.
Protože však u nás máme svobodu slova, tak se to má s tímto dílkem stejně jako s proslavenými karikaturami Mohameda. Či si snad myslíme, že mnohý muslim se necítil na smrt uražen jako ústřední duo obrázkového příběhu? Tudíž možná nevkusné, ale politické, takže z hlediska práva nejvýš jen omluva. Jenže kde ji uveřejnit? Zase na webu, kde ji nikdo nenajde?
Léčba podle Macka Z celé kauzičky je právnicky a politicky nejzajímavější nabízený milion. Předpokládám, že ho skromný radní pečlivě nastřádal ze mzdy. Ale to musí být v balíku (zdaněném), že tak milion sem, pak zase tam! Právě to však nikoho netrápí. Přesto jsem přesvědčen, že to potencionálně nejsou špatně investované peníze.
Autor i objednavatel komiksu, který politického protivníka haní urážkou jeho ženy či parafrázovaným zobrazováním jejich intimních chvil, je totiž nikoliv džentlmen či džentlmenka, ale dobytek bez minima stoudnosti. A na něj platí opravdu jen jeden lék, předepsaný MUDr. Mackem.
LN, 1.8.2008
Autor je advokát